U kordonů je široký výběr možností, které je vhodné využívat zvláště malými pěstiteli na „hobby“ viničkách nebo na zahrádkách. Samozřejmě kordony se dají nařezávat na nízkém, středním a vysokém vedení, stejně jako vrcholové tvary. Lze z nich tvarovat celé stěny, například k zakrytí nevzhledné stěny stodoly, k rozdělení prostoru apod. Je možné z nich vytvořit loubí, které může dominovat celému prostoru. A nejlepší využití kordonová ramena pochopitelně najdou na pergolách. Jistě je romantické posedět pod pergolou, kde vám nad hlavou visí dozrávající hrozny nějaké stolní odrůdy a dát si skleničku vína. Viz následující obrázky:
Řez na kordonech je pracnější, protože se řežou střídavě zásobní a plodonosné čípky (už víme jak a proč), je nutné více přemýšlet, kde a jak říznout a také vyžadují více pozornosti během vegetace. Základním problémem prostorových tvarů je nebezpečí, že budou příliš zahuštěné a -jak už jsme zmiňovali - houbové choroby tam budou mít lepší podmínky k šíření. Na toto je potřeba při řezu myslet. A když je řez dokončen, je dobré se znovu zamyslet nad jeho zatížením, zkontrolovat, kolik jsme vlastně ponechali oček s přihlédnutím k vitalitě keře, a případně ještě některé čípky odstranit.
V naší poradně s názvem JAK NA ODDĚLKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel František Mráz.
Zdravím,chtěl bych poradit jak co nejejdnoduším způsobem získat oddělek od nejlepšího včelsstva ve kterém mám matku letos už čtvrtým rokem (bílá)a včelstvo stále nejlepší co do rozvoje,výnosnosti,bez rojení atd.teď už si říkám,že už to dál matka nemůže zvládnout a vzhledem ke kvalitě tato včelstva musí rozšířit.Předesílám,že nemohu a ani neumím odchovat serii matečníků od nich a vytvořit oddělky .Děkuji za případné poučení.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Rozdělení včelí kolonie znamená vzít silnou kolonii a udělat z ní dvě menší kolonie. Rozdělení včelstva je způsob, jak zvýšit počet osídlených úlů, aniž by bylo nutné čekat na roje, kterými by se úly přirozeně kolonizovaly. To pomáhá vyhnout se nejistotě přirozené kolonizace, zejména v situacích, kdy je nízká pravděpodobnost rojení. Rozdělení včel vždy znamená určité riziko poškození včel, takže by mělo být provedeno pouze tehdy, když je včelař ochoten toto riziko podstoupit a také včelař, který má dost úlů, aby to zvládl v případě neúspěchu.
Z praktického hlediska pro rozdělování včelstev je nejlepší používat nástavky s horní loučkou nebo Langstrothovy úly kvůli jejich standardním rozměrům. Tato standardizace umožňuje přesouvat plástve a včely z jednoho úlu do druhého. Rozdělení by se mělo provádět pouze na silných úlech, které mají spoustu plodů (zapečetěné plody, mladé plody a vajíčka). Musíte vypozorovat čas, kdy jsou včely nejsilnější, kdy s největší pravděpodobností zakládají královské buňky. Základní myšlenkou je rozdělit mláďata a včely mezi dva úly a pak donutit ten bez královny, aby vytvořil novou. Včelí vajíčka jsou nezbytná pro to, aby rozdělená část kolonie, která byla ponechána bez královny, byla schopna vyrobit novou královnu, takže je nezbytné, aby byla v kolonii přítomna včelí vajíčka. Úspěch je nejpravděpodobnější, když jsou v kolonii již přítomny neuzavřené buňky královny, protože to znamená, že se přirozeně dělí (tj. chystají se rojit). Pokud nejsou přítomny žádné královské buňky, včely vytvoří novou královnu, pokud budou přítomna vajíčka.
K rozdělení včel budete potřebovat dva úly - aktivní (nebo rodičovský) úl a prázdný úl.
Někdy se povede, že v aktivní kolonii jsou přítomny buňky královny. To je zvláště dobré, protože aktivní kolonie již vytváří novou královnu a je připravena se přirozeně rozdělit. Pokud jsou již buňky královny přítomny, měla by se do nového úlu velmi pečlivě přenést alespoň jedna plástev s královnami. V aktivním úlu nahraďte každý odebraný rámek za nový. Pokud je to možné, měly by být horní laťky natřeny voskem, aby včely vytvořily nový plást ve správné poloze - jeden plást na jednu horní laťku. Vyplňte všechny prázdné prostory novými horními laťkami tak, aby byly oba úly kompletní, a znovu nasaďte víka. Přemístěte aktivní úl na nové stanoviště. Po určité době zkontrolujte, zda byla nová královna úspěšně odchována a snáší vejce. To může trvat až čtyři týdny.
Kvetoucí rostliny byly tradičně rozděleny do dvou hlavních skupin nebo tříd:
Jednoděložné rostliny (Liliopsida)
Dvouděložné rostliny (Magnoliopsida)
Pro většinu lidí je rozdělení do dvou tříd již samozřejmostí, učili se ho ve škole, je jasně srozumitelné, ale odborníky na botaniku není vždy toto dělení jednoznačně uznávané.
Jako první s dělením rostlin přišel cca 370 let před naším letopočtem Theoparastus. Toto dělení spočívalo v dělení rostlin na základě formy jejich růstu, tedy na stromy, byliny a vinné révy, tato klasifikace trvala až do roku 1600.
V roce 1682 John Ray publikoval dělení rostlin na jednoděložné a dvouděložné rostliny v podobě formálního taxonomického postavení. Tento systém byl propracován botanikem Antoinem Laurentem de Jussieu v roce 1789.
Vlastník nemovitosti má za povinnost a na svůj náklad označit budovu určeným číslem a udržovat je v řádném stavu. Číslo by mělo být na budově viditelné. Pokud tedy o číslo nepožádáte, může vám hrozit pokuta.
K žádosti o přidělení popisného nebo evidenčního čísla budete potřebovat kolaudační souhlas a geometrický plán; společně s geometrickým plánem oznámení stavebnímu úřadu o záměru započít s užíváním dokončené stavby, dále potvrzení stavebního úřadu, že uvedené údaje jsou pravdivé; potvrzení stavebního úřadu o rozdělení stavby či změně užívání stavby společně s geometrickým plánem; úplný výpis listu vlastnictví z katastru nemovitostí u staveb, kde nejsou zachovány původní doklady, opět společně s geometrickým plánem.
Přidělování popisných, orientačních nebo evidenčních čísel domů mají zpravidla na starosti příslušné stavební úřady či odbory a oddělení výstavby, v Praze to pak je Magistrát hlavního města Prahy, Odbor občanskosprávních agend, oddělení územní orientace.
Rozdíly mezi jednoděložnými a dvouděložnými rostlinami
I přes nesrovnalosti v základním rozdělení rostlin, je toto dělení užitečné a přínosné. K tomuto dělení pomáhají standardní rozdíly mezi jednoděložnými a dvouděložnými rostlinami.
Tabulka shrnuje hlavní rozdíly mezi jednoděložnými a dvouděložnými rostlinami: Počet děloh v nalezeném embryu je skutečným základem pro rozlišení názvosloví Monocotyledonae (jedna děloha) a Dicotyledonae (dvě dělohy). Dělohou se v tomto případě rozumí semeno listu, které slouží k absorpci živin, pokud je rostlina schopna produkovat své první pravé listy na základě fotosyntézy.
Jako optimální termín pro setí je uváděn v našich klimatických podmínkách přelom dubna a května a pak konec srpna a začátek září, protože v tomto období bývá větší množství srážek, ale při zajištění pravidelné závlahy lze sít trávník během celé doby vegetace. V posledních letech se díky teplým zimám osvědčily i zimní výsevy. Ty mají výhodu v lepším odnožování trav přes zimu a menším riziku zaplevelení. Výsev provádíme většinou ručně rozhozem osiva, u větších pozemků je vhodné jeho rozdělení na menší části s oddělením potřebného osiva – může se snadno stát, že se nám ho v závěru bude nedostávat. Výsevní množství se pohybuje od 12–25 g/m2, jen pro rychlejší zapojení porostu se doporučuje dávka vyšší. V každém případě je výsevné množství závislé na travních druzích obsažených v použité směsi. Měli bychom se přidržet doporučení výrobce osiva. Při rozdělení množství osiva počítejte s přídavkem na okraje trávníkové plochy, aby hned z počátku byly hustší. Pro rovnoměrný výsev lze použít i vysévací nádobu (s otvory ve dně), ta nám slouží zároveň jako odměrka pro správné osetí stanovené plochy. Vyseté osivo je nutné zapravit do půdy nejvýše do hloubky 1–2 cm. Nejčastěji sekavým pohybem pomocí hrábí nebo opatrným přehrabáním povrchové vrstvy, na větších plochách ježkovými válci. Po zapravení je nutné povrch utužit těžším válcem nebo nášlapnými prkénky připevněnými na obuv, jinak osivo pomalu a nepravidelně klíčí a snadněji jej vyzobou ptáci. U sestavovaných směsí můžeme využít dvoufázového setí, kdy sejeme nejprve hrubosemenné trávy, které zapravíme do půdy a pak na povrch dosejeme jemnosemenné trávy, ty již nezapravujeme, a povrch utužíme. Po výsevu by, pokud je to technicky možné, měla následovat zálivka, ta dokončí utužení povrchové vrstvy a značně urychlí klíčení. Zálivka nesmí být příliš intenzivní, aby se osivo nesplavilo, vzniknou tak snadno lysé a naopak příliš husté ostrůvky porostu. Vyschne-li povrchová vrstva půdy v průběhu klíčení, dojde zpravidla k úplnému zničení porostu a je nutné sít znovu. Pro rychlejší klíčení a udržení vlhkosti můžeme na menších plochách povrch pokrýt porofólií, jež chrání i před ptactvem.
Otoky postihují především orgány s množstvím řídkého pojiva, málo pak parenchymatózní orgány. Edematózní orgán je prosáklý, zduřelý, těstovitý, po zatlačení se v něm vytvoří vkleslina (pitting edema). Kůže nad oteklým místem je lesklá, napjatá a bledá (s výjimkou zánětlivého otoku), po ústupu otoku se řasí.
Příčinami otoků jsou patologické stavy, při nichž převažuje únik tekutiny do extravaskulárního prostoru nad jejím zpětným vstřebáváním do krve. Otoky mohou být následkem změny hydrostatického gradientu, změny osmotického gradientu (včetně blokády lymfatické drenáže), změny permeability kapilární stěny, či kombinací těchto tří mechanismů.
Samotný otok je úzce spjatý s jiným onemocněním, se kterým se tělo člověka v současné době vypořádává – je to jen vedlejší produkt. Klasický otok je možné vidět pouhým okem. Vznik otoku je zapříčiněn urychleným nahromaděním tekutiny, která se dostane mimo cévy. V horším případě mohou vzniknout otoky, které nejsou na první pohled viditelné.
Klinické rozlišení otoků:
generalizovaný otok;
lokální otok.
Patofyziologické rozdělení otoků:
venostatický otok – je buď generalizovaný u srdečního selhání, nebo lokální u žilních otoků (flebotrombóza, žilní insuficience);
hypalbuminotický otok – pouze generalizovaný, a to u jaterních či renálních otoků;
lymfostatický otok – pouze lokální;
toxický otok – pouze generalizovaný u jaterních otoků;
zánětlivý otok – pouze lokalizovaný u zánětů a sarkoidózy;
angioneurotický otok – pouze generalizovaný u alergií, angioedémů a defektu C1 proteinu.
V rozdělení a pojmenování technických pomocníků na kypření a kultivaci půdy způsobili jak výrobci, tak prodejci techniky nemilý zmatek. Jeden a týž stroj nazývají jedni rotavátor, druzí kultivátor. Bez ohledu na to, zda je pohání elektrický, nebo benzinový motor, oba sice kypří a kultivují půdu, jenže každý jiným způsobem.
Levnější a jednodušší jsou rotavátory, jejichž rotující hvězdicové nože půdu prokypřují do hloubky kolem 15 cm a zároveň stroj táhnou pomalu vpřed. Dobře rozmělní povrchovou vrstvu půdy, zvládnou i drny a zvlášť dobře poslouží k zapravení hnojiva, rašeliny nebo mulče do záhonů. Zorat půdu do hloubky a obrátit ji ale nedokážou. Plevel obvykle nerozemelou, ale spíše vytáhnou na povrch, odkud ho musíme stáhnout hráběmi.
Naproti tomu kultivátory svými poháněnými ocelovými nebo i pneumatikami opatřenými koly v podobě dvoukolového traktůrku táhnou sestavu radliček, kterými kypří půdu do větší hloubky, nakypřují meziřádky, umí vyorávat plodiny a výborně zvládnou předseťovou přípravu.
Výkonnější (a pochopitelně třikrát i vícekrát dražší) typy vybavené pohonnými hřídeli poslouží v roli multifunkčních kultivátorů i na větších zahradách s přídavnými adaptéry nejen jako rotavátor a pluh, ale i k tažení smyků, bran, hrobkovacích radlic a válců. V létě pomohou v roli bubnové sekačky a obracečky sena při senoseči, v zimě s přídavnou radlicí nebo dokonce sněhovou frézou zvládnou odstraňování sněhu z cest a dvorů. S přívěsným vozíkem pak poslouží hospodářům a zahradníkům po celý rok.
Zachování rodu je základní myšlenkou každého včelstva. V momentu, kdy příroda otevře svůj roh hojnosti, včely se v úlu začnou silně množit a nosit do něj velké množství zásob. Pokud překročí hranici kapacity úlu, rozhodnou se rozdělit rojením. Tomuto aktu předcházejí dlouhodobé přípravy. Jednak matky omezí kladení nových vajíček a včely připraví velké množství matečníkových misek, do kterých donutí matku položit oplozená vajíčka. Z těchto misek se posléze stanou matečníky, ve kterých se tvoří nové matky. Původní královnu včely přestanou krmit, aby zhubla a byla schopna letu, neboť stávající poměr nosné plochy křídel k jejímu velkému zadečku jí to neumožňuje. Po zavíčkování matečníků okolo devátého dne se včelstvo připravuje k rozdělení a odletu do neznáma a nejistoty. Včely do sebe nasají medné zásoby na tři dny a začnou určovat kategorie, které vylétnou a které naopak zůstanou doma s novou neoplozenou matkou.
Rojení je přirozený způsob množení včelstev. V minulosti byla rojivost dokonce vyžadovaná vlastnost – díky ní se snadno navyšoval počet včelstev. V dnešní době včelaři rojivost už tolik neoceňují; včelstva se dají množit i jinými způsoby, ve svém důsledku efektivnějšími. Snaha je tak o selekci takových včelstev, která nejsou přehnaně rojivá. A dále je možné rojivost snižovat až k nule pomocí různých opatření.
Jakmile vzroste okolní teplota na maximum, včely opustí úl. Po zformování se do letové spirály nabírají směr, který jim ukázaly pátračky, tedy na předem vytipované a určené místo. Hučící spirála se pomalu pohybuje v letovém kurzu. Protože matka je špatným letcem, roj vždy nejprve usedne na nejbližší větev, shlukne se do dlouhého hroznu a připraví se na další, snad již konečnou cestu do nového příbytku.
Včely se rojí v období před první snůškou až do 20. června, kdy je konec období rozvoje a včely se začínají připravovat na zimu. Nejčastější příčinou rojení je přitom nedostatek místa v úlu. Včely v úlu mají různé úlohy. Náročné na prostor jsou stavba včelího díla, ukládaní zásob a kladení. Pokud tedy nemohou vykonávat jednu z těchto činností, dělnice narazí matečník a přinutí včelí matku opustit úl (vyrojit se).
Nápady, moderní design a promyšlená řešení pro optimální komfort při obsluze charakterizují program domácích přístrojů Liebherr. K nim patří stolní a volně stojící chladničky, kombinace chladničky a mrazničky, stolní a volně stojící mrazničky, mrazicí truhlice, chladničky na nápoje a na udržování zásob, klimatizované a temperované chladničky na víno a chladničky a mrazničky pro profesionální použití.
Patentovaný systém Liebherr BioFresh nabízí ideální klima pro uskladnění vašich potravin tak, aby zůstaly déle čerstvé a přispívaly tak ke zdravému stravování.
Teplota je udržována těsně nad bodem mrazu, aby bylo jídlo uchráněno před mrazem. Také je zde ideální vlhkost. Ovoce, zelenina, maso, a ryby si udrží své vitamíny a minerály, delikátní chuť a atraktivní vzhled až třikrát déle než v běžné chladničce.
Ve vybraných lednicích s mrazáky Liebherr najdete zásuvky BioFresh neboli oddělené chladicí přihrádky s vysokou vlhkostí, které jsou vhodné k uchování zeleniny a ovoce. Prostor DrySafe poskytuje nízkou vlhkost vzduchu, je tak ideální pro ukládání masa, ryb a mléčných výrobků, které by měly být vždy vzduchotěsně zabaleny. Při nízké teplotě a vlhkosti vzduchu se totiž sníží činnost mikroorganismů, které napomáhají kažení potravin. Díky výše uvedenému jsou potraviny déle čerstvé. Také je zde vhodné skladovat ryby.
Tyto chladničky v podstatě podporují zdraví a wellness styl díky udržení životně důležitých minerálů a vitamínů v potravinách. Ty zůstávají až třikrát déle čerstvé než s tradičním chlazením – technologie BioFresh Liebherr zaručuje perfektní čerstvost u všech druhů potravin.
Nejprodávanějším typem je chladnička Liebherr CUef 2811. Jde o volně stojící kombinovanou chladničku značky Liebherr s mrazničkou, o celkovém objemu 263 litrů. Vybavena je jasným LED osvětlením chladicí části, nastavitelnými nožičkami, tlumeným zavíráním a tyčovým madlem. Nastavení teploty lze provést jednoduše pomocí otočného regulátoru. Jistě oceníte i moderní vzhled lednic, díky kterému se skvěle hodí téměř do jakékoliv kuchyně. Mraznička o objemu 53 l je vybavena systémem SmartFrost, který zabezpečuje rovnoměrné rozdělení teploty, menší tvorbu námrazy a působí pozitivně na spotřebu energie. Vyjímatelné skleněné mezipodlážky a průhledné šuplíky umožňují variabilní uspořádání vnitřního prostoru. Tak lze celý vnitřní prostor použít jako VarioSpace i pro extra velké mražené produkty. Systém FrostSafe nabízí dokola uzavřené šuplíky s průhledným čelem pro dokonalé a energeticky úsporné mrazení. Chladnička nabízí 4 police z tvrzeného skla a 2 přihrádky na ovoce a zeleninu vyznačující se snadnou údržbou. Využívat můžete také přihrádku na vejce, stojánek na lahve a police ve dveřích s prostorem na lahve a konzervy. Při výrobě byla použita nejmodernější technologie kombinovaná s vysoce účinným chladicím systémem. S energetickou třídou A++ a hlučností 39 dB představuje jedničku ve své kategorii.
Dalším nejprodávanějším typem je chladnička Liebherr CP 4023. Ta je energeticky efektivní a může se pochlubit energetickou třídou A++. Jedná se o kombinovanou chladničku s celkovým užitným objemem 281 l. Lednice je opatřena optickým a akustickým signálem při poruše. Systém FrostSafe zajišťuje i při otevřených dveřích ochranu mražených produktů uložených v šuplíku. VarioSpace je zase praktický systém pro extra ukládací prostor, aby se rychle našel dostatek místa i pro největšího krocana. Funkce SuperFrost šetří energii a činí mražení potravin ještě efektivnější. V krátkém okamžiku redukuje vnitřní teplotu na -32 °C a vytvoří mrazivé prostředí k zachování důležitých vitamínů. Jistě oceníte, že vnitřní stěny jsou obzvlášť hladké, tudíž snadno čistitelné.
Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko, jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává, a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“. Zvláštní buňce, ve které vyrůstá, se říká „matečník“. Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně velké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce takzvaných semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka použije neoplozené vajíčko, tak se z něj později vyvine trubec. Jestliže vajíčka oplodí spermiemi, tak vznikne dělnice.
Dělnici nebylo dáno vyrůstat v buňce takové velikosti a s takovou stravou, aby se jí dovyvinuly pohlavní orgány, a tak má pohlavní orgány zakrnělé. Má například orgán s názvem „hltanová žláza“, který u mladých včel slouží na výrobu mateří kašičky a u včel starších na přeměnu nektaru v med. Dále mají dělnice také orgán s názvem „voskotvorná žláza“, ta je na zadečku a za příhodných podmínek produkuje malé voskové šupiny – vosk. Dělnice oproti matkám mají i takzvané vonné Nossonovy žlázy, určené pro výrobu speciálního feromonu jedinečného pro celé včelstvo. Dělnice mají speciální tvar zadního páru nohou uzpůsobený pro sběr pylu, mají mohutnější kusadla a podobně. Posláním dělnic ve včelstvu je krmení a péče o matku, výchova a krmení potomstva, udržování čistoty, přinášení potravy, výroba plástů, ve kterých jsou včely vychovávány a do kterých jsou později ukládány zásoby, zajištění hygieny a zdravotní péče a jiné. Každá dělnice si v průběhu života vyzkouší skoro všechny úkoly. Po vyvinutí v dospělého jedince se stává čističkou (uklízečkou), poté krmičkou, kojičkou, stavařkou, strážkyní a nakonec vylétá z úlu – stává se létavkou. V té době je jí zpravidla přidělena již jen jedna činnost, kterou dělá až do konce svého života. Tou je nošení potravy (pylu a medu), nošení vody, nošení propolisu a podobně. Vývoj dělnice od vajíčka do dospělého jedince trvá 21 dní, poté pracuje přibližně 40 dní v úle. Pak vylétá z úlu a podle toho, jaká činnost jí je přidělena, se dožívá ještě 7–21 dní. V zimních měsících, kdy včely úly neopouštějí, se dělnice dožívají 6–8 měsíců (jedná se o zimní včely).
Trubec je včelí sameček, který vzniká takzvaně partenogeneticky, což znamená, že k jeho vylíhnutí není potřeba oplození spermií – své genetické vlastnosti dává pouze matka. Trubec je nejširší ze všech včel, dlouhý je pak přibližně stejně jako matka. Na rozdíl od matky a dělnic však nemá tak krásně ladné tvary, jemné křivky. Přechody mezi hrudí a zadečkem jsou ostré, vypadá jako válec. Posláním trubce je oplozovat matky. Včely jich také využívají k udržování optimální teploty v úle, potřebné pro dobrý vývin potomstva. Vývoj trubce od vajíčka v dospělého jedince trvá 24 dní a maximálně po 14 dnech života je schopen oplodnit matku. Trubec odlétá na takzvané „trubčí shromaždiště“, kam se dostavují matky a trubci z celého okolí a kde dochází k „včelím zásnubám“. Včelí matka se spáří na trubčím shromaždišti hned s několika trubci (5–10) najednou. Každý trubec po spáření umírá, matka se vrací zpět do svého úlu a již nikdy trubčí shromaždiště nevyhledává. Pokud trubci není ani jednou matkou dovoleno spářit se, umírá také. Buď jeho tělo nevydrží nával v něm se tvořícího spermatu a on doslova praskne, nebo umírá jako „bezdomovec“. Včely totiž všechny trubce kolem července a srpna doslova vystrkají z úlu, neboť reprodukční období pro ně skončilo a začne zase až kolem května roku příštího.
Jedná se o nenáročnou rostlinu, která svůj plný a charakteristický růst ukazuje většinou až třetím rokem. Rostlinu je i při změně podmínek velmi těžké umořit. Trpí-li suchem, zmenší se jí listy, je-li povytažena a mráz přes zimu poničí puky, vyrazí vám spodem. Na slunečním úpalu se jí listy zúží a zkroutí, začnete-li ji kosit, změní svůj růst na výběžkatý, zakopete-li ji pod zem, zvládne i 50cm vrstvu. Herbicidy ji zničí až po opakované aplikaci.
Bohyška je efektní zejména v zahradách hajního typu nebo v partiích s vodní plochou. Listy vytvářejí souvislý pokryv a stahují vodu do své růžice, čímž konkurují plevelům. Přirozenými společníky jim jsou hajničky, trávy, kapradiny a stínomilné dřeviny. Spolehlivou kombinací je podsadba barvínkem, mochničkou nebo rhizomatickými kakosty. Pozdní rašení bohyšek lze využít k přisazení stínomilných cibulovin z lužních podmínek.
Nejideálnější místo pro tuto rostlinu je rozptýlený „bloudivý“ stín stromů, trvale čerstvá, vlahá půda, vysoce humózní, ale kyprá, vzdušná – na takovémto stanovišti dosahuje mimořádných přírůstků a snese neobyčejně vysoké dávky živin. Vylehčíte-li těžší půdy pískem, ocení to, příliš vysoký podíl rašeliny však vede k vysychání a vysoké potřebě živin. Bohyška může být pěstována na mnoho různých způsobů. V trvalkovém záhoně, ve volném podrostu vzrostlých dřevin anebo v nádobách. Nejde sice jen o stínomilnou trvalku do čerstvých zahradních půd, ale valné většině druhů se daří právě v takových podmínkách nejlépe. Na slunce bohyšky nepatří, zvláště je-li ho příliš mnoho. Pro kvalitní vybarvení a plné kvetení mnohé vyžadují ranní slunce či „bloudivý“ stín, jiné pak rostou v plném stínu i na sušších místech. Poněkud více světla snesou bohyšky při pravidelné zálivce a ve vyšších polohách. Polední úpal nebo více než půlden slunce vedou u rostlin ke stresu, kroucení listů, chřadnutí a rozvoji houbových chorob na listech.
Tří- a víceletý trs můžete bez rizika ztráty rostliny dělit kdykoliv, starý japonský způsob dokonce představuje dělení v plném květu a úplné seříznutí. Pokud jste nuceni k množení v listu, odstraňte starší polovinu listů, menší oddělky seřízněte zcela. Charakteristickým termínem množení je ale období od poloviny března do půlky dubna. Dospělé trsy lze půlit nebo čtvrtit rýčem, mají-li oddělky alespoň tři rostlé puky a dost kořenů, určitě se ujmou. Dělení na každý jednotlivý puk už vyžaduje zkušenost a nějaké to vybavení. Pokud se rozhodnete množit hostu, tak stačí ostrým rýčem rozdělit trs, očistit jej od poškozených kořenů a polámaných řapíků a zasadit na připravené místo. Dělit trsy můžete jak zjara těsně před rašením, tak i v pozdním létě, hosty přežijí opravdu všechno. Nemáte-li volné místo v zahradě, vysaďte bohyšku do prostorné mísy nebo jiné vhodné nádoby a postavte ji na terasu, na zápraží nebo kamkoliv uznáte za vhodné. Pokud ji po rozdělení trsů a výsadbě pořádně zalijete a pro případ větších mrazů nově vysázené rostliny zakryjete listím, dočkáte se na jaře příjemného překvapení.
Tvary listové čepele mohou být úzké a protáhlé, nejběžnější jsou listy srdčité, jiné odrůdy mají listovou čepel téměř kulatou. Některé odrůdy bohyšek mění barvu listů během vegetace, mladé listy později zezelenají (není to vliv světla či stínu, ale vlastnost odrůdy) nebo zezelenají barevné okraje listů.
Největším nebezpečím jsou pro hostu slimáci a šneci všech druhů. Nejvhodnější ochranou je prevence spočívající v neposkytování úkrytů na zimu pro vajíčka i dospělce, v aplikaci čerstvého mulče kůrou, lákání na tlející plevel, na pivo, chov ropuch, aplikace hlístic jako přirozeného nepřítele a samozřejmě používání moluskocidů, granulí či prášku, které škůdce nalákají a vysuší.
Čerstvě namnožené rostliny jsou pak náchylné na houbové choroby, a to jak na listech, tak i na kořenech.
Podle severoamerických indiánů lapač snů zachycuje dobré sny a špatné sny odhání. Měl by být zavěšen v místnosti, kde dotyčná osoba spí, nejlépe poblíž okna nebo dveří, aby tak zajistil co nejlepší spánek, následně pak i bdělý stav. Lapač snů také slouží jako amulet, který ochraňuje před negativní energií a lze ho nosit pro štěstí.
Kdo chce lapač snů využít jako ochranný symbol, měl by si ho pověsit nad postel. Pro zlepšení proudění energie čchi se doporučuje zavěsit ho na stěnu. Chcete-li zpomalit a rozptýlit škodlivé energetické toky v místnosti, zavěste ho ke stropu ve středu pokoje. Má-li zabránit úniku energie, pak jej umístěte do okna.
Pro indiány jsou sny velice důležité, považují je za vzkazy duchů a značně ovlivňují jejich život. Lapač by měl mít tu vlastnost, že zlé noční můry zachytí v pavučince, kde je první ranní paprsek spálí, zatímco ty dobré nechá sklouznout po peříčku dolů, do duše spáče.
Legenda o vzniku lapačů říká, že za moudrou starou šamankou kdysi dávno přišla žena, které v noci stále plakalo dítě. Stařenka jí poradila, aby pro dítko vyrobila lapač zlých snů, že potom už plakat nebude. A světe div se – mrňous s lapačem nad sebou v noci klidně spal.
Základem tohoto silového amuletu – mandaly snů – je kruh, který se zdobí dále podle účelu, kterému bude sloužit. Je třeba dbát na základní rozdělení kruhu podle indiánské filozofie: východ je symbolem vesmírného ducha. Jih představuje přírodu a živly, jimiž je příroda od prvotního okamžiku utvářena. Západ je prostředníkem pro tělo (hmotu) a sever je prostředníkem pro mysl (vědomí). Jedině skrze tyto přírodní energie nacházíme vzájemnou provázanost a harmonii se vším, co jest od počátku věků. Indiáni dosahují harmonie dodržováním přírodních a kmenových zákonů, nikdy nejdou proti přírodním rytmům ani proti vesmíru. Vědí, kdo jsou, kde jsou a čeho jsou nedílnou součástí. Umí se napojit na tajemný svět barevných snů, na astrální říše přírodních duchů, ale také na inteligentní vědomí rostlin a zvířat.
Během tvorby lapače se soustřeďte pouze na pozitivní mysl! Vše, na co pomyslíte, zůstane zapsáno v talismanu, amuletu nebo dárku v podobě energetické paměti (podle indiánů v jednom z nekonečně mnoha kruhů života). Obvod kruhu symbolizuje pomyslnou hranici, kde začíná vnější svět. Dále mějte na paměti, že střed kruhu představuje vás, vaše vnitřní já. Symbolicky tedy umístěte do středu magického kruhu, vyplněného síťkou s uzlíky, korálek, oblázek nebo mušli. Korálek je sám o sobě mandalou, představuje také Zemi, více korálků dále od středu může představovat planetární soustavu.
Síťka s uzlíky je jakýmsi filtrem, funguje tak, že skrze uzlíky se negativní energie nedostane do středu kruhu – do osobního energetického pole.
Zvažte, jaké barvy použijete, každá barva má jiný význam, vlastní energetickou vibraci. Zelená barva uklidňuje, žlutá je barva světla a radosti, bílá podporuje duchovní vnímání, modrá přináší klid a pohádkové snění, červená doplňuje chybějící energii a podporuje chuť do života.
Lapač snů může být využíván k mnoha věcem. Může být jen tak zavěšen, aby přinášel do domova klid, pohodu a dobré sny. Nebo může být více cíleně užíván dle stylu výroby. Již při samotné výrobě lapače je třeba intenzivně ho nabíjet danou energií a vlastností, což je dobré podpořit právě výběrem barvy. Barva je dobrá i pro pozdější rozeznání. Pokud si vyrobíte (nebo hodláte vyrobit) lapačů víc, těžko si budete pamatovat k čemu, který slouží, když budou všechny stejné. Lapač zavěste nejlépe nad hlavu (pokud nemůžete, pověste ho na místo nejblíže své postele) před spaním. Takto vyrobený a používaný lapač se může použít k prozkoumávání oblastí snového světa. Můžete si přivolávat vize a snové stavy, se kterými můžete pracovat (pokud alespoň částečně zvládáte techniku vědomého snění). Lapač věšte nad postel pouze při pokusu o toto vědomé snění. Pokud máte lapač vyrobený k zachytávání určitého druhu snu, nemějte ho nad postelí stále. Nejlépe bude, když ho schováte a budete používat, jen když je třeba. Klasický lapač, ten který zahání zlé sny, můžete mít doma pověšený, jak dlouho chcete.
Lapače mohou být vyrobeny z různých přírodních materiálů (dřevo, kůže, peří), zdobí se korálky nebo různými sušenými bobulemi.
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkladně umýt ruce!
Oleandr obecný
Latinský název Nerium oleander patří až 4 m vysokému keři (v bytě dorůstá do 2 m). Listy má kožovité, kopinaté, ve 3četných přeslenech. Květy rostou ve vrcholičnatých latách, jsou bílé, žluté, červené nebo růžové, někdy plnokvěté.
Oleandr je prudce jedovatý, v listech, stoncích a květech obsahuje glykosidy (oleandrin, neriin, neriantin) tonizující srdeční svalovinu a působící silně močopudně. Otrava se projevuje zvracením, závratěmi, arytmií, křečemi a horečkami, těžké otravy mohou končit i smrtí. U postiženého je třeba vyvolat zvracení (není-li spontánní), zajistit výplach žaludku a podat mu aktivní uhlí. Nezbytné je co nejdříve přivolat lékařskou pomoc. Šťáva z rostliny může vyvolat na pokožce záněty. Jedovatý je i med včel, které sbíraly nektar na oleandrových květech. Vůně květů může vyvolat u citlivých osob bolesti hlavy a závratě. V minulosti se oleandrové listy používaly jako jed na krysy, potkany a myši.
Oleandr se pěstuje při běžné pokojové teplotě, měl by být umístěn na slunné stanoviště. Od jara do podzimu zalévat vydatně, v zimě méně. Na přelomu jara a léta lze oleandr množit vrcholovými řízky, které při teplotě okolo 16 °C zakoření asi za 4 týdny.
Narcis
Latinský název Narcissus hybrida nese víceletá bylina vysoká 8 až 60 cm, přezimující podzemními cibulemi. Listy má úzce řemenovité, duté květní stvoly nesou obvykle jeden květ, někdy i více. Květ je tvořen okvětím s pakorunkou, jejíž délka i zbarvení se liší dle odrůdy. Kvete v březnu až květnu. V současnosti existuje okolo 10 000 odrůd, které se dělí do 12 základních kategorií.
Většina pěstovaných odrůd byla vyšlechtěna z původních druhů rostoucích v oblasti Středozemí.
Celá rostlina, zejména však cibule, obsahuje jedovaté alkaloidy (narcisin a tazetin). Otrava se projevuje silným zvracením a průjmem.
Půda pro pěstování narcisů by měla být propustná, středně těžká, vlhčí a výživná, v podstatě ale porostou v jakékoliv normální půdě. Vyjma narcisů skupiny Tazetta jsou všechny mrazuvzdorné, všem odrůdám vyhovuje slunné až slabě přistíněné stanoviště. Množí se dceřinými cibulemi, které dorůstají za 2 až 3 roky, takže se během několika let rozrostou ve velké trsy. Cibule se sázejí nejlépe v září, a to do hloubky, která přibližně odpovídá dvounásobku výšky cibule. Trsy by se měly dělit po 4 až 5 letech, kdy se v červenci či srpnu vyjmou z půdy a po rozdělení se okamžitě znovu zasadí. Po odkvětu je možné odstranit květy, listy je však dobré ponechat na rostlině až do jejich přirozeného skonu.
Detektory kovů lze v zásadě rozdělit podle technologie, se kterou pracují, a to na pulsní a VLF (Very Low Frequency). Tyto kategorie se vzájemně liší dosahovanými výkony, komfortem práce a u některých pulsních detektorů i cenou. V něčem má navrch pulsní detektor a v dalším zase VLF. Rozhodně nelze paušálně říci, že je jedna z technologií lepší, každá se prostě hodí na něco jiného. Obecně platí, že VLF detektory jsou mezi hobby hledači oblíbenější nebo aspoň rozšířenější než detektory pulsní.
VLF detektory
VLF detektory můžeme rozdělit na pohybové a bezpohybové. Pro správnou funkci pohybového detektoru je potřebný – jak jeho označení napovídá – pohyb cívky nad cílem, zatímco u bezpohybového tomu tak není. Obecně platí, že bezpohybový detektor má o něco nižší hloubkový dosah oproti pohybovému, ale zase má přesnější separaci. Většinu pohybových detektorů je možné přepnout do bezpohybového režimu (pinpoint), ten však obvykle není schopen diskriminace. Proto je důležité nezaměňovat bezpohybový detektor s bezpohybovým režimem pohybového detektoru. Hodně VLF detektorů má problémy při hledání v silně mineralizovaných půdách sopečného původu. Bohužel tuto vlastnost nelze v rámci této kategorie detektorů paušalizovat, takže pokud se chystáte hledat v takových podmínkách, určitě se před koupí přístroje poraďte s prodejcem, zda je vámi zvolený typ detektoru pro tato místa vhodný.
Hned na úvod začneme tím, co každého hledače zajímá asi nejvíc, tedy hloubkový dosah detektoru. Tuto vlastnost ovlivňuje mnoho faktorů: typ půdy, tvar či velikost předmětu, jeho poloha v zemi, nastavení detektoru a podobně. Středně velkou minci je pohybový detektor schopen rozeznat zhruba do 30 cm. U větších předmětů dosahuje i větších hloubek, ale rozhodně tu neplatí přímá úměra. Například taková přilba je detekovatelná řekněme do 60 cm, ale ve 150 cm už neobjevíte ani zakopaný vlak, protože použitá technologie zde naráží na své limity. Je to samozřejmé. Tyto údaje platí pro klasické detektory, tedy ty s cívkou na konci tyče, u nichž hledání probíhá plynulým, kontinuálním pohybem z jedné strany na druhou.
Aby zde uvedené informace byly kompletní, je třeba se zmínit i o existenci speciálních VLF detektorů určených pro skutečně hloubkové hledání. Takové přístroje, vybavené cívkou se dvěma boxy, sice nedisponují diskriminací, zato jsou schopny detekovat velké předměty až do hloubky 3–5 m. Na malé cíle blízko povrchu naopak nereagují. Zajímavou alternativou tak mohou být dva klasické VLF detektory firmy Garrett (GTI 2500 a Master Hunter CX Plus), u nichž je možné takovou cívku použít a vlastně tak získat dva přístroje v jednom.
Další důležitou vlastností těchto přístrojů je diskriminace. Tímto termínem se označuje schopnost detektoru rozpoznat materiál předmětu pod cívkou a do jisté míry i jeho charakter (mince, fólie...). Přístroj s diskriminací tedy umí rozeznat, zda se jedná o železo nebo o barevný kov, popřípadě o jaký. Toto je velmi důležitá vlastnost, především pro ty, které železné nálezy nezajímají. Existují různě uživatelsky přívětivá pojetí diskriminace, ale obecně platí, že pokud snad narazíte na VLF detektor, který ji nemá, pak ho rozhodně nekupujte.
S diskriminací úzce souvisí separace. Tyto dvě vlastnosti bývají někdy vzájemně zaměňovány nebo dokonce slučovány, ale jedno a to samé to rozhodně není. Představte si dva kovové předměty blízko sebe, a navíc každý z jiného materiálu. Separací se rozumí schopnost detektoru tyto cíle od sebe rozeznat. Zde je velmi důležitá rychlost, s jakou přístroj vyhodnocuje signály. Pokud je v tomto ohledu příliš pomalý, tak buď rozpozná pouze jeden z předmětů a o tom druhém vůbec neví, nebo ze dvou různých signálů vytvoří jeden zkreslený. Může se tak snadno stát, že železný předmět, který vás nezajímá, zastíní signál barevného kovu a vy jste právě, aniž byste to tušili, přešli například nějakou minci.
Analogový a digitální detektor
Analogový detektor je takový, který nám dává informace o předmětu pod cívkou pouze a jedině prostřednictvím zvuku, zatímco digitální také prostřednictvím tónu, a navíc ještě informacemi na displeji. Tyto informace bývají ve formě obrázků, čísel nebo grafu. Na rozdíl od analogového musí digitální detektor signál nejprve softwarově zpracovat, aby ho mohl zobrazit na displeji. Levné digitální detektory tak mívají pomalejší reakci na cíl, což je velmi nepříjemná vlastnost zvláště v železem zamořených lokalitách. Analogové přístroje jsou na tom v tomto ohledu sice lépe, ale zase u nich nemáte možnost vizuální kontroly toho, jak detektor předmět pod cívkou vyhodnotil. Rozhodnutí, zda se jedná o železo, nebo o něco jiného, tak činíte pouze na základě zabarvení tónu, který detektor vydává. Jistěže se to dá naučit, ale aspoň ze začátku to může působit jisté obtíže. Na druhou stranu tak získáte správné hledačské návyky, jež časem možná oceníte.
Pro přesné určení polohy cíle je užitečným pomocníkem pinpoint neboli bezpohybový režim. Oceníte ho především na železem zamořených lokalitách nebo při několika cílech blízko sebe, ale pravděpodobně ho budete používat úplně všude. Při běžném hledání detektor pracuje v pohybovém režimu a do bezpohybového přepínáte až v okamžiku nalezení cíle, který chcete vykopat. Dá se zjednodušeně říci, že pohybový (tedy standardní) režim vám sdělí, o jaký předmět se jedná, a pinpoint pak zaměří jeho polohu.
Většina detektorů pracuje pouze s jedinou frekvencí. U některých je možnost volit mezi více frekvencemi, ale v danou chvíli používají vždy pouze jednu z nich. Existují ovšem i přístroje, které dokážou pracovat s několika frekvencemi najednou. Specialistou je v tomto ohledu firma Minelab se svou BBS (Broad Band Spectrum, 17 frekvencí) či FBS (Full Band Spectrum, 28 frekvencí) technologií. Konkrétní hodnota pracovní frekvence se u jednotlivých výrobců i typů detektorů liší. Obvykle není nižší než 5 a vyšší než 20 kHz. Výše zmíněná multifrekvenční FBS technologie umožňuje pracovat najednou s 28 frekvencemi v rozpětí od 1,5 do 100 kHz. Platí, že nízká frekvence proniká hlouběji do půdy, ale není tak citlivá na malé předměty, zatímco u vysoké frekvence je tomu naopak.
Pokud budete procházet technické parametry detektorů pozorně, pravděpodobně si všimnete, že jsou vybavovány různými velikostmi a druhy cívek. Pro ty standardní platí, že čím větší cívka, tím hlouběji detektor dosáhne, ale je to za cenu snížení citlivosti na malé cíle a zhoršené separace. U menších cívek je tomu logicky naopak. Základní rozdělení cívek je na koncentrické a Double-D (označované také jako DD nebo 2D) cívky. Liší se tvarem a vlastnostmi elektromagnetického pole, jehož prostřednictvím prohledávají půdu. Koncentrická cívka dokáže lépe zaměřit cíl, ovšem je náchylnější k rušení v silně mineralizovaných půdách a kvůli tvaru generovaného elektromagnetického pole vyžaduje pro skutečně precizní prohledání prostoru větší přesah mezi jednotlivými pohyby. Double-D cívka se vyznačuje větší stabilitou, především v silně mineralizovaných půdách (tedy i na mořských plážích), a elektromagnetickým polem, jehož tvar umožňuje důkladnější skenování půdy, lze tedy říci, že je vhodnější variantou.
Pulsní detektory
Pulsní detektory nemají problém ani v silně mineralizovaných půdách sopečného původu. Je to dáno tím, že pracují na úplně jiném principu a takové podmínky jim prostě nevadí. Odlišností je však víc. Jednoznačnou výhodou pulsních detektorů je větší hloubkový dosah, a to zhruba 0,5 m až několik metrů v závislosti na velikosti předmětu. Naopak jejich největší slabinou je diskriminace. Přístroj jí buď nedisponuje vůbec, nebo pracuje nespolehlivě. Je sice možné pořídit si pulsní detektor s dobře fungující diskriminací, ovšem cena takového přístroje je řádově jinde. Některé modely je možné vybavit speciální rámovou cívkou určenou stejně jako cívka se dvěma boxy u VLF detektorů pro hloubkové hledání velkých předmětů.
Vliv ceny detektoru na jeho výkon
V žádném případě nelze doporučit koupi detektoru prostřednictvím Teleshoppingu nebo v supermarketu a podobně. Přístroje tam nabízené sice bývají k mání za velmi zajímavou cenu (často do 2 000 Kč), ovšem jejich schopnosti jsou opravdu slabé a investici do nich lze označit za doslova vyhozené peníze. Kvůli objektivitě je třeba říct, že i v supermarketu můžete občas narazit na detektor od renomovaného výrobce a tam už je samozřejmě vše v pořádku, ovšem tomu odpovídá i vyšší cena. Protože však tyto řetězce nabízejí detektory kovů jen příležitostně, rozhodně neočekávejte, že zde narazíte na někoho, kdo vám bude schopen kvalifikovaně poradit. Při koupi detektoru byste se měli raději obrátit na specializované prodejce, kteří vám poradí při výběru vhodného detektoru. U nich naleznete přístroje v cenovém rozpětí 4 až 40 tisíc korun (neplatí pro některé pulsní detektory). Vyšší cena sice neznamená vždy lepší kvalitu, ale obecně je možné říct, že čím dražší přístroj, tím pokročilejší, přesnější a rychlejší elektronika. Dalším důležitým rozdílem spojeným s úrovní ceny přístroje jsou možnosti nastavení. Zatímco u levných detektorů lze nastavovat jen ty nejzákladnější funkce, u top modelů je to prakticky vše, a tak u nich máte mnohem lepší možnost přizpůsobit přístroj právě těm podmínkám, ve kterých chcete hledat.
Doporučení pro výběr prvního detektoru kovů
Platí-li, že nechcete přístroj pro hledání v půdách sopečného původu, měl by to být VLF detektor, na ty pulsní pro začátek zapomeňte. Pokud váháte mezi pohybovým a bezpohybovým detektorem, pak je pro začátečníka – hlavně kvůli univerzálnosti – vhodnější volbou ten pohybový.
Zda si vybrat analogový, nebo digitální, je trochu složitější otázka a odpověď proto nebude úplně jednoznačná. Záleží na tom, kolik peněz chcete do detektoru investovat. Pokud to má být přístroj střední nebo vyšší kategorie, pak lze doporučit digitální. Jako začátečník totiž můžete mít problém s určováním vlastností předmětu pod cívkou pouze na základě zabarvení tónu ve sluchátkách nebo reproduktorech a digitální přístroj vám, na rozdíl od analogového, sděluje parametry cíle i prostřednictvím displeje. Jestliže vybíráte detektor v nižší cenové relaci, pak volte raději analogový. A to z toho důvodu, že digitální v této kategorii sice nabízí stejné výhody, ale oproti analogovému mívá pomalejší reakci na cíl. Pokud vás představa, že s vámi bude detektor komunikovat pouze prostřednictvím zvuku, děsí, pak také zvolte raději digitální, ale věnujte zvýšenou pozornost právě rychlosti odezvy detektoru na předmět pod cívkou. Naštěstí zrovna toto je vlastnost, kterou si můžete u svého prodejce snadno vyzkoušet. A buďte pečliví, rychlost detektoru je totiž opravdu důležitá.
Detektor by měl mít alespoň základní diskriminaci a pokud možno i pinpoint pro přesné zaměření cíle. S pracovní frekvencí, jak už bylo uvedeno výše, ani s velikostí a druhem cívky si dělat starosti (pokud vysloveně nechcete), nemusíte.
Výše uvedené informace by vám měly postačit k tomu, abyste si dokázali vytipovat takový detektor, lépe řečeno několik detektorů kovů, které by vám mohly vyhovovat. Se svými představami pak navštivte odborného prodejce. Vysvětlete mu, co od hledání očekáváte, a pokud s vašimi závěry souhlasí, otestujte si postupně všechny přístroje, které prošly sítem vašeho předvýběru. Porovnávejte přitom především diskriminaci, separaci, hloubkový dosah na předměty ležící na povrchu a především na ty zakopané v zemi (toto je skutečně velmi důležité, protože dosah vykazovaný na vzduchu a v zemi se liší a ten na vzduchu vás přitom příliš nezajímá), a v neposlední řadě i rychlost reakce detektoru (ta se naopak dobře testuje, pokud předměty leží na povrchu). Toto jsou vlastnosti, které by měly rozhodnout. Pokud jsou dosahované výsledky vyrovnané, pusťte ke slovu i další hlediska jako jednoduchost ovládání, způsob, jakým s vámi přístroj komunikuje, nebo kvalitu zpracování. To vše dohromady bude mít vliv na to, jak dobrý pocit z práce se svým detektorem budete mít.
Detektor Teknetics Eurotek
Mezi začátečníky nejoblíbenější a cenově nejdostupnější detektor kovů. Detektor Teknetics Eurotek má okamžitou odezvu na rozdíl od jiných levných detektorů. Jeho nízkou hmotnost a vynikající vyvážení ocení po dlouhém hledání každý hledač. Váha detektoru i s baterií je 1 kg.
Na displeji se zobrazuje vodivostní číslo detekovaného předmětu v rozsahu 0–99 a přibližná hloubka nálezu (3segmentový graf). Trvale je zobrazen indikátor stavu baterie. Ovládání je jednoduché a zvládne ho každý. Detektor má 4 tlačítka. Tlačítko pro Zapnutí/Vypnutí, tlačítko Menu pro přepínání mezi Sensitivitou a Diskriminací a tlačítka + a – pro nastavení požadovaných vlastností.
Detektor rozlišuje nález pomocí vodivostních čísel (0–99) a 2 tóny. Pro potlačení nežádoucích kovů můžete použít jednostupňovou diskriminaci 0–79. K detektoru jsou i sluchátka. Detektor je napájen 1x 9V baterií a jeho výdrž je až 25 hodin, podle použité baterie. Doporučuje se používat alkalické baterie nebo nabíjecí baterie GP.
Cena detektoru Teknetics Eurotek je velmi příznivá.
K rozdělení domu na více bytových jednotek potřebujete dva důležité dokumenty:
1. prohlášení vlastníka o vymezení konkrétních jednotek v domě a určení společných částí domu.
2. půdorysy všech podlaží domu a jejich schémata.
K úspěšnému rozdělení domu na bytové jednotky budete potřebovat právníka a projektanta.
Tyto dokumenty pak se žádostí předložíte stavebnímu úřadu a posléze katastrálnímu úřadu.
Pro tyto účely můžete využít specializovaných advokátních kanceláří, které se specializují na nemovitostní právo a ty to pro vás udělají tak zvaně na klíč.
Rozdělení včelí kolonie znamená vzít silnou kolonii a udělat z ní dvě menší kolonie. Rozdělení včelstva je způsob, jak zvýšit počet osídlených úlů, aniž by bylo nutné čekat na roje, kterými by se úly přirozeně kolonizovaly. To pomáhá vyhnout se nejistotě přirozené kolonizace, zejména v situacích, kdy je nízká pravděpodobnost rojení. Rozdělení včel vždy znamená určité riziko poškození včel, takže by mělo být provedeno pouze tehdy, když je včelař ochoten toto riziko podstoupit a také včelař, který má dost úlů, aby to zvládl v případě neúspěchu.
Z praktického hlediska pro rozdělování včelstev je nejlepší používat nástavky s horní loučkou nebo Langstrothovy úly kvůli jejich standardním rozměrům. Tato standardizace umožňuje přesouvat plástve a včely z jednoho úlu do druhého. Rozdělení by se mělo provádět pouze na silných úlech, které mají spoustu plodů (zapečetěné plody, mladé plody a vajíčka). Musíte vypozorovat čas, kdy jsou včely nejsilnější, kdy s největší pravděpodobností zakládají královské buňky. Základní myšlenkou je rozdělit mláďata a včely mezi dva úly a pak donutit ten bez královny, aby vytvořil novou. Včelí vajíčka jsou nezbytná pro to, aby rozdělená část kolonie, která byla ponechána bez královny, byla schopna vyrobit novou královnu, takže je nezbytné, aby byla v kolonii přítomna včelí vajíčka. Úspěch je nejpravděpodobnější, když jsou v kolonii již přítomny neuzavřené buňky královny, protože to znamená, že se přirozeně dělí (tj. chystají se rojit). Pokud nejsou přítomny žádné královské buňky, včely vytvoří novou královnu, pokud budou přítomna vajíčka.
K rozdělení včel budete potřebovat dva úly - aktivní (nebo rodičovský) úl a prázdný úl.
Někdy se povede, že v aktivní kolonii jsou přítomny buňky královny. To je zvláště dobré, protože aktivní kolonie již vytváří novou královnu a je připravena se přirozeně rozdělit. Pokud jsou již buňky královny přítomny, měla by se do nového úlu velmi pečlivě přenést alespoň jedna plástev s královnami. V aktivním úlu nahraďte každý odebraný rámek za nový. Pokud je to možné, měly by být horní laťky natřeny voskem, aby včely vytvořily nový plást ve správné poloze - jeden plást na jednu horní laťku. Vyplňte všechny prázdné prostory novými horními laťkami tak, aby byly oba úly kompletní, a znovu nasaďte víka. Přemístěte aktivní úl na nové stanoviště. Po určité době zkontrolujte, zda byla nová královna úspěšně odchována a snáší vejce. To může trvat až čtyři týdny.
