Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

PĚSTOVÁNÍ

  

POSTŘIK

  

MNOŽENÍ

  

ODRŮDY

  
Téma

KVĚTEN VE VINICI

Slovníček použitých odborných výrazů:

  • auxin – fytohormon řídící prodlužovací růst
  • klasické pěstování – intenzivní hnojení, preventivní aplikace přípravků na ochranu, předpoklad vysokých výnosů bez ohledu na stav vinice a životní prostředí
  • rezidua postřiků – zbytky účinných látek postřiků, které zůstávají v půdě
  • integrovaná produkce – pěstování s ohledem na životní prostředí, omezené hnojení, ochrana podle signalizace
  • bioprodukce – pěstování za přísných podmínek, bez používání přípravků na ochranu na chemické bázi, velmi limitované hnojení, výsledkem „biovína“
  • interspecifické odrůdy – odrůdy pocházející z křížení mezi různými druhy rodu Vitis, rezistentní nebo tolerantní k houbovým chorobám nebo mrazu
  • sporangiofóry – nosiče sporangií, útvary vyrůstající z podhoubí, na nich se vytvářejí plodnice
  • sporangia – plodnice, nacházejí se na sporangioforech, obsahují spóry
  • spóry – výtrusy (rozmnožovací tělíska pro nepohlavní rozmnožování hub a jiných mikroorganizmů)
  • oospory – silnostěnné spóry schopné přežívat v nepříznivých podmínkách (např. v zimě)
  • zoospory – výtrusy opatřené bičíky k snadnému pohybu
  • nekrotizace – odumírání
  • patogen – biologický původce (vir, houba nebo škůdce), poškozující jiný organizmus

Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen

Diskuze: Je to snadné

Chcete si letos zasadit na zahradě malou vinici za 0 Kč ? Není problém.
Stačí najít někoho, kdo již révu pěstuje, pár PETlahví, nůžky na růže a je to.
Návod zde: www.youtube.com/watc…

Zdroj: diskuze Je to snadné
Počet odpovědí: 0

Postřik

A co přímá ochrana?

Přímá ochrana – to znamená zásah vhodným chemickým přípravkem. Samozřejmě existují metody prognózy výskytu padlí révového, používají je hlavně velcí producenti, kteří si nechávají dělat jak prognózy výskytu, tak následné doporučení přípravku. Pro drobné pěstitele, a především pro ty, kteří pěstují běžné evropské odrůdy, by se dalo obecně říci, že v době před kvetením je potřebné provést jeden až dva postřiky přípravkem proti padlí. V současné době je vhodné použít některý z přípravků na bázi síry, např. Sulikol K, Kumulus WG nebo nějaký jiný. Následné opakování chemické ochrany závisí na průběhu počasí a vývoji tohoto patogenu.

I po takovémto ošetření se výskyt houbových onemocnění může opakovat?

Samozřejmě že ano, a za vhodných podmínek také velmi pravděpodobně bude! Ochranou proti chorobám a škůdcům se během vegetace ještě budeme zabývat i v následujících měsících.

Aby chorob a škůdců ubývalo a radosti z pěstování révy přibývalo, vám přejí Hanka Synková a Ludmila Svobodová.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen

Diskuze: Re: Re: odborník na vinnou révu

Děkuji za odpověď, ale tohle jsme zkoušeli, ale vzhledem k tomu, že víno mám roztaženo ve svahu a prostor, který bych takhle měla ochránit je velký (to by musela být snad nějaká konstrukce). Nikde na vinici jsem nic podobného neviděla.
Je nějaká jiná cesta k ochraně?

s pozdravem
Ivana Štiaková

Zdroj: diskuze Odborník na vinnou révu
Počet odpovědí: 1

Doba prodlužovacího růstu

Vinici máme ořezanou, vyvázanou, vylámanou a správně vyhnojenou. Co bychom měli dělat nyní?

Postup prací ve vinici závisí na fenofázi, ve které se keře zrovna nacházejí. A tou je v této době prodlužovací růst. Mohli bychom si říci, že se zas tak moc neděje, ale ten, kdo je ve vinici pravidelně, si nemůže nevšimnout, jak rychle přibývá zelené hmoty, zvlášť když se výrazněji oteplí. Výrazem prodlužovací růst se popisuje doba mezi rašením a kvetením. Velmi stručně lze říci, že letorosty intenzivně rostou, zvětšuje se listová plocha a probíhá intenzivní fotosyntéza. Zde je vidět intenzivní prodlužovací růst – viditelné budoucí hrozny:

Připomeňme si poznatky ze školy o fotosyntéze. Víme, že slovo fotos znamená světlo. Působením slunečního záření s využitím vody a oxidu uhličitého vzniká při fotosyntéze glukóza, kterou letorosty využívají pro svůj další růst. Nedělají to jen tak samy od sebe, nařizuje jim to „šéf zodpovědný za růst“ - fytohormon auxin, který se vytváří ve vrcholu. Jak přirůstají další internodia, listy vyrůstající z každého nodu se zvětšují. V paždí listu se postupně vyvíjejí očka pro následující rok. Na opačně straně nodu vyrůstá úponek, kterým se letorost přichytává k opoře, nebo – na těch správných místech – se objevují květenství.

Někdy nám připadá, že děti poporůstají v teplém období více než v zimě. Jak je tomu u rostlin?

Každý organizmus chce v čase pokračovat ve své existenci. Většina krytosemenných rostlin se prvotně množí semeny. Tak je tomu i u révy, bez ohledu na způsoby množení, ke kterým ji nutí člověk. Révu nezajímá, že chceme, aby měla kvalitní plody v žádoucím množství – ona chce přežívat. Proto se stará o to, aby měla potomstvo. A aby po opylení mohla své potomstvo, tedy hrozny s bobulemi, obsahujícími semena – protože o ta především jde – dostatečně vyživovat, potřebuje k tomu „výrobní prostředky“ – listovou plochu, jakousi „továrnu“ na fotosyntézu. A těmito „výrobními prostředky“ se musí předzásobit už před opylením. Proto je růst letorostů v této fenofázi tak intenzivní. Ovšem intenzita růstu závisí na mnoha faktorech: na teplotě, srážkách, na zatížení keře, na odrůdě i na správném hnojení. Některé z uvedených faktorů můžeme ovlivňovat snadno a průběžně, zatímco jiné, například teplotu nebo výběr odrůdy, pouze při zakládání vinice.

A co bychom v době prodlužovacího růstu měli dělat?

Pokračovat v zelených pracích. Ale nejprve bych se chtěla maličko vrátit k vylamování letorostů, kterým jsme se zabývali minule. Řekla jsem, že letorosty ze spících oček se především na kmeni většinou odstraňují. Jenže jsem dost nezdůraznila roli „ledových mužů“. Ti se často objevují v době rašení révy, a pokud poškodí rašící očka, tzv. holoubata či již narůstající mladé letorosty, máme starosti. Nejenže téměř nic nesklidíme, ale často řešíme, zda se podaří některé keře dobře nařezat v následujícím roce. A proto je potřebné myslet na příští řez již nyní a při podlomu ponechat na kmeni vhodně postavené letorosty jako zásobu pro případné zmlazení keře, kdyby snad značná část oček při jarních mrazech pomrzla. Na následující fotografii jsou vidět výhony ze spících oček na kmeni pro eventuální náhradu kmene:

Značná část zelených prací, tedy prací v době vegetace, se dělá proto, aby byly keře vzdušné. Když dojde k ovlhčení listů - ať již srážkami nebo dlouho trvajícími ranními rosami, je třeba, aby hodně brzy osychaly. Tím se totiž znesnadní rozvoj většině houbových chorob.

Když letorosty intenzivně přirůstají, je potřebné jim zajistit vhodný prostor, kde by v růstu mohly pokračovat bezpečně. Pokud by tomu tak nebylo, mohly by se vylomit např. při silnějším větru, prudším dešti nebo když kolem projíždí mechanizace. Proto se v produkčních vinicích dostatečně narostlé výhony zastrkávají do dvoudrátí, a to tehdy, když část letorostů dorostla takové délky, že v dvoudrátí budou držet, tedy, když svou délkou přesahují první dvoudrátí alespoň o 20 cm a nebudou vypadávat ven. Ovšem není vhodné příliš dlouho čekat, než dorostou i výhony kratší, protože pak by se ty, které jsou již dlouhé dostatečně, zastrkovaly do spodního dvoudrátí obtížně. Aby zastrkání bylo provedeno kvalitně, je nutné letorosty zastrkat už do spodního dvoudrátí. Z toho vyplývá, že letorosty musíme zastrkávat několikrát, podle jejich délky. Na obrázku je vidět vhodná délka letorostů pro zastrkávání do prvního dvoudrátí:

Ne všichni máme drátěnou konstrukci s dvoudrátími...

Nemáme-li systém vedení keřů s dvoudrátími, musíme si pomoci jinak. Nějaké opěrné zařízení prostě pro pěstování révy mít musíme, vždyť je to liána! Můžeme při tom zároveň zkrášlit nepůvabnou zeď stodoly a přitlouci na ni laťky, nejlépe jak vodorovným, tak svislým směrem, ke kterým budeme výhony přivazovat. Podobně se mohou přivazovat k nejrůznějším zahradním zařízením, jako jsou pergoly, konstrukce na loubí a podobně. Révě vedené kolem plotu můžeme poskytnout klasickou drátěnku s dvoudrátími, nebo dřevěnou konstrukci ve výšce vhodné pro závěsné tvary, na které je možné vést buď jednoduchou záclonu, nebo dlouhá ramena s čípky.

Kreativní a šikovný zahrádkář si s pěknou opěrnou konstrukcí poradí sám.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen

Stříhání tújí v listopadu

Zahradníci doporučují túje střihat jen od května, respektive od června do konce srpna. Letní měsíce jsou pro střih nejvhodnější, protože je tok mízy v této době slabší.

Od listopadu do konce února není střih vhodný, protože se ranky na větvích po střihu v mrazivém počasí nemají šanci zahojit. Pokud chcete túji tvarovat dvakrát ročně, nechte mezi oběma střihy dostatečnou pauzu. Nejvhodnější je kombinace zastřižení na jaře (březen až květen) a podruhé, je-li to nutné, koncem léta (srpen až září).

Zdroj: Stříhání tújí

Prodej vějířovky

Vějířovka jako vypěstovaná rostlina se dá koupit v internetových obchodech nebo v zahradnictví, rostliny se prodávají v různých velikostech, od čehož se také odvíjí cena. Průměrně se částka pohybuje kolem 50 korun za rostlinu. Vhodným obdobím ke koupi je duben nebo květen, zpočátku byste měli vějířovku chránit před chladnými nocemi. Když kupujete rostlinu, tak byste si měli vybrat zdravou a svěží rostlinu, v obchodech si dejte pozor na polámané rostliny, ty určitě nekupujte.

K pěstování můžete zakoupit i semena, ty kupujte počátkem ledna a ihned vysaďte, dlouho jim trvá, než začnou klíčit. Takto vypěstovanou rostlinu pak v květnu umístěte do venkovních prostor.


Zdroj: Vějířovka převislá

Tvorba smetence

Další možností je takzvaný sběrný oddělek. Z kmenového včelstva odebereme 1 plást (platí pro květen – později více) se zavíčkovaným plodem krátce před líhnutím i s obsedajícími včelami a vložíme ho mezi zásobní plást a souš s vodou do plemenáče či nového úlu. Přidáme včely z dalšího 1–2 rámečků s otevřeným plodem. Do plástu s plodem zapíchneme zralý matečník či dva. Matka musí zůstat v původním včelstvu, pokud tedy není cílem vytvořit oddělek se starou matkou. Do nového úlu poté ještě smeteme nebo sklepneme včely z několika dalších plástů zdrojového úlu a nový úl potom zavřeme – celý, včetně česna. Chybějící plásty ve zdrojovém včelstvu nahradíme prázdnými rámky. Plemenáč zavřeme a umístíme na nové místo, nejlépe na jiné, vzdálené stanoviště. V následujících dnech zkontrolujeme vylíhnutí matečníku (po 2–3 dnech) a můžeme podávat podněcovací krmení, postupně provádíme rozšiřování oddělku mezistěnami (při extenzivní metodě můžeme vložit rovnou), zkontrolujeme kladení matky (cca po 10 dnech). Případné problémy (nevylíhnutí matky, ztráta při oplozování) patřičně řešíme.

Zdroj: Tvorba oddělků

Jak na stříhání

Habr výborně snáší jakýkoli řez, dobře se tvaruje. Je i v zimě dost neprůhledný, protože hnědé listí na habru drží a opadá až na jaře, když raší listy nové. Zajímavou variantou je kromě stříhání habru ještě štípání a zaplétaní větví, což je ale dost pracné.

Duben a květen je ideální doba na střih, případně začátkem června a pak ještě v srpnu. Stříhat ho můžete klidně na 1 m a bude hustý. Habry rostou moc dobře a rychle. Střihem je budete ještě více podporovat v růstu (což je pro někoho dobře pro jiného špatně).

Zpravidla se živý plot začíná stříhat v době, kdy rostliny dorostou 2/3 výše zamýšlené výšky plotu.

Tip: Stříhat začněte, až začnou praskat listové pupeny. Stromky jsou v plné síle a listy navíc řezy rychle zakryjí. Potom budete muset v průběhu vegetace ještě minimálně jednou nůžky použít.

Zdroj: Živý plot z habru

Slzení révy

Nejprve vytéká pouze voda. Až se zásobní látky, do té doby uložené v kořenech ve formě ve vodě nerozpustného škrobu, přemění na jednoduché cukry, které již ve vodě rozpustné jsou, už nevytéká jen voda, ale nasládlá kapalina. Lze se o tom přesvědčit ochutnáním kapičky vytékající z řezné rány. Když je vytékající míza dostatečně sladká, stává se potravou pro bakterie, přirozeně se vyskytující ve vinici. Ty se na tomto svém „potravinovém zdroji“ začínají intenzivně množit. Jak buněk bakterií na řezné ráně přibývá, produkují sliz, který řezné rány ucpe a slzení se zastavuje.

Do doby, než nastane slzení, by měl být ukončen řez, aby pletiva na řezných ranách alespoň trochu zaschla a slzení tak nebylo příliš intenzivní. Zde je fotografie, na které je vidět míza vytékající z řezných ran:

Míza vytékající z řezných ran

A co tedy už můžeme ve vinici dělat?

Slzení je nejvhodnější doba pro tzv. „suchou“ vazbu. To znamená, že můžeme začít vyvazovat části keře k oporám. Především musí být dobře vyvázaný kmen, aby byl rovný. Není nutné ho uvazovat každým rokem, ale nesmí se stát, že by se vázací materiál zařezával do dřeva. Pokud bychom takto zaříznutý úvazek nechali na místě po delší dobu, průchodnost cévních svazků by se tím omezila a docházelo by ke špatnému vyživování rostoucích výhonů. Velmi pevné nebo zařezávající se úvazky je vhodné při řezu odstranit a při vyvazování je pak samozřejmě nahradit volnějšími. Podobně je nutno kontrolovat úvazky kordónových ramen. U jednoletého dřeva vyvazujeme letorosty. Při tvarování oblouků je vážeme zásadně přes výše postavený drát k drátu spodnímu, jinak by se tažeň během vegetace i s vyrůstajícími výhony v důsledku jejich zvyšující se hmotnosti mohl vylomit. Zde je obrázek, kde je vidět vázání tažňů přes drát:

Vázání tažňů přes drát

Slzení umožní lepší práci s tažni, protože letorosty jsou při proudění mízy pružnější a při ohýbání oblouků se nezlomí. Pokud se nám tažeň přesto zlomí, měli bychom ulomenou část hned odstřihnout, protože výhony z ní vyrůstající s největší pravděpodobností časem uvadnou. Pro ilustraci uvádíme fotografii, na které je vidět tažeň zlomený neopatrným ohýbáním při vazbě:

Tažeň zlomený neopatrným ohýbáním při vazbě

Jak moc máme s vyvazováním pospíchat?

Suchá vazba by určitě měla být hotova do doby, kdy réva začne rašit. Tehdy jsou rašící výhony nejkřehčí a i při největší opatrnosti se snadno vylomí. A doba, kdy nastane rašení, závisí na několika faktorech, jako je pěstovaná odrůda či výška kmene. Především však na pěstebních podmínkách v dané lokalitě.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen

Dávkování a použití

Dá se používat do jamky při výsadbě, ale také už ke vzrostlým rostlinám. V tom případě je třeba umístit jej co nejblíže kořenům do hloubky přibližně 5 cm. Půdu se zapraveným hnojivem pak už stačí jen pokropit. Předpokládá se, že fosfátové hnojivo dokáže účinkovat až dva roky.

Dávkování fosfátového skla

Jahody: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Ovocné dřeviny: 20–50 g/1 m2 s aplikací březen, duben, září, říjen.

Réva vinná: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Trávníky: 10–15 g/1 m2 s aplikací duben, květen, červen, červenec, srpen, září.

Angrešt: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Kiwi: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Zkušenosti s použitím fosfátového skla jsou veskrze pozitivní. Není třeba přihnojovat už ničím dalším. Díky jeho působení se zvyšuje rychlost regenerace půdy a rostliny si nasají jen tolik, kolik potřebují. V chudých a mírně zušlechtěných půdách díky němu vznikají huminové a huminátové kyseliny, které mají zásadní vliv na úrodnost. Klíčivost semen je s použitím fosfátového skla mnohem větší, kořenový systém silnější a rostlina celkově odolnější.

Fosfátové sklo má velmi malou rozpustnost ve vodě, což je právě to, co jej činí tak výjimečným. Dá se tedy používat i na vodní rostliny, kde je však nutno dávkovat velmi opatrně.

Oproti tradičním hnojivům nehrozí jeho vyplavení vodou a nemusí se dávkovat tak často, což přináší nejen lepší účinek, ale při použití na rozlehlejší plochu i významnou úsporu financí.

Zdroj: Hnojivo fosfátové sklo

Jak na stříhání

Clematis nemusíme nijak výrazně stříhat. Jen pokud už prosychá, hlouběji jej seřízneme. Jinak u odrůd kvetoucích na jaře (květen/červen) postačí odstřihnout slabé výhony, odrůdy, které kvetou v létě, zastřihujeme pravidelně. Pro řez je se doporučuje jaro nebo podzim, záleží na úvaze pěstitele. Pokud by se letní plaménky neseřezávaly, byly by odspodu holé a kvetly jen ve vrchní části. Na zimu je nutné Clematis chránit vrstvou kompostu, na jaře kvetoucí druhy pak ještě před mrazem přikrýt chvojím, rákosovou rohoží, netkanou textilií a podobně. Na jaře rostliny přihnojíme Cereritem, později už hnojit nemusíme. U jarních druhů je vhodné odkvetlé květy i s prvním párem listů odstřihávat, tím si zajistíme množství dalších květů. Někdo květy nestříhá, protože chomáčky ochmýřených semen jsou velmi dekorativní. Je možné upravit jen část větví tak, aby dál kvetly, na zbytku pak ponechat semena. Vzhledem k tomu, že se tím rostlina dost vyčerpává, je dobré ji po odkvětu přihnojit. Pokud se stane, že plamének začne odumírat, pravděpodobně bude zasažen chorobou Phoma clematidina (vadnutí plaménku). Původcem této choroby je houba, proto rostlinu postříkáme fungicidem. Na jaře pak postřik ještě opakujeme. Někdy se stane, že nám čerstvě zasazená rostlina začne vadnout a vypadá, že se neuchytila. Rozhodně ji hned nevyrývejte. Nechte ji na stanovišti, v případě velkého sucha ji zalijte. Většinou se po počátečním šoku vzpamatuje ještě tentýž rok, nejpozději v roce následujícím.

Zdroj: Stříhání klematisu

Houbové choroby

Zmiňovala jste nebezpečí houbových chorob. Už nějaké hrozí?

Ano, je to dáno zvyšujícími se teplotami. Ale nežli budu konkrétní, musím se nejprve trošku věnovat filozofii přístupu pěstitele k přírodě a k jeho vinici. Ten může být trojí. Ten první přístup – klasické pěstování – známe dlouho a také jsme ho dlouhé desítky let plánovaného hospodářství uplatňovali. Spočívá v názoru, že chci od révy co nejvíce a v pokud možno slušné kvalitě a vliv takovéhoto konání na prostředí mě nezajímá. V tomto případě se hnojí až přemrštěnými dávkami hnojiv. Ochranné prostředky proti chorobám a škůdcům se se používají preventivně v pravidelných intervalech. Důsledkem je, že půda je zásobena některými živinami v nadbytku a obsahuje rezidua (zbytky) postřiků. Tím je potlačován přirozený život organizmů žijících v půdě, od mikroorganizmů až větší organizmy, jako jsou například žížaly. Užiteční tvorové se pak stěhují jinam, kde je méně „jedů“.

Druhý filozofický přístup k chování pěstitele ve vinici je „integrovaná produkce“. Slovník cizích slov tento výraz vysvětluje jako spojování prvků v harmonický celek. Těmi prvky v případě vinice je omezení přehnojování půd, náhrada černého úhoru nějakým způsobem ozelenění. Tím se omezí počet průjezdů těžké mechanizace. Když se totiž jezdí v meziřadích vždy na stejných místech, vede to k vytváření utužené podorniční vrstvy, neprůchodné pro vodu a vzduch. O práci s půdou jsme už ostatně mluvili. Dalším velevýznamným počinem při této filozofii je omezení chemických přípravků proti chorobám a škůdcům. Moudrý pěstitel aplikuje přípravky jen tehdy, kdy to má smysl! Tedy rozhodně ne preventivně desetkrát až dvanáctkrát ročně, jak se dělo při klasickém pěstování, ale jen tehdy, kdy přípravek bude mít na co působit. A jsme u jádra věci integrovaného pěstování – tím je aplikace přípravků na ochranu rostlin podle aktuální potřeby. Jen tehdy totiž přípravek bude účinně působit. Tím se počet aplikovaných dávek podstatně sníží, pěstitel se chová k prostředí šetrně a příroda se mu odmění spoluprací, především v boji proti škůdcům: ve vinici se usadí predátoři, kteří se budou na likvidaci škůdců spolupodílet.

Třetím principem je „bioprodukce“, kdy jsou chemické přípravky nahrazovány aplikací různých přírodních produktů a výsledkem jsou biohrozny. Ale zde musím upozornit, že tento postup není jednoduchý a nemusí být vždy úspěšný. Myslím, že běžnému zahrádkáři naprosto postačí dodržovat pravidla integrovaného pěstování, jak mu to jeho prostředky a schopnosti dovolí.

Jsou proti houbovým chorobám některé odrůdy odolnější?

To je výborná otázka. Velmi obecně lze říci, že odrůdy s jemnějšími pletivy, především v listech, podlehnou houbovým chorobám dříve. Jemnější pletiva jsou většinou u odrůd, které mají zároveň kratší vegetační dobu, jako například Modrý Portugal, Müller Thurgau či Muškát moravský. Ale není to pravidlem, protože některým houbovým chorobám snadno podléhá i odrůda Ryzlink vlašský, která má také jemnější pletiva, ačkoli jeho vegetační doba je poměrně dlouhá. Prostě každá odrůda má jinou citlivost vůči té které houbové chorobě.

Existuje však skupina odrůd, které odolávají houbovým chorobám více nežli běžně pěstované evropské odrůdy, a to jsou odrůdy interspecifické. Jsou to poměrně mladé odrůdy, vzniklé při šlechtění na odolnost vůči těmto onemocněním. V minulosti se šlechtitelé touto činností již zabývali několikrát, avšak výsledek na sebe dal dlouhou dobu čekat. Po rozšíření houbových chorob, které byly do Evropy zavlečeny se snahami o rozšíření sortimentu starých evropských odrůd o odrůdy dovezené z Ameriky, bylo nutno najít cestu, jak vinice před houbovými onemocněními chránit. Nebyly ani kvalitní postřiky, ani vhodná mechanizace pro jejich aplikaci – mluvíme teď o konci 19. století. Tehdejší řešení opět spočívalo v dovozu dalších neevropských odrůd. Byly to americké odrůdy, křížené s některými botanickými druhy révy jiného druhu nežli Vitis vinifera L. Říkalo se jim americké přímoplodné hybridy. Byly sice odolné vůči houbovým chorobám, ale evropským odrůdám se v kvalitě vína vyrovnat nemohly. Přesto se ve své době rozšířily v mnoha vinařských zemích Evropy, včetně našich vinic. Proč? Některé se vůbec nemusely chemicky ošetřovat. Také u nás byly v polovině 20. století mnohde rozšířené. Ještě dnes se sem tam můžeme setkat s „révou po předcích“, kterou není potřebné ošetřovat, jako například odrůda Noah, Ottello či Isabella, nebo o něco mladší Baco Noir, lidově nazývaná „bago“. Pro tyto odrůdy jsou typické velmi silné až nepříjemné vůně po ovoci, jako např. po jahodách.

Takže šlechtitelé nepomohli?

Tehdy jistě ne. Avšak v dalších generacích šlechtitelů se některým z nich, například pánům jmény Albert Seibel a Bertille Seyva, podařilo vyšlechtit vícenásobné kombinace mezi evropskými a americkými odrůdami, které ještě kvalitativně evropské odrůdy nedohnaly, ale vyznačují se už velmi vysokou tolerantností až rezistencí vůči houbovým chorobám – teď mluvím přibližně o době mezi dvěma světovými válkami v minulém století. A tyto vícenásobné křížence, jako např. Seibel 7053, Seibel 4643, Syeve-Villard 12.375 nebo Seyve-Villard 18.315, používají ve svých mezidruhových, čili interspecifických kříženích současní šlechtitelé v mnoha zemích a dosahují velmi dobrých výsledků. Někteří pěstitelé možná znají interspecifickou odrůdu Hibernal, původem z Německa, nebo českou rezistentní odrůdu Malverina, jejichž vína mohou klidně konkurovat klasickým evropským odrůdám. Kdo sleduje rozšiřování sortimentu povolených odrůd, jistě si všiml, že těchto interspecifických odrůd každým rokem přibývá.

Jen tak pro zajímavost - jak to dlouho trvá, než se podaří vyšlechtit novou odrůdu?

Řádově desetiletí, v průměru 20 – 30 let.

Všeobecně se tvrdí, že prevence je lepší nežli léčebný zásah; to zřejmě platí i pro houbové choroby škodící na révě vinné. Naznačila jste, že prevencí jsou i správně prováděné zelené práce, které vedou k dobrému provzdušňování keřů. Vhodné je také vysazování odolnějších odrůd včetně těch tzv. interspecifických odrůd. Co ještě byste uvedla?

Mezi preventivní opatření patří i řada úvah před založením vinice. Například o sponu, směru vedení řádků, o lokalizaci té které odrůdy na svahu či znalost průměrných povětrnostních podmínek v budoucí vinici. Téma zakládání vinice nás čeká v některém z příštích měsíců.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen

Tvarování tújí

Tvarované túje dodají zahradě noblesu a šmrnc. Lze je dokonce tvarovat podobně jako sochař tesá sochy. Jejich úpravou se můžete přímo umělecky vyžít. Nejlépe je kombinovat stříhání na jaře (březen až květen) se stříháním na konci léta (srpen až září).

Nejjednodušší tvary zvládnete možná vystříhat od oka. Ale pozor na stálé zarovnávání, které pak zanechá mnohem menší keřík, než jste měli původně v plánu. Kužel vytvoříte snáz, pokud si na keř připevníte do jehlanu pár bambusových hůlek a nahoře je svážete, případně kolem jejich obvodu několikrát obtočíte provázek či drátek. Kulovité tvary můžete vytvářet pomocí různých improvizovaných obručí.

Na složité tvary malých sošek se vyplatí vytvořit si formu z drátěného pletiva. Tu nasadíte na keř (poté, co jste jej nahrubo ostříhali do požadovaného tvaru) a přečnívající výhony odstřihnete. Pomocí formy pak budete keř i nadále udržovat. Formy lze v některých zahradnictvích dokonce zakoupit již hotové. Podmínkou úspěšné práce jsou kvalitní, ostré zahradnické nůžky přiměřené velikosti. Existují dokonce i tvarovací malé pilky na elektrický pohon.

Přečnívající výhonky je třeba odstraňovat co nejdříve. Od jara do podzimu, kdy rostliny bujně přirůstají, budou potřebovat zástřih i jednou za dva či tři týdny. Ovšem například pomalu rostoucí tis stačí zastřihnout jednou ročně. V zimě nezapomeňte keře ochránit před těžkým sněhem, který by mohl dílo polámat.

Zdroj: Stříhání tújí

Správný tvar

Živý plot z tújí (dříve psáno také thuje a nesprávně tůje) vyžaduje minimálně řez alespoň dvakrát ročně, a to na samém sklonku zimy a koncem června. Čím častěji budete řez túje provádět, tím hezčí živý plot bude. Pokud byste túje nechali třeba rok bez zastřižení, následující řez by musel být hluboký (do staršího dřeva). Živá stěna by pak špatně obrůstala, keře by vypadaly omšele a s výsledkem byste určitě nebyli spokojeni. Túje můžeme nechat přirozeně rozrůstat, máme-li dost místa.

Túje všeobecně dobře snáší stříhání a tvarování. Zastřihovat je můžete během celé vegetace, tedy od jara do podzimu. Jarní tvarování rychle obrazí a během vegetace dorůstá. Není však vhodné zastřihávat túje během zimy (listopad až únor), protože do jara stejně neobrazí, ani se nezahojí. Tuhé mrazy mohou navíc nezhojené ranky vysušit a zaschlé konečky větví následně moc parády nenadělají. Tvarování živých plotů se provádí jednou až dvakrát ročně. Záleží na bujnosti růstu a nárocích na ideální tvar. Z praxe i literatury lze doporučit tvarování jednou na jaře (březen až květen) a popřípadě podruhé koncem léta (konec srpna až září).

Túje čili zerav západní (Thuja occidentalis) má velmi široký sortiment kultivarů. Najdeme mezi nimi typy různých tvarů, vysoké stromovité, kuželovité, úzce sloupovité i keřovité. Na druhé straně je řada zakrslých kultivarů kuželovitých, kulovitých i rozložitých. Správný tvar je tudíž závislý na druhu rostliny. Túje můžete využít jako solitéry, do skupinových výsadeb (pozor na příliš mnohobarevné kombinace), do skalek či jako přenosnou zeleň.

Zdroj: Stříhání tújí

Pozemek

A co je potřeba vědět o pozemku, na němž bychom chtěli založit vinici?

Obecně lze říci, že réva se hodí do mírného a subtropického pásma. Více na sever je pro ni zima, v tropech nevyhovují dlouhé (půlroční) intervaly sucha a srážek. Také nadmořská výška je omezující faktor. Kvůli vhodným teplotním podmínkám v našich zeměpisných šířkách bychom měli vybrat pozemky do výšky 300 – 350 m nad mořem, pokud chceme dosáhnout přiměřené kvality sklizně. Určitě se dají najít vhodná místa pro pěstování révy i ve vyšší nadmořské výšce, je však nutno počítat s nižší dosažitelnou cukernatostí i s vyšším obsahem kyselin v hroznech.

Vinné révě se nejlépe daří na jižním svahu...

Určitě. Svahy orientované na jih jsou na naší polokouli těmi nejvýhřevnějšími polohami. Keře vysazené na západních svazích zůstávají dlouho orosené nebo mokré po srážkách, což vytváří vhodné podmínky pro rozvoj houbových chorob. Na východních svazích hrozí nebezpečí, že mladé letorosty budou poškozeny jarními mrazy, protože zde bývá velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami. A svahy obrácené na sever bývají studené a pro pěstování révy se nehodí.

Stejně tak je potřebné uvědomit si rozdíly na jednotlivých částech svahu. Nahoře na kopci často povívá větřík, čímž se teploty snižují. Proto se na vrcholy svahů hodí odrůdy s kratší vegetační dobou. Dolní části svahu mívají hluboké, hlinitější půdy (vlivem dlouhodobé eroze), proto se hodí pro odrůdy s vysokou plodností, které mívají větší nároky na vodu. Někde se však na dolních svazích mohou občas vyskytovat přízemní mrazíky – tam je nutné vybírat odolnější odrůdy.

Která odrůda se osvědčila jako nejodolnější vůči mrazům?

Ryzlink rýnský.

Nejlepším místem na svahu je tedy jeho střední část...

Ano, zvláště pak, když je otočená k jihu. To jsou polohy ideální pro nejnáročnější odrůdy, jako je například Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay, Tramín červený a další.

Říkáte, že hlinitější půdy se hodí pro vysoce plodné odrůdy. Jaké druhy půd vlastně révě vyhovují?

Z hlediska nároků na druhy a kvalitu půd je réva nenáročná; obecně je možné říci, že roste ve všech druzích půd s jedinou výjimkou – nedaří se jí v půdách přemokřených, které jsou studené a uhnívají v nich kořeny. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“. I když samozřejmě některé skupiny odrůd se trochu specializují na „své“ půdy. Jak jsem již uvedla, hlinitější půdy se hodí pro odrůdy, které přinášejí vysoké výnosy, ale zvláštní kvalita vín se od nich očekávat nedá.

Pro kvalitní odrůdy jsou nejvhodnější půdy kamenité nebo štěrkovité, které se během dne dobře prohřívají a ještě po západu slunce uvolňují nahromaděné teplo. Ideální je, je-li pod touto kamenitou nebo štěrkovitou horní vrstvou ještě vrstva obsahující dostatek jílu, která zadržuje vodu. Pokud tomu tak není, vinice bude trpět suchem, pokud není zavlažována. Písčité půdy jsou půdy stále trochu „hladové“. Tím, že mají málo jílu, neumí si po delší čas uchovat zásobu živin, a proto musí být častěji přihnojovány.

A jak správně půdu ve vinici obdělávat?

V minulosti dlouho platilo, že každý pořádný vinař se ve vinici nadře s motykou v ruce, protože vinice má být stále v bezplevelném stavu. Tak tento názor je již dávno překonán. Takzvaný černý úhor, tedy bezplevelný stav povrchu půdy ve vinici, má řadu nevýhod. Především musí být stále udržován, ať již okopávkou, plečkováním či jinou mechanizovanou prací s půdou. Opakovaným projížděním strojů v řádcích se půda utužuje, v podorničí se vytváří zhutnělá vrstva půdy, která nepropouští vodu. V malých viničkách, bez používání mechanizace, černý úhor znamená stále se opakující okopávku. V půdě se také časem vytvářejí křivolaké kapiláry, kterými dochází k nežádoucímu odparu vody. Při výsadbách na svazích se s každým deštěm odplaví část jemných jílovitých částic půdy.

Aby nedocházelo k půdní erozi, proto se teď mnohem častěji pod keři něco pěstuje. Odborně se tomu říká ozeleňování vinic. Vinice tedy mohou být zatravněné (což je ta nejméně vhodná forma), nebo může být udržován porost přirozeně se vyskytujících plevelných rostlin (přirozené ozelenění) nebo se pěstují rostliny z výsevu směsek na ozeleňování (dnes je to považováno za nejvhodnější způsob ozeleňování). Směsku tvoří rostliny z různých čeledí, které mají různě dlouhé kořeny; po čase vytvoří společenství, které vytlačuje plevelné rostliny. Květy rostlin z vysévaných směsek dobře poslouží jako pastva pro včely. Při všech způsobech ozeleňování se samozřejmě porosty musí sekat a je nutné počítat s tím, že i ony budou spotřebovávat živiny z půdy a vodu.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen

Padlí révy vinné

Peronospora asi není jediná ohrožující houbová choroba, která se může vyskytovat před květem?

Ve stejné době může révu ohrožovat ještě jedno významné houbové onemocnění – padlí révy, latinsky Erysiphe necator nebo také Uncinula necator. Padlí se vyskytuje na mnoha dalších rostlinách; myslím, že každý zahrádkář se s ním setkává například na růžích, angreštech, okurkách či cuketách a patisonech.

Samozřejmě se jedná o různé druhy padlí. Listy napadené padlím vypadají, jako by byly posypány hladkou moukou. Proto se toto onemocnění ve slovenštině, velmi příhodně, nazývá „múčnatka“. A podobně se i u nás v minulosti označovalo „moučnatka“. Takovéto označení je dnes považováno za vědecky nesprávné, ale naprosto přesně popisuje první projevy výskytu této houby. Napadená místa postupně hnědnou až černají a také na spodní straně listů je pozorovatelný našedlý povlak. Listy se nejprve mírně svinují nahoru, později nekrotizují a mohou opadávat. Následující fotografie ukazuje „pomoučení“ listů napadením padlí révového:

Z listů je velmi snadná cesta na květenství a bobule. I ty jsou zpočátku pokryté bělavým povlakem, který postupně hnědne a černá a bobule zastavují svůj růst. Navíc u nich, zvláště ve fenofázích druhé poloviny vegetačního cyklu, může nastat praskání slupky a výhřez semen. Dále padlí může poškozovat celá internodia, která v důsledku toho také na napadených místech hnědnou až černají. Tyto tmavé skvrny jsou viditelné při zimním řezu na jednoletém dřevě. Detail napadeného internodia na letorostu:

Padlí přezimuje stejně jako peronospora na spadaném listí?

Ne, přezimuje v různých stádiích v očkách nebo na povrchu dřeva. Ovšem ve srovnání s peronosporou má odlišné požadavky na šíření. K aktivaci nepotřebuje takové množství vody, jako peronospora, ale stačí vysoká vzdušná vlhkost. Kromě vlhkosti má v oblibě dostatek tepla, nikoli však přílišná horka. Silné deště mohou naopak spóry smývat, proto v případech delších intenzivních srážek výskyt padlí nehrozí. Pro obě houbová onemocnění, padlí i peronosporu, je shodný způsob nepřímé ochrany: chovat se k révovým keřům tak, aby do nich dobře mohl vzduch a pletiva rychle osychala po deštích, rosách nebo při podzimních mlhách. Což v praxi znamená provádět včas a kvalitně všechny zelené práce.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen

Hnojení

Pomůže zelené hnojení?

To se ve vinicích také běžně používá. Vhodné jsou speciální směsky rostlin na zelené hnojení (určitě v nich nechybí rostliny z čeledi Bobovitých, jako například vikev, jetel nebo vičenec, protože na jejich kořenech žijí hlízkové bakterie, které umí vázat a dále zpracovávat vzdušný dusík). Obvykle se vysévají v druhé polovině vegetace, sekají se a ve druhém roce se zapravují do půdy tak, aby nebyly ve vinici v době, kdy už réva potřebuje dostatek vody, to znamená v době kvetení.

A co takové zahrádkářské využívání každého centimetru půdy, třeba tím, že pod keři révy se pěstuje zelenina, jahody nebo letničky? Je to možné?

Samozřejmě ano. Záleží na vlastním uvážení. Koneckonců každý správný zahrádkář dbá jak na hnojení, tak na zálivku, takže révě taková konkurence nebude vadit.

Zmiňovala jste se o polohách pro révu nevhodných, protože umožňují rozvoj houbových chorob. Co dál révě hrozí?

Kromě houbových chorob, jejichž výskyt se řeší buď preventivními opatřeními, nebo používáním prostředků na ochranu před nimi, můžeme rozpoznat také virové či bakteriální choroby. Virózám, houbovým chorobám a škůdcům se budeme věnovat později, až budou aktuální jejich příznaky.

Teď si povíme o dvou bakteriálních onemocněních révy, které se navenek projevují pomalu, protože v napadených rostlinách mohou přežívat v tzv. latentním stavu. Původci mohou být v rostlinách přítomni celé roky, ale onemocnění se projeví až tehdy, kdy jsou keře nějakým způsobem oslabené. Například po předchozích suchých letech, po mrazivých zimách, při poškozování částí keřů kroupami nebo jen při opakovaném přetěžování nadbytkem oček při řezu.

Prvním z těchto „nepřátel“ révy je Bakteriální nádorovitost, kterou způsobují dva druhy baterií: Agrobacterium tumefaciens a Agrobacterum vitis. Projevy obou druhů jsou stejné – na napadených keřích se při jejich oslabení mohou vytvářet nádory. Většinou se vyskytují na starém dřevě, tedy na kmenech a ramenech, ale také se mohou objevit na místě srůstu podnoží a roubů, a to i u nově vysazených sazenic. Nádory vypadají tak, jako kdyby se z vnitřku dřeva tlačilo na venek něco, co vypadá jako pukancová kukuřice nebo kousky polystyrenu. Malé nádory, zpočátku bílé, měkké, do konce vegetace zhnědnou a zdřevnatí. Keře postupně slábnou a mohou i uhynout. Prvotní nákaza se dostává do vinice s nákupem infikované sadby. Do dalších rostlin se dostává z půdy prostřednictvím řezných ran a dál se šíří cévními svazky. Napadené části keřů je proto nutné odřezat a ihned spálit mimo vinici, aby nedocházelo k dalšímu šíření půdou. Samozřejmě, že je lepší prevence než likvidace. Prevence spočívá v nákupu zdravé sadby u renomovaných školek. Zde se můžete podívat na odřezaný kmínek napadený Bakteriální nádorovitostí:

Odřezaný kmínek napadený Bakteriální nádorovitostí

Druhým podobným „nepřítelem“ je tzv. Fytoplazmové žloutnutí nebo červenání listů révy, způsobované stejným původcem, který u brambor způsobuje stolbur – registrované karanténní onemocnění. U révy se tato fytoplazmóza projevuje komplexem příznaků: celé listy nebo části listů ztrácejí chlorofyl a zbarvují se do žluta (bílé odrůdy) nebo do tmavě červena (modré odrůdy). Pokud se toto onemocnění projevuje na částech listů, je hranice odbarvení dána nervaturou. Také může dojít ke ztrátě barviva u všech listů či u několika keřů. Mladé hrozny mohou zasychat, zaměkající hrozny často uvadají, keře slábnou a také mohou uhynout. Toto onemocnění se šíří s napadenou sadbou, ale také má přenašeče: tím je Žilnatka vironosná, případně další křísi, kteří sají na napadených rostlinách např. svlačce rolního, kopřivy dvoudomé a na rostlinách čeledi Lilkovitých. Podobně jako u předchozí nemoci je prevencí nákup zdravé sadby a dále odstraňování těchto plevelů. U takto nemocných keřů se doporučuje odstranění napadených částí. U mladých rostlin nebo u silně napadených keřů se dokonce doporučuje úplná likvidace. Toto onemocnění je rozšířeno především na Moravě, ale i v Čechách se mohou vyskytnout takto napadené keře.

V dubnu si povíme třeba to, jak se bránit proti svilušce, hálčivci a vlnovníku, a jak révu hnojit.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen

Založení nové vinice

Stále se zabýváme ošetřováním dospělých révových keřů v plodné vinici. Co všechno však musíme vědět a udělat, chceme-li si vinici teprve založit?

To je otázka na nejméně dvě hodiny povídání. Takže si to rozdělíme. Dnes bychom se věnovali spíše přípravným pracím a vlastní výsadbu si necháme zase na jindy.

Ze všeho nejdůležitější je posoudit, zda v místě zamýšlené budoucí vinice jsou podmínky vhodné pro vinnou révu. Pokud tuhle otázku řeší někdo, kdo se stane profesionálním velkoproducentem, má nad sebou bič, který se jmenuje: finanční prostředky. Založit vinici, která by ho v budoucnu měla uživit, je nemalá investice, proto musí být všechno důkladně prověřeno a promyšleno. Z tohoto pohledu jsou na tom zahrádkáři mnohonásobně lépe. Úplně nejjednodušším kritériem vhodnosti pro pěstování révy je srovnání se zdařilým pěstováním meruněk či broskví. Daří se v daném místě tyto dva ovocné druhy pěstovat? Pokud ano, révě se bude dařit také. Avšak návštěvníci těchto webových stránek patrně mají hlubší zájem o pěstování révy a proto se na tuto otázku podíváme podrobněji.

Nejdůležitějších faktorem podle Vašeho přirovnání asi bude dostatek sluníčka.

Samozřejmě, réva je přece teplomilná. Vhodnost dané lokality se posuzuje podle veličiny zvané suma aktivních nebo suma efektivních teplot. Myslím, že nám budou stačit ty aktivní. Pro révu vinnou je aktivním dnem takový den, kdy průměrná denní teplota je vyšší než 10°C. Hodnoty těchto aktivních teplot, tedy průměrných denních teplot (např. 10,2°C, 14,8°C nebo třeba 25,5°C) se sečtou za celý rok a na této sumě pak závisí výběr ranějších nebo pozdnějších odrůd. Pro ty úplně nejranější odrůdy, jako je např. kdysi značně rozšířená odrůda Čabaňská perla, či pro nově povolené Jakubské, je minimální hodnota sumy aktivních teplot 2 200°C. Hodnoty okolo 2 500°C jsou přiměřené pro středně rané odrůdy, jako je například Müller Thurgau nebo Modrý Portugal. A pozdní odrůdy, jako například Ryzlink rýnský, odrůdy z rodiny Rulandských, Tramín červený či Ryzlink vlašský, vyžadují hodnotu sumy aktivních teplot okolo 2 700°C.

Réva je také světlomilná, proto je potřeba ji umístit na sluníčko, rozhodně by neměla být zastíněna stromy. Nejvíce světla potřebuje pochopitelně při dozrávání hroznů, ale také při iniciaci oček, o které jsme mluvili před chvílí.

Možnost pěstování révy je určitě také limitována nadmořskou výškou. Existuje nějaká číselně vyjádřitelná hranice?

No ovšemže. Hranice nadmořské výšky možného pěstování révy úzce souvisí s dalšími klimatickými faktory, např. zda jde o přímořské klima nebo kontinentální. V našich klimatických podmínkách se za bezpečnou pro révu považuje nadmořská výška přibližně do 250 m. Samozřejmě, že se mohou ozvat ti pěstitelé, kteří pěstují révu i výše, ale vždy to záleží také na lokálních podmínkách dané parcely.

Jak je na tom réva s potřebou vody?

Potřebuje ji jako každá rostlina. Velmi „žíznivá“ je hned v několika fenofázích, jak růstových, tak ve fázích zrání. Měla by mít dostatek vody před rašením, po odkvetení a při zaměkávání. Naopak srážky by se neměly vyskytovat v době kvetení, aby nedocházelo ke sprchávání – to už jsme si vysvětlovali v dubnu a v červnu. Co se týká celkového množství srážek, máme svou „srážkovou“ veličinu, která se jmenuje, jak jinak, suma srážek, takže jde o sčítání srážek za vegetaci, počítají se ale i srážky v zimě, včetně sněhových srážek. Minimální hodnota této sumy srážek, při které réva s bídou přežívá a k nějaké velké produkci hroznů se nemá, je 300 mm za rok. Optimum srážek představují v naší zeměpisné poloze hodnoty 600 – 800 mm za rok.

Ještě něco potřebujeme o své budoucí vinici vědět?

Víme, že vinice patří na svah a ne do roviny. Dosti podstatnou věcí při výběru vhodného pozemku je orientace svahu ke světovým stranám. Samosebou ideální je jižní svah, ale réva snese i ostatní světové strany, s výjimkou severu. Také je radno si uvědomit, že na výškově odlišných částech delšího svahu mohou být odlišné především teplotní podmínky. Je-li pozemek na vrcholu kopce, častěji tam fouká vítr, a tím dochází ke snižování teplot. Naopak v dolní části je dobré počítat s tím, že studený vzduch muže za určitých podmínek po svahu stékat a v ďolíku mohou být déle mrazové teploty. Proto se tam hodí odrůdy později rašící. Takže ideálem je prostřední část jižního svahu. V domácích výsadbách je možné si lokální podmínky zlepšit například tím, že se révový řádek vysadí u stěny nebo jiné bariéry, která révu chrání.

Co se týká druhů půd, réva je značně tolerantní, roste v půdách písčitých, hlinitých i kamenitých. Jediný druh půdy nesnáší – to jsou půdy se značným množstvím jílu, které proto bývají značně mokré. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“, protože v takových půdách často dochází k uhnívání kořenů. To se ostatně stává i řadě jiných druhů rostlin.

Ještě něco málo k zmíněnému využívání svahů: je jasné, že pro používání mechanizace může být sklon svahu jen takový, aby se na něm stroje udržely. Ovšem drobní pěstitelé, kteří si musí všechno do kopce i z kopce odnosit sami, mohou být odvážnější, a založit si vinici i na svahu se značným sklonem – tak jak si troufají. Takto situované viničky je často vidět v některých, především jižních a západních částech Evropy, např. v Itálii, Francii, Španělsku, Řecku apod.

Abyste měli kvalitní hrozny i v méně příznivých podmínkách, to vám přejí Ludmila Svobodová a Hanka Synková.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Zdroj: Kalendář pro vinaře - červenec

Odlisťování

Bobulky se nalévají, hrozny pěkně rostou, stejně jako celé keře. Co s nimi bude teď?

Porostou dál, až do své konečné velikosti. Tato fenofáze se nazývá uzavírání hroznů – bobulky narostly tak, že se vzájemně dotýkají a mizí prostory mezi nimi. U některých odrůd s hustým hroznem se dokonce vzájemně tolik utlačují, že se až deformují. Místo kuliček budou při sklizni tvary podobné malým padáčkům. Tekutiny při aplikaci postřiků se teď budou dostávat ke všem bobulím už jen obtížně. Zároveň se v této fenofázi v hroznech vylepšují životní podmínky pro nepřátele révy z řad různých plísní, takže bobule budou více ohroženy.

Dá se tomu nějak zabránit?

Jistěže. Především „zelenými“ pracemi, tedy takovými, jejichž cílem je provzdušnění keře. Mám na mysli již na začátku vegetace dobře provedený podlom, následné vylamování zálistků i pozdější úhledné uspořádání letorostů při jejich zastrkávání či vyvazování, aby se jednotlivé výhony překrývaly jen minimálně. A tomu samozřejmě také prospívá osečkování výhonů, kterými se zastaví prodlužovací růst a keř začne věnovat pozornost především hroznům.

K těmto zásahům, o kterých jsme se bavili již v předchozích dílech (viz také leden, duben, květen a červenec), dnes přidáme další druh ošetřování keřů za zelena, a to je odlisťování. Neznamená to ovšem, že na výhonech otrháme všechny listy a budeme si myslet, že to révě prospěje. Jde o to keře dobře provzdušnit. Odstraňují se při tom některé listy, které ve větším počtu zastiňují hrozny, takže se k nim nedostane dost světla. Nějaké listy se však v okolí hroznů musí ponechat, jinak by réva, podobně jako člověk, mohla být postižena přemírou slunce! Samozřejmě, že profesionálové i na tuto práci mají stroje, které se příznačně jmenují odlisťovače či odsávače listů, protože pracují na obdobném principu jako vysavače (ovšem s menším sacím výkonem).

Zkušení pěstitelé provádějí tento zásah už v době před kvetením, ale musí být přitom velmi opatrní a měli by odstraňovat skutečně jen velmi malý počet listů – tak asi jeden až dva listy na jednom výhonu. Podruhé se pak odlisťuje právě v srpnu.

Přiměřeně odlistěné hrozny:

Přehnané odlistění:

Letorosty, které ve srovnání s těmi silnějšími byly do dvoudrátí zastrčeny teprve nedávno, protože rostly pomaleji, se musí také zbavit vrcholu, abychom omezili jejich další růst. Mohou to být i fazochy vyrůstající na horních částech výhonů, které jsme neměli důvod vylámat. Jsou na nich mladší, světlejší listy, které keře zastiňují seshora. Tyto listy také zakrátíme.

Osečkovaný porost vinice:

Zdroj: Kalendář pro vinaře - srpen

Zakládání vinice

Jenže kosové jsou snad ještě vynalézavější než špačci a i přes síťku jednotlivé bobulky rozklovávají a hodují tak přímo na keřích. I když kombinujeme všechny metody, musíme se smířit s tím, že nějaké ztráty budou. Vraťme se ale na začátek. Minule jsme začali velké téma: zakládání vinice.

Ano, věnovali jsme pozornost klimatickým, stanovištním a půdním podmínkám, ve kterých se révě daří. Pokud jsme si jisti, že tomu tak bude i na našem stanovišti, je potřeba si připravit půdu.

Profesionální vinohradníci si nejprve nechají provést rozbory půd, aby zjistili, co je v půdě v nadbytku, co chybí a co je potřeba přidat. Pedologové, specialisté na zemědělské půdy, vyjadřují množství živin v půdách ve speciálních jednotkách, označovaných ppm, což je počet miligramů té které živiny v jednom kilogramu půdy. Výsledky rozborů tedy zahrnují čísla vyjadřující množství jednotlivých živin právě v ppm. Vinohradník, který chce založit novou vinici, kromě výsledků půdních rozborů potřebuje vědět, jaký půdní druh na své budoucí vinici má a také, kolik procent jílu je v půdě obsaženo. Tyto informace se porovnávají s hodnotami živin, které by v nově zakládané vinici být měly, a pokud v půdě chybí, je nutné tyto živiny ve správném množství do půdy dodat.

Každá živina se v půdě chová jinak. Každý, i začínající zahrádkář ví, že problematický je dusík. Dusík, pokud je dodán například ve formě ledku, v půdě dlouho nevydrží, vyplavuje se. Ostatní formy dusíkatých hnojiv se s časem na ledkovou formu přeměňují (říkáme tomu mineralizace), takže lze obecně říci, že dusíkem nelze hnojit do zásoby. Jedna možnost však existuje. Používala se po řadu předchozích století, v dobách, kdy neexistoval chemický průmysl a průmyslová hnojiva. Naši předkové totiž měli pro pole i pro vinice jen jediné hnojivo, a to hnůj od vlastního dobytka. Dnes můžeme používat nepřeberné množství druhů průmyslových hnojiv, včetně průmyslově vyráběných hnojiv organických.

Myslíte takové ty granule vyrobené z koňského hnoje nebo ze slepičinců?

Třeba, do některých se taky přidává rašelina nebo jiný odpad – drcený biomateriál. Označují se také jako biokomposty.

Drobný pěstitel si vystačí s vlastním kompostem, často obohaceným hnojem domácích zvířat, která chová. Další elegantní možností, jak získat organické hnojivo je tzv. „zelené hnojení“, což jistě každý zahrádkář zná. Důležité je, aby směska na zelené hnojení obsahovala rostliny vytvářející dostatek biohmoty a také rostliny z čeledi bobovitých. Ty totiž žijí v blízkých přátelských vztazích s nitrifikačními bakteriemi, které umí zpracovávat vzdušný dusík z půdního vzduchu. Směska se vysévá obvykle v polovině vegetace, seká se a případně i zalévá, na jaře následujícího roku se zaorá (nebo zaryje). V půdě se takto získaná biohmota začne postupně rozkládat na kompost, což jde pomalu. Takto jsme tedy dodali do půdy dusík, který v ní alespoň nějakou dobu dodrží.

Směska na zelené hnojení:

Jinak se v půdě chovají draslík, hořčík a vápník. Ty se po dodání do půdy schovají do „půdního skladiště“, které se jmenuje sorpční komplex a tvoří v převážné míře částice jílu. Fosfor se umí v půdě na čas schovat tak, že s některými kovy vytváří nerozpustné formy, které v půdě jen tak čekají. Po čase, až se sníží množství vápníku a půdy se začnou okyselovat, se zase přemění na formy rozpustné. Tím ale rozhodně nechci říct, že révě se daří v půdách kyselých! Réva má ráda půdy neutrální až slabě zásadité.

Jak tedy půdu před výsadbou správně vyhnojit?

Každý, kdo zakládá vinici ve větší výměře, si samozřejmě rozbor půdy nechá provést, a pokud některá živina chybí, tak ji dodá v potřebném množství podle určitého výpočtu. Malí pěstitelé, kteří chtějí vysadit několik keřů na zahradě, jistě nebudou platit za půdní rozbor. Podívejte se také na díl věnovaný měsíci květnu. Každý správný zahrádkář má mít svou půdu vyhnojenou dostatečně. Těžkým úkolem pro velké i malé pěstitele je dostat tu dobře vyhnojenou půdu do hloubky, kde bude mít budoucí vinice kořeny. Což je asi do hloubky 50 cm.

Při dostatečně velkých výměrách se používají těžké stroje, které to dokážou, například rigolační pluh. Ten dokáže povrchovou vrstvu půdy (která je vyhnojená cca do hloubky 30 cm) dopravit až do požadovaných 60 cm, ale někdy i hlouběji, např. do 1 m. Podobně výkonný může být i rotační pluh, který celou vrstvu půdy propracuje v celé její výšce. Avšak rigolační či rotační pluh musí být tažen supersilným traktorem, což by na zahrádce bylo poněkud problematické, že?

Rigolační pluh:

Další možností je udělat si takový rigolek doma ručně – odkopat půdu do hloubky alespoň 40 cm, pak do takto vytvořené brázdy přemístit povrchovou, dobře vyhnojenou a zpracovanou půdu. Můžeme zapojit i další členy rodiny a zahrát si na takový malý „lidský buldozerek“, pracující však s normální lopatou, krumpáčem a kolečkem. Každopádně je to dřina.

V dobách minulých byly k dostání rigolační rýče, které mají pracovní část delší (až na těch požadovaných 50 cm). Manipuluje se jimi větší vrstvou půdy, a proto jsou úzké asi jen 10 cm. Měla jsem možnost takový rýč vidět, ovšem byl to již muzeální kousek. Nikde jsem ho neviděla v prodeji a myslím si, že se takové rýče už desítky let nevyrábějí.

Takže nám opravdu nezbývá nic jiného, nežli si hrát na ten „minibuldozer“?

Máme ještě jednu možnost - dá se říci osvědčenou fintu. Doprava vyhnojené povrchové části půdy dolů se rovnou spojuje s výsadbou. Ale nejprve je nutné pozemek pro výsadbu rozměřit, aby každý keř měl stejný „pěstební prostor“, a taky, aby vinice pěkně vypadala. Spony, ve kterých se vinice vysazují, jsou různé, od té nejjednodušší vinice pro pěstování na hlavu, kdy stačí spon 1m x 1m, až po spony s dostatečně širokými meziřadími pro různé stroje včetně pojízdných sklízečů. Ve většině případů volba sponu závisí především na mechanizaci, která se ve vinici bude v budoucnu používat.

Na zahradách, kde budeme vše dělat ručně, se doporučuje vzdálenost mezi dvěma řadami alespoň 1,2 m až 1,5 m, aby se člověk v meziřadí mohl bez problémů pohybovat. A keře by se neměly vysazovat hustěji, než na 1 m mezi nimi. Zpočátku se to může zdát jako plýtvání místem, ale je nutné počítat s tím, že s věkem keře budou sílit.

Po rozměření rýčem připravíme jamky, které budou velikostně odpovídat šířce rýče a hluboké budou podle délky sazenic. Důležité však je, aby se při rytí jamky odkládala samostatně na jednu stranu zemina povrchová – pečlivě vyhnojená a propracovaná, a na druhou stranu zemina ze dna jamky, která takto připravená není. Při sázení pak nejprve uložíme na dno jamky tu vyhnojenou a teprve na povrch tu spodní – a rigolace je vyřešená.

Příprava jamky:

Zdroj: Kalendář pro vinaře - srpen

Křen a zdraví

Pro léčebné i potravinářské účely se sbírá kořen zpravidla dvouletých rostlin. A to na podzim (září až listopad) a někdy také na jaře (březen až květen). Kořeny se vyryjí rýčem, opatrně očistí, aby se neotloukly, a skladují v chladu a vlhku, nejlépe ve sklepě v písku.

Nejdůležitější a také nejnápadnější účinnou látkou křenu je thioglykosid. Při porušení pletiva (například strouháním) se působením enzymu myrozinázy tento glykosid štěpí na cukr a izothiokyanáty, které se obecně nazývají hořčičné silice. Izothiokyanáty mají výrazné fytoncidní účinky. Významný je i vitamín C, jehož obsah v křenu je přinejmenším stejně vysoký jako u pomerančů a dvakrát vyšší než u citronů.

V malých dávkách povzbuzuje křen chuť k jídlu a činnost trávicí soustavy, usnadňuje odkašlávání a má mírný močopudný účinek. Vyšší dávky mohou vyvolat překrvení a podráždění žaludeční sliznice. Křen působí preventivně proti bakteriálním, ale i některým chorobám způsobenými viry, houbami a prvoky. O fytoncidním účinku křene se můžeme přesvědčit při nakládání červené řepy, k níž přikládáme plátky křenu, nebo jablek nastrouhaných s křenem; v tomto složení podléhají méně plesnivění. Směs strouhaných jablek s křenem můžeme v uzavřených sklenicích dlouho skladovat. Obdobně dlouho lze uchovávat i šťávu vylisovanou z nastrouhaného křenu nebo směs strouhaného křenu s cukrem.

V minulosti se používal křen zejména zevně. Přikládal se na omrzliny a klouby postižené revmatismem a ještě v nedávné době se běžně používaly křenové placky (stejně se uplatňovaly i hořčičné placky). Přikládaly se zabalené na postižené místo, které se během krátké doby silně prokrvilo, a revmatické bolesti polevily.

Křen působí výrazně antibakteriálně, podporuje trávení (zvyšuje vylučování trávicích enzymů a normalizuje střevní mikroflóru), odhleňuje průdušky, působí močopudně a celkově povzbudivě, pro vysoký obsah vitamínu C je výborným prostředkem při rekonvalescenci. Při zevním použití zvyšuje prokrvení tkání, čímž urychluje hojení a regeneraci.

Vnitřně se podává nejčastěji čerstvý, nastrouhaný, pro zmírnění štiplavosti obvykle smíchaný s nastrouhanými jablky v poměru 1 : 1, a to v dávce 1 až 4 polévkové lžíce denně. Při průduškových chorobách se osvědčila inhalace křenu (1 polévková lžíce křenu se vaří ve vodě a páry z ní se inhalují přibližně 10 minut). K vypuzení žlučníkových kamenů se užívá macerát křenu v červeném víně (litrová láhev se naplní do 1/5 nastrouhaným křenem, zalije se červeným vínem, nechá se 10 dní luhovat a pak se užívají první 3 dny 3 čajové lžičky macerátu, později 3 polévkové lžíce, celkem se bere nejméně 30 dní). Zevně se pak křen užívá zejména při revmatismu nebo při ischiasu ve formě takzvané křenové placky (smíchá se 1 díl nastrouhaného křenu, 5 dílů mouky a 1 díl tuku, například sádla, placka se přiloží na postižené místo a nechá se působit 15 až 30 minut) a obdobně lze použít i čerstvé, pomačkané listy. U citlivých osob však může křen na pokožce vyvolat puchýřky, proto je nezbytné nejprve na malém kousku pokožky otestovat její reakci. Vnitřně by křen neměli konzumovat lidé s žaludečními či dvanácterníkovými vředy, na všechny pak křen působí negativně, je-li ve vyšších než doporučených dávkách (dráždí trávicí ústrojí a ledviny).

Zdroj: Křen

Jak se bránit houbovým chorobám

Přejděme od teorie k praxi a povězme si, co konkrétně můžeme dělat proti hrozícím houbovým chorobám?

Vliv na ně má řada faktorů - teplota, vlhko, sucho nebo jejich kombinace. Houbové choroby je nutné „hlídat“ již v první polovině vegetace. První z nich je onemocnění zvané plíseň révy či plíseň révová, dříve se používal název peronospora, latinsky Plasmopara viticola. Plíseň révy škodí na různých částech révového keře, především na listech, květenstvích a na hroznech. V této době ji nejčastěji můžeme najít na mladých listech. Jak se rozpozná? Řada pěstitelů s ní určitě má zkušenosti. Na lícové straně listů se objevují zpočátku nenápadné nažloutlé skvrny, které vypadají, jako by byl list promaštěn olejem. Proto se v běžné praxi nazývají „olejové“ skvrny. Na rubové straně listu jsou na stejných místech vidět bílé povlaky sporangiofórů, nosičů sporangií (plodnice), ze kterých se uvolňují spóry. Napadená místa později nekrotizují a celé listy mohou opadat. Na následujícím obrázku je vidět „olejová“ skvrna na lícové straně listu:

Zde je vidět rub listu s povlakem sporangioforů:


A zde je vidět značně napadený list s okrajovými nekrózami:


Jak se peronospora dostane na list?

Touto otázkou se dostáváme k životnímu cyklu této houby během roku. Vědci pro tento přehled často používají výraz „bionomie“. Stádium, které přezimuje, se nazývá oospory, což jsou spóry s tlustými buněčnými membránami, aby vydržely přezimování. Oospory přezimují na povrchu půdy a na spadaném listí. A právě tady mají pěstitelé – zahrádkáři nespornou výhodu: ti své zahrádky na podzim shrabují, což ve vinicích je nemožné. Oospory na jaře za příznivých podmínek vyklíčí a pokračují ve svém cyklu do dalšího stádia, kdy se vytvářejí bičíkaté zoospory. Ty se pomocí deště a větru (a pochopitelně pomocí svého bičíku) dostávají na listy, což bývá označováno jako primární infekce. Tam se přes průduchy usídlí v pletivech listových čepelí a tento svůj vývoj si několikrát zopakují. Na podzim se vyvíjejí pohlavní buňky a jejich spojením vzniká oospora, schopná dalšího přezimování na listech.

Všichni víme, že houby a plísně se více rozvíjejí, když je teplo a vlhko. Platí to zřejmě také o houbových chorobách vinné révy?

Ano, to je to nejpodstatnější, co musíme hlídat, chceme-li s ní úspěšně bojovat. Plíseň révy se rozvíjí především za teplého a současně vlhkého či deštivého počasí. První, primární infekce nezpůsobuje rozsáhlé škody, ale za ní může následovat řada opakování vývoje dalších a dalších spór. Proto je nutné provést první postřik v době před květem, aby se šíření primární infekce co nejvíce zabránilo, a dále ošetřovat podle průběhu počasí a podle nálezu olejových skvrn na listech. Nejvhodnějšími prostředky pro tento první chemický zásah jsou přípravky na bázi systémových nebo kombinovaných fungicidů, protože v té době réva intenzivně roste, jak jsme si řekli, a při použití kontaktních fungicidů by se zásahy musely často opakovat. Jedním z vhodných přípravků je například ALLIETE BORDEAUX, který má nejdelší preventivní účinek. Ale samozřejmě je možné vybrat si i přípravek jiný, zvláště, máte-li ho po ruce doma.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen

Autoři obsahu

Mgr. Hanka Synková

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Michal Vinš


Vinna-reva-pestovani

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS

NABÍDKA OBCHODU