Vysoké vedení
Také jste zmiňovala závěsné tvary, co to je?
To je zvláštní kategorie tvarů pro vysoké vedení, kdy kmínek je veden až k vrcholu sloupků tvořících opěrnou konstrukci, takže celá zelená hmota keřů včetně hroznů visí dolů. Příkladem je tvar zvaný jednoduchá záclona, což je krátké kordonové ramínko, na kterém se nařezávají čípky. Složitějším tvarem je dvojitá záclona, někdy označovaná GDC, která na řádku tvoří dvě za sebou visící plochy. Do našich klimatických podmínek se však příliš nehodí. Zvláštním tvarem je vertikálně vedený kordon, mezi vinaři označovaný Vertiko. Jde o svislé rameno, na kterém se nařezávají tři patra se čtyřmi dvouokými čípky. Toto vedení bylo jednu dobu hodně rozšířené, ukázalo se však, že pro velké plochy příliš vhodné není. Hodí se však, jako všechny kordonové tvary, do zahrádek, kde pěstitelé mají dostatek času se mu věnovat.
Zdroj: Kalendář pro vinaře - únor
Réva v červnu
Červen obvykle bývá příjemně teplý měsíc. Jak se v jeho průběhu daří révě?
V této době se révě daří tak výborně, že přichází do jedné ze svých nejdůležitějších fenofází – v červnu réva obvykle kvete. Na počátku kvetení, kdy je na květní latě rozkvetlých jen několik kvítků, je možné si prohlédnout, jak vlastně révový květ vypadá. Je celkem malý, asi tak půl centimetru, stále jen zelený a skládá se, stejně jako většina květů jiných rostlin, z pestíku, tyčinek a korunních plátků. Pestík je na vrcholu zakončen bliznou a je obklopen tyčinkami, vyrůstajícími z báze semeníku, jejichž počet může u různých odrůd být odlišný. Ale na rozdíl od jiných rostlin, které mají květ „ozdobený“ nejrůzněji tvarovanými korunními plátky nejpestřejších barev, květ révy je až do doby rozkvétání zakrytý zelenou čepičkou, kterou tvoří srostlé korunní plátky. Aby došlo k opylení, musí se vlastní rozmnožovací ústrojí nejprve „otevřít“ a to tak, že čepička od spodní strany semeníku „sroluje“ své korunní plátky a poté u většiny květů odpadne. Pyl v tyčinkách dozrává, uvolňuje se z nich a větrem je přenesen na bliznu. Ta se ovšem na přijetí pylového zrna připravuje. Na jejím povrchu se objevuje kapička sekretu, na kterou se pylové zrnko „přilepí“, aby zde vydrželo do doby, nežli pylová láčka začne prorůstat čnělkou do semeníku, kde dojde ke splynutí zárodečných buněk pylového zrna a semeníku. Protože tato „sexuální aktivita“ trvá několik hodin, slouží sekret na povrchu blizny k udržení pylového zrna na blizně.
Může se také stát, většinou tehdy, kdy je teplota v době kvetení vysoká, že některé čepičky zaschnou na pestíku dříve, nežli stačí spadnout a opylení proběhne vlastním pylem „pod čepičkou“. Zde je vidět kvetoucí květní lata:
A když je červen teplotně podprůměrný?
Réva je teplomilná rostlina, takže v této fenofázi má požadavky velké. Pro kvalitní odkvetení v přiměřeném čase (tato fenofáze obvykle trvá v rozmezí pěti až dvanácti dnů) je potřebná minimální průměrná teplota okolo 15 °C. Čím jsou teploty v době kvetení vyšší, tím rychleji odkvět proběhne. Při chladném počasí se kvetení může protáhnout na delší dobu a to ke kvalitnímu odkvetení neprospívá. V době kvetení škodí i voda, tedy dešťové srážky. Ty totiž spláchnou z blizny sekret i s pylem a k oplození vajíčka v semeníku nedojde. Tomuto jevu se říká sprchávání a jeho důsledkem jsou neopylené květy, které buď později opadají, nebo sice zůstanou na vytvářejícím se hroznu, ale dále nerostou, zůstanou malé. Takovýmto bobulím se říká partenokarpické, celé hrozny se označují jako „sprchlé“. Je nasnadě, že větší množství sprchlých hroznů významně sníží výnosy. Některé odrůdy mají větší „sklony“ (odborně se říká citlivost) ke sprchávání. Jsou to například odrůdy Svatovavřinecké, Neuburské, ale i Ryzlink rýnský. A ještě malou poznámku, kromě deštivého počasí v době kvetení existují další příčiny sprchávání, ale ty si necháme na později. Zde je vidět sprchlý hrozen:
A na co zaměříme v tomto měsíci své vinařské aktivity?
Některé zelené práce je za vegetace potřebné provádět opakovaně, jak jednotlivé letorosty přirůstají. Samozřejmě, že kvetení růst výhonů nezastaví, ty vlivem auxinu ve vrcholech směle rostou dál a rychle se prodlužují. Pro nás to znamená pokračovat v zastrkování do dvojdrátí (nebo vyvazování) těch letorostů, které, když jsme se této práci věnovali minule, nebyly dostatečně dlouhé a z dvoudrátí vlastní váhou vypadávaly. Je důležité při tom dodržet pravidlo, že je nutné nejprve zastrkávat do dolního dvoudrátí a teprve poté do horního. Také je dobré pamatovat na stejnoměrné rozložení vyrůstajících výhonů tak, aby byly vedeny pokud možno kolmo, aby biohmota keře byla dobře rozprostřena mezi dvoudrátími. Zde je fotografie, která ukazuje dobře zastrkané a rozprostřené letorosty v dvoudrátí:
Minule jsme si vysvětlili, že houbovým chorobám, obecně řečeno, se daří zejména za tepla a vlhka. Proto, abychom jim jejich vývoj pokud možno znesnadnili již předem, doplníme naši „provětrávací“ činnost v keřích o další zelenou práci: budeme vylamovat zálistky, po starovinařsku: fazochy. (Zahrádkáři totéž dělají u tyčkových rajčat, když odstraňují postranní výhony.) Je důležité fazochy vylamovat včas, dokud jsou v bylinném stavu. Pokud bychom vhodný termín zameškali a vylamovali je později, když už nejsou tak měkké, mohli bychom při jejich vylomení poškodit očka, která se během vegetace vytvářejí v úžlabí listů a ze kterých v následujícím roce budou vyrůstat letorosty.
Vylamují se všechny fazochy na letorostu?
To není nutné. Důležité je, aby hrozny rychle osychaly zejména v druhé polovině vegetace, kdy se mohou rozšiřovat houbové choroby, kterým stačí už jen dostatek srážek, a na teplotě nejsou závislé. Proto se zálistky vylamují především v „zóně hroznů“, přibližně v dolní třetině výhonů, tedy na částech letorostů, kde by fazochy jednak stínily hroznům a především odebíraly asimiláty potřebné pro vývoj hroznů. Na vyšších částech letorostů, kde již hrozny nejsou, se fazochy ponechávají, aby podpořily fotosyntézu, tedy tvorbu sacharidů. Pouze se zakracují jejich vrcholy, čemuž se budeme věnovat příště. Samozřejmě, že by narostlé fazochy (mohou dosáhnout délky a síly letorostů) neměly zastiňovat hrozny. Teď sice trošku předbíhám v čase, ale už nyní bych se měla zmínit, že u některých závěsných pěstitelských tvarů, jako je jednoduchá záclona nebo vertiko, je potřebné kromě zálisků zakrátit i hlavní výhony dříve, než u ostatních způsobů vedení a to už před kvetením! Koneckonců vzhled rozrůstajících se keřů Vám jistě napoví, že je potřeba s nimi něco provést, aby se nezahušťovaly.
Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen
Řez vinné révy Vertiko
Na pěstitelský tvar Vertiko je potřeba 80cm kmínek a 80cm rameno, přičemž dvouoké čípky mohou být rozestaveny ve 3 patrech – 80, 120 a 160 cm, či nepravidelně po výšce ramene. Až budou letorosty z nich vyrostlé dlouhé přibližně 5–10 cm, pak je nutné 2 vylomit a 1 nechat, ten vyvazovat podél opory (klidně už nechte hrozen či hrozny). Až už bude tento letorost hodně dlouhý (červenec), tak ho nahoře zakraťte, ale musíte na něm v horní části nechat alespoň dva rostoucí zálistky, aby na něm nevyrašila očka určená na další rok.
Zdroj: Řez vinné révy pro začátečníky
Drátěnky
V únoru se pěstitelé věnovali správnému řezu révy, dnes jste zmínila některé tvary, jako například vertiko nebo jednoduchá záclona a minule při zastrkování výhonů nás zajímalo dvoudrátí. Ale ještě jsme nemluvili o drátěnkách jako takových.
To máte tedy pravdu. Vybudovat drátěnku je potřebné nejdéle v druhém roce po výsadbě, ale můžeme si o ní něco povědět už teď, i když založení vinice a vlastní výsadba nás teprve čeká. Na začátku našeho povídání jsem říkala, že réva je liána, proto potřebuje oporu. V šerém dávnověku, kdy révu ještě „nezotročoval“ člověk, protože réva je mnohem starší než lidstvo, si tato liána musela s oporou poradit sama. Vyřešila to tak, že „šplhala“ po kmenech až do korun stromů, kde bylo sluníčka dost a kde se jí líbilo. Dnes, kdy jsou vinice monokulturami, případně monokulturami s ozeleněním, révové keře nemají k dispozici žádné stromy, po kterých by mohly šplhat a na nichž by se mohly uchytit, a proto potřebují opěrné konstrukce. Několik století si naši předkové vystačili s tím, že na jaře ke každému keři zatloukli dřevěný kolík a k němu během vegetace vyvazovali ty výhony, které po vylámání na keři ponechali. Na podzim po sklizni a po opadu listí kolíky vytahali a uložili je na kraj vinice. Kdo nějaký kolík ukradl, aby si s ním zatopil, byl náležitě potrestán, jak se můžeme dočíst v tehdejších „legislativních“ předpisech, které pro vinice napsal císař a milovník vín Karel IV. Taková opěra keřům vedeným na hlavu stačila.
Dnes, když jsme postupně navrhli a začali využívat řadu způsobů vedení, už nám jen opěrné tyče nestačí, protože na keřích pěstujeme kmínky, na nich nařezáváme různými způsoby ramena s čípky a ve velkých výsadbách využíváme téměř výlučně jen tažně. Proto je potřeba, aby opěrné konstrukce byly složitější. Pro výsadby, ve kterých používáme traktory, je navíc nutné, abychom keře poněkud násilně formovali do víceméně „placatých tvarů“, aby se tam stroje s nářadím vešly. Proto dnešní drátěnky tvoří krajové a středové sloupky a mezi nimi jsou napjaté dráty. Samozřejmě, že počet a uspořádání systému drátů závisí na používaných pěstitelských tvarech, ale pro většinu tvarů se hodí kombinace dvou nebo jednoho spodního drátu, kterému či kterým se říká „vodící“ a dvou až tří dvoudrátí, do kterých se za vegetace zasunují přirůstající letorosty. Krajové sloupky nesou největší tíhu danou hmotností přibývající zelené hmoty, která často pronáší dráty. Ty se musejí čas od času napínat a tím by se časem mohly krajové sloupky zbortit, proto se ukotvují nebo musí být podepřeny vzpěrami. Středové sloupky se umísťují obvykle vždy mezi šestý až sedmý keř, případně mezi sedmý a osmý keř. Záleží na způsobu vedení.
Jaké materiály se pro vybudování drátěnek používají?
Pro první drátěnky to byly dřevěné kůly. Dřevo je dobrý materiál, v krajině vypadá přirozeně a při likvidaci drátěnky ještě poslouží jako topivo. Také v současnosti někteří vinohradníci dávají dřevěným sloupkům přednost. Oblíbeným druhem dřeva je dřevo akátové, protože rychle roste. V druhé polovině dvacátého století se, v souladu s tehdejším stavebnictvím, využívalo téhož stavařského materiálu – betonu. Betonové sloupky jsou vyztužené železnými pruty a musí v nich být předem vytvořené otvory pro dráty. Betonové sloupky krajové mívaly patku, pod kterou se šikmo umísťovala vzpěra. Velká část starších vinic je ještě dnes tvořena sloupky betonovými. Likvidace betonových sloupků není jednoduchá, většinou se za ni musí platit.
V současnosti se kromě návratu k dřevěným sloupkům využívá ještě další materiál. Moderní lehké kovové sloupky, které, pokud jsou dobře propojené mezi dráty a opěrnými tyčemi k jednotlivým keřům, jsou značně stabilní, i když to tak na první pohled nevypadá. Používají se ve většině nově budovaných vinic. Posledním využívaným materiálem je produkt chemického průmyslu – sloupky a opěrné tyče plastové. Jejich předností je také jejich nízká hmotnost a snadná likvidovatelnost. Zde je vidět, jak vypadá drátěnka s ukotvenými sloupky z akátového dřeva:
Zde drátěnka se sloupky z betonu se vzpěrami:
Tady je vidět drátěnka z plastu:
A nakonec lehká kovová drátěnka:
A jaké opěrné konstrukce byste doporučila návštěvníkům těchto stránek?
To samozřejmě závisí na způsobech vedení. Je však dobré vzít v úvahu, že to, o čem jsem teď mluvila, se týká profesionálních vinařů, kteří hospodaří na velkých plochách vinic a používají mechanizační prostředky, které se do řádků musejí rozměrově vejít. Proto řežou a vedou keře tak, aby jejich hmota byl víceméně „placatá“. Drobný pěstitel nic takového nepotřebuje. V únorovém povídání jste se mne ptala na využívání kordonových tvarů a já jsem nabídla některé ukázky využívání pergol v zahradách. Kdo navštívil země pěstující révu a měl příležitost jet krajinou vinic, jistě si všiml, že „co jiný kraj, to jiné způsoby vedení“. Například nejrozmanitější pergoly nebo tvar Y, který se již sem tam objevuje i u nás. Jde o způsob pěstování s vysokým kmínkem, který se v horní části rozdvojuje do dvou ramen vedených šikmo vzhůru, čímž se celý řádek vinice otevře do stran. Tento tvar je vhodný zejména pro stolní odrůdy. Jak vypadá vedení keřů ve tvaru Y, je vidět zde:
Nebo je v jiných oblastech možné vidět vedení, které tvoří kmínek, na něm tři až čtyři krátká ramena, vedená do všech stran. Na nich se nařezávají krátké čípky. Tomuto vedení slouží jako opora něco, co by se dalo nazvat „kolo od vozu“ (nebo moderněji „volant“). V zemích, kde je velmi teplé klima a rozložení srážek do téměř půlročních cyklům, jako například na Kanárských ostrovech či v jiných zemích, se réva pěstuje korodonovým způsobem, avšak keře se z počátku vegetace celé nechávají ležet na půdě včetně kmínků – nepotřebují tedy žádnou drátěnku. Teprve před začátkem zaměkávání bobulí se jednotlivé části keřů podkládají dřevěnými oporami ve tvaru s prominutím „klacků“, aby se zabránilo styku s půdou.
V zemích s pravidelnými větry vanoucími převážně jedním směrem, se kolem keřů budují nízké kamenné zídky, které chrání mladé letorosty před vylomení. Později se konce letorostů přes zídky přehazují. Způsobů vedení je zkrátka celá řada a jejich uživatelé si pro ně vymyslí a vybudují ta nejvhodnější opěrná zařízení. Například révový keř v ochranné zídce, jak je vidět zde:
Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen
