Roubování vinné révy
- obrázky: roubování vinné révy fotografie
- video: roubování vína video
Zdroj: Roubování révy vinné - video
Téma
ROUBOVÁNÍ
Poradna
V naší poradně s názvem KAKI CHURMA - TOMEL JAPONSKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Aronová Dana.
Dobrý den,
se zájmem jsem si přečetla Váš článek o pěstování kaki churmy.
Doma na zahradě mám zhruba 10 let tento stromek. Získala jsem ho na výstavě, jako malý stromeček. Docela se mu daří, dnes je asi 2 m vysoký. Plodí minimálně 5 let. Plodů jsou stovky, ale malé jako nehet palce ruky. Loňského roku jsem ho maximálně ořezala a hodně likvidovala obrovské množství květů. Nic se nedělo, plodů bylo méně, velikosti stejné. Letos má plodů výrazně méně, ale jsou pořád neskutečně malé. Co s tím? Uvažovala jsem o koupi kvalitní rostliny s tím, že bych strom naroubovala. Mohla byste poradit?
První tři roky po výsadbě do volné půdy jsem ho chránila před zmrznutím, ale teď s ním nic nedělám a zimu na Moravě bez problému zvládá.
Děkuji za odpověď
S přáním pěkného dne
zdraví Dana Aronová
Kroměříž
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Strom s ovocem kaki churma - tomel japonský je možné roubovat. Návod na roubování je vidět zde: https://youtu.be/au2de7AXCS…
Jistější je ale vysadit nový stromek s odrůdou vhodnou do našich klimatických podmínek. Vhodná je například odrůda Kostata, která neobsahuje pecky ani třísloviny. Plody jsou velké, kulovité, žlutooranžové barvy. Dužnina je oranžová, sladká, hodí se k přímému konzumu nebo do ovocných salátů. Plodí druhým až třetím rokem po výsadbě. Odrůda je samosprašná, takže nepotřebuje druhý strom.
Další vhodná odrůda, která vydrží mrazy až do -18°C, je Tomel ROJO BRILLANTE. Je to pozdní odrůda s vysokým a spolehlivým výnosem. Plody odrůdy Rojo Brillante dorůstají větší velikosti a sklízí se v listopadu. Plody je po sklizni dobré nechat 2 týdny dozrát aby dosáhly sladké a lahodné chuti.
A do třetice Kaki Chioccolatino je původem z Itálie. Plody má středně velké až velké, ploše kulovité, žlutooranžové barvy. Dužnina je bronzově oranžová, sladká, hodí se k přímému konzumu či do ovocných salátů. Plodí druhým až třetím rokem po výsadbě. Odrůda Chioccolatino je také samosprašná.
Zdroj: Příběh Kaki churma - tomel japonský
Co se děje po očkování
Při úspěšném roubování raší očko do 7 dnů.
Během vegetace začínají nové letorosty intenzivně růst a již v dalším roce je možné tvarovat na keři tažeň a odříznout přeroubovávaný keř. V roce roubování je vhodné z rostliny odstranit květenství, aby jednoleté dřevo nového letorostu vyzrálo. Dobře vyzrálé dřevo je hnědě zbarvené a při ohybu mírně praská.
Tento způsob roubování je velmi jednoduchý a představuje poměrně velkou jistotu úspěšného přeroubování.
Zdroj: Očkování vinné révy
Očkovat nebo roubovat
Možností roubování a očkování révy vinné je několik, ale z praxe je vyzkoušené, že nejlepší je systém přeroubování zeleného letorostu révy vinné (takzvaně za zelena) na přelomu května a června.
Štěpování, respektive roubování je metoda vegetativního množení, při kterém uměle spojujeme štěp (očko, roub) z jedné rostliny se štěpem z jiné rostliny – po jejich srůstu pak vzniká nová rostlina. Štěpování se používá k úpravě vzrůstu a velikosti, umožňuje ušlechtilé odrůdě růst i v jiných půdních podmínkách odlišujících se od jejích normálních nároků, pomáhá vytvářet speciální tvary (příkladem jsou stromkové růže), u některých rostlin se využívá pro nemožnost jiné metody rozmnožení (řízkování). Při roubování se přenáší větší část stonku se dvěma a více očky, při očkování se na podnož přenáší zpravidla jen jediné očko. Existují různé způsoby roubování i očkování, řadíme sem tyto metody: roubování do rozštěpu; kopulace; očkování (nejčastěji do řezu tvaru „T“, Forkertovo); roubování na plocho; roubování na klínek; boční plátkování; roubování do boku (na kozí nožku), zlepšená (anglická) kopulace.
Zdroj: Očkování vinné révy
Postup očkování
Při červnovém roubování révy vinné používáme dřevitý („tvrdý“) roub, který naroubujeme do zeleného letorostu. Po rašení révy je vhodné vytáhnout z paty kmínku zelený letorost, který (aby se nevylomil) vyvazujeme ke kmínku přeroubovávané rostliny. Ideální tloušťka zeleného letorostu pro přeroubování je 5–8 mm.
K roubování se využívá jednoočkový roub, který se seřízne do klínku. Následně rozštípneme zelený letorost a roub postupně do připraveného rozštěpu zasuneme. Očka na roubu a podnoži by měla být postavená proti sobě. Roubové spojení pevně ovážeme roubovací páskou.
V místě roubování je vhodné ponechat list, který zabezpečuje jednak výživu roubového spojení a jednak může stínit roub a omezit vysychání. Horní část roubu není vhodné zamazávat štěpařským voskem. Jestliže dojde k ujmutí, projevuje se intenzivním slzením a vosk by se mohl vymáčet na očko a znemožnit rašení.
Zdroj: Očkování vinné révy
Pivoňka dřevitá
Pivoňka křovitá (Paeonia suffruticosa) se dá vysazovat jako kontejnerová rostlina od jara do podzimu. Už nyní se v zahradnických centrech nabízejí roubované rostliny s květem, můžete si proto udělat představu, jaká barva se vám bude líbit.
Prohlédnete-li si křovitou pivoňku, poznáte místo roubování podle srostlé kůry. Musí být alespoň patnáct centimetrů hluboko v zemi, jinak se může stát, že vám na keři vyrazí plané výhony.
Jáma pro výsadbu by měla mít 50 x 50 cm, vyplňte ji kvalitní zeminou s přídavkem dobrého kompostu. Protože pivoňka bude na stanovišti mnoho let, vyberte pro ni místo s rozmyslem. Rozroste se téměř do dvoumetrové šíře i výšky a přesazování nesnáší. Půdu vyžaduje propustnou a živnou (vzhledem k dlouhověkosti), teplejší chráněnou polohu na mírném slunci nebo v polostínu. Před zimou zakryjte každoročně dřevitou pivoňku po obvodu kořenového balu chvojím.
Zdroj: Pivoňka
Co to přesně znamená řezat na hlavu?
„Řez na hlavu je pěstitelský tvar, který se používal vlastně po celou dobu, co se réva v našich zeměpisných šířkách pěstuje. Hlava se nachází blízko nad povrchem půdy, a proto bylo možné ji celou zakrýt na zimu půdou přirytím nebo přioráním. S pokusy, zda staré dřevo přežije zimu i nepřikryté, se začalo pře druhou světovou válkou. Začaly se vymýšlet a zkoušet tvary s kmínky, které dnes vedení na hlavu téměř nahradily. O způsobech vedení keřů si budeme povídat později.“
Jak vlastně révový keř pěstovat? Jak si opatřit sazenice?
„Réva se množila vegetativně řízkováním mnoho set let až do konce 19. a začátku 20. století, kdy byl do Evropy zavlečen škůdce zvaný mšička révokaz. Jedinou ochranou před jeho rychlým a velkoplošným šířením ve vinicích se ukázalo roubování na odolné podnože americké révy, která mu dokáže odolat. Od té doby už nevysazujeme rovnou řízky révy, jak to mohli dělat naši předkové, ale používáme tzv. „štěpované“ sazenice, tj. naroubované na podnožové odrůdy révy.
Při kupování sazenic je nezbytné prohlédnout si silnější část na horním konci sazenice – místo srůstu roubu s podnoží.“
Jak poznáme, zda je to dobře srostlé?
„Především by to měl ověřit již školkař tím, že se palcem opře do roubu a ten se přitom nevylomí. Taková kontrola by se asi nelíbila prodávajícímu. Proto je dobré se alespoň podívat, zda řezná plocha mezi podnoží a roubem je vyplněna kalusem, hmotou vzniklou při srůstu. Řezné rány by neměly být příliš rozlišitelné. Ale pozor, někdy bývá místo srůstu potažené voskem. To není proto, že nás chce někdo podvést, to je proto, aby toto citlivé mladé pletivo bylo voskem chráněno před vysycháním a případným mechanickým poškozením.“
Zdroj: Kalendář pro vinaře - leden
Množení
Kaktusy lze rozmnožovat dvěma způsoby. Vegetativně (řízky) a generativně, tedy výsevem.
Výsevem
S výsevem se začíná v březnu a dubnu a provádíme jej do speciálního substrátu, to znamená 2 díly jemného písku a 1 díl zeminy. Vyséváme do plastových boxů (provizorně lze použít obal od nanukového dortu, v němž jsou odtokové díry), osvědčila se také akvária, terária a zavařovací lahve. V nich vytvoříme mikroklima skleníku. Semena vyséváme na povrch substrátu, ten má výšku asi 2 cm. Musí být dobře nasáklý vodou. Zasypávat můžeme pouze semena opuncií. Uzavřenou láhev či plastovou krabičku překrytou víčkem dáme na teplé, světlé místo. Přímé slunce nám semena či sazeničky může zničit. Chladnomilné druhy klíčí při teplotách okolo pětadvaceti, teplomilné druhy při teplotách nad 30 °C. Po vyklíčení sazenice přikryjeme víkem, které je schopné větrat (má otvory). Poprvé přesazujeme, až mají sazenice půl centimetru. Substrát by měl být stále vlhký, po vyklíčení zavlažujeme pravidelně podmokem. Na přímé slunce můžeme rostliny dát až po roce či dvou.
Vegetativně
Kaktusy často tvoří odnože či větvičky. Mnohé druhy mají na odnožích takzvané čekací kořeny. Takové odnože je možné oddělit od mateřské rostliny a zasadit do suchého substrátu. Nikdy odnože, které oddělujeme řezem, nesázíme do vlhkého substrátu. Necháme ránu pořádně zaschnout, nejlépe 2 týdny, kdy se vytvoří takzvaný kalus. Pak sázíme do suchého substrátu. Umístíme do teplého prostředí s nepřímým slunečním zářením a často rosíme.
Roubování
Gymnocalycium množíme roubováním, protože je to velmi choulostivý druh. Tyto kaktusy se roubují nejčastěji na druh rodu Echinopsys, a to tak, že se odřízne vrchní část podnože, přibližně asi 3 centimetry, a na ni se přiloží kaktus, který chceme roubovat, oříznutý tentokrát z druhé strany. Poté roub přimáčkneme například gumičkami nebo jej můžeme zatížit. Asi po 2 týdnech začne roub růst.
Zdroj: Gymnocalycium mihanovichii
Pěstování
Všechny kultivary bez rozdílu jsou pěstebně nenáročné. Rostliny jsou odolné i vůči velmi silným mrazům (minus 30 stupňů) a plody dozrávají časně, proto je možné je pěstovat i ve vyšších a podhorských oblastech. Keře jsou navíc samosprašné, takže pokud chcete na zkoušku vysadit jedinou rostlinu, nemusíte se bát neúrody. U některých druhů se doporučuje pro vyšší procento opylení květů pořídit keře dva (muchovník kanadský). Další předností muchovníku je jeho odolnost vůči chorobám a škůdcům. Má tuhé a lesklé listy, spodní strana je u některých druhů plstnatá. Na podzim se krásně vybarvují. Keř neroste příliš agresivně a vytváří vzdušnou korunu, není proto náročný na řez. Pokud pod ním budete chtít udržovat trávník, můžete si jej dotvarovat do nízkého stromku.
Pro muchovník vyberte na zahradě slunné místo, aby vám dobře vyzrály plody. Pokud při výsadbě přidáte trochu kompostu do sazební jámy, pomůžete lepšímu zakořenění keře. Po výsadbě určitě nezapomeňte v suchých obdobích na zálivku. Při dobrém zakořenění pak keř snese i dlouhá období sucha lépe než jiné ovocné druhy. Keř nastupuje do plodnosti už ve druhém, nejpozději třetím roce od výsadby (záleží také na tom, jak starý jej pořídíte) a plodnost si je schopen udržet po desítky let. Vzhledem k dlouhověkosti muchovníků je už od počátku zmlazujte do přiměřené výšky kolem tří metrů, jsou pak schopny plodit po celé délce prutu, takže je snáze očešete.
Všechny muchovníky potřebují podobné podmínky. Pokud mají dobře růst, vyžadují zejména dobré osvětlení, ale všechny snášejí i polostín. Důležitá je dobrá drenáž a proudění vzduchu (jinak trpí listovými chorobami). Snášejí zakouřené ovzduší. Většina druhů je v ČR mrazuvzdorná. Muchovník olšolistý snáší mrazy až –40 °C. Vhodná je vláha během suchého období, ale snášejí dobře i sucho. Na zvláštní péči tedy náročné nejsou, můžeme je přihnojovat běžnými průmyslovými hnojivy, jejich vegetativní růst není po dosažení asi metrové výšky i s přihnojováním nijak silný. Přijatelné půdní podmínky pro muchovníky jsou téměř všude mimo vlhká místa. Dřevo je hnědé, pevné a těžké. Vnitřní část je načervenale hnědá a dřevo je světlejší barvy. Může být použito pro rybářské pruty.
Rozmnožuje se výsevem na jaře, dělením a štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno, roubování na další druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřabiny či jeřáb (Sorbus), jsou často úspěšné. Po naroubování pozorujeme po určité době slábnutí růstu.
Zdroj: Muchovník indiánská borůvka
Sazenice vinné révy
Minule jste nám podrobně vysvětlila, jak založit vinici, jak provést výsadbu a jak se o mladé keře starat. Kde získáme sazenice?
Většina zájemců o výsadbu vinic si sadbu koupí; ti, co chtějí vysazovat větší výměru vinic, si ji raději předem objednají u školkaře. Školkaři, jakožto výrobci sazenic, si musí nejprve zajistit zdravý školkařský materiál, tzn. podnože a rouby příslušných odrůd. Garanty za množství a hlavně kvalitu školkařského materiálu jsou tzv. udržovatelé, většinou šlechtitelé, kteří mají dostatečně velké výsadby jednotlivých odrůd a provádějí na nich negativní selekci. To znamená, že vyřazují keře, u kterých se vyskytnou virová či jiná onemocnění, přenositelná tímto materiálem. Touto činností garantují, že rostlinný materiál, který od nich odchází, je zdravý.
Podnožová réva:
Kontroluje to ještě někdo?
Ano, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, zkráceně ÚKZÚZ. Takže školkařům můžeme důvěřovat. Školkaři pak produkují vlastní révové sazenice. Jde o poněkud komplikovaný proces. Nejprve odstraní všechna očka z podnoží a rouby rozstřihají na jednooké části. Pak spojí podnože a rouby – jde tedy o roubování, i když vinaři pro tento krok používají historický výraz: „štěpování“. Je možné to dělat anglickou, čili jazýčkovou kopulací – to je vhodné jen pro malé partie, protože je to časově náročná práce a ještě k tomu se to musí umět. Ve školkách se proto místo nožů používají štěpovací strojky, které nařezávají určitým způsobem, kdy vzniká řez ve tvaru řeckého písmene omega. Ve srovnání s ručními štěpaři jsou štěpovací strojky mnohem výkonnější, a dokonce umí zasouvat rouby do podnoží.
Spojení podnože a roubu štěpovacím strojkem:
Ať už se provádí štěpování ručně nebo strojově, místo spojení se ihned naparafínuje, aby spoje nevysychaly. „Štěpovance“ (podnože spojené s rouby) se ukládají do beden, ve kterých ve vhodnou dobu následuje proces stratifikace. Tím se rozumí, že štěpovanci jsou po určitou dobu vystaveni vyšším teplotám (okolo 30 °C), aby se začal vytvářet kalus – pletivo, jehož prostřednictvím obě části spolu srostou za zvýšených vlhkostních podmínek. Tvorba kalusu se musí kontrolovat. Později začínají rašit očka na roubech – to je signál pro snížení teploty prostředí. Jakmile se vytvoří kalus po celém obvodu štěpovaného místa, stratifikace je ukončena.
Naparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách:
Při stratifikaci tedy obě části srostou. Narostou při ní už i kořeny?
Mohou narůst, ale nemusí. Pokud ano, bývá to jen pár kořínků, které by rostlinu určitě nevyživily. Proto štěpovance čeká ještě jedno vegetační období, které tentokrát stráví v půdě, v révové školce, kde jim pořádné kořeny teprve narostou. Tomuto procesu se říká školkování. Před zaškolkováním do půdy se sazenice vyberou ze stratifikačních beden, pár dní se otužují venku, aby si zvykly na sluníčko. Pak se vysadí na husto v řádcích tak, aby byly uchycené v půdě pouze na bazální části – proto se sázejí do hrůbků potažených černou folií. Ta udržuje vodu v půdě a brání růstu plevelů. Během roku z oček vyraší a narostou výhony, které v druhé polovině vegetace vyzrají. Samozřejmě se musí provádět patřičná ochrana proti chorobám a škůdcům. Na podzim po opadu listů se sazenice vyorají, vytřídí a nasvazkují podle odrůd. Školkaři před prodejem ještě musí přizvat kontrolní orgán, který dá souhlas k prodeji. Tím orgánem je již zmíněný Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ), který potvrzuje, že školkař udělal vše pro to, aby sazenice byly zdravé.
Sazenice v révové školce:
Zřejmě bude jednodušší a jistější, když si sazenice koupíme?
Určitě ano, protože kde seženete podnože odolné vůči révokazu? Pravda je, že existují další způsoby množení. Připomeňme si, jak to dělali naši předkové: množili révu hřížením tak, jak se dnes mohou množit jahody, nebo jednoduše zastrčili kousek réví do půdy a réva ukázala svou života schopnost a rostla. Jenomže to bylo v dobách před tím, nežli se do Evropy nastěhovala mšička révokaz, která škodí na kořenech evropské révy. Vrátíme se k ní příště.
Jeden způsob, jak révu vlastnoručně efektivně množit, však existuje. Jedná se o přeštěpování na stanovišti. To lze docela dobře dělat i doma na zahradě, stejně jako někteří zahrádkáři přeroubovávají ovocné stromy. Důvody pro přeštěpování na stanovišti mohou být různé: příměsi jiných odrůd, odrůdy příliš vzrůstné, kterým jsme nechali málo pěstební plochy pro jednotlivé keře, jež si tak vzájemně si překážejí. Nebo jsme se stávajícími odrůdami nespokojeni, chtěli bychom pěstovat jiné a zahradu nelze rozšířit.
Nejčastěji používanou metodou přeštěpování na místě a zároveň nejúspěšnější metodou je přeštěpování tvrdého, tedy dřevitého roubu do zeleného výhonu. Rouby se ujímají dobře, kořenový systém je po předchozí odrůdě zapěstovaný a takovéto keře bez problémů plodí.
Jak uchovat tvrdé rouby do doby přeštěpování?
Rouby je nutné odebrat na podzim, když opadne listí a dřevo je dostatečně vyzrálé. Musí to být ale ještě před příchodem mrazů. Sklizené rouby se musí ošetřit nějakým protiplísňovým přípravkem (např. Rovral či Teldor), zabalit do folie, aby nevysychaly, a uložit v chladu. Často se však stane, že jsou rouby i přes ošetření napadeny plísní šedou, protože v obalu je příliš vysoká vzdušná vlhkost. Rouby také mohou vyschnout, protože měly příliš nízkou vzdušnou vlhkost v obalu. Nebo předčasně vyraší, protože teplota na uchování byla vyšší. O uchování roubů se můžeme pokusit, ovšem musíme je často kontrolovat.
U keřů, které chceme přeštěpovat, seřízneme kmen nad místem štěpování, tedy ho značně zkrátíme – potřebujeme ho nahradit novou odrůdou. Ze zbylého starého dřeva kmínku vyraší výhony ze spících oček. Počkáme, až dorostou do potřebné délky tak, aby alespoň dolní část nového zeleného výhonu již nebyla zcela bylinná a tedy nebyla křehká. Z narostlých letorostů vybereme ty přiměřeně silné, aby průměrem zhruba odpovídaly připraveným roubům, které by neměly být o mnoho slabší. Vybrané letorosty seřízneme nízko nad druhým nebo třetím nodem v době, kdy letorost v tomto místě už není podle pohmatu úplně v bylinném stavu. Pomalu se v něm začínají vyvíjet cévní svazky. V tomto místě nařízneme rozštěp a do něho vložíme připravený roub, který do řezu v letorostu mírně zatlačíme. Místo štěpování zavážeme od spodu pod řezem klasickou PE páskou, jaká se používá na roubování růží či ovocných stromů. Vedeme ji přes řez směrem nahoru. Je vhodné páskou pokrýt celý roub a dbát přitom, aby se páska překrývala a místo štěpování nevysychalo. Očko bychom ale měli určitě nechat volné, aby vyrašený výhon měl prostor k růstu. O přeroubovaný mladý výhon se staráme stejně jako o jednoletý výhon na mladé sazenici, včetně zaštípnutí v druhé polovině vegetace, tedy někdy v srpnu. (Viz též osečkování v předchozích dílech v červenci a srpnu). Všechny další výhony ze spících oček, vyrůstající ze starého dřeva, pečlivě odstraňujeme. U slabších keřů takto přeštěpujeme dva nové výhony, u keřů vitálnějších tři. V příštím roce uvolníme pásku a rozhodneme se, který z přeštěpovaných výhonů použijeme na založení nového kmene, a ostatní odstraníme.
Zdroj: Kalendář pro vinaře - září
Janovec alias čilimník
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů čilimníku. Většina barevných variací byla vyšlechtěna u čilimníku raného a metlatého, ostatní typy mají květy žluté (různé odstíny), případně dvoubarevné (pavéza květu a křídla mají odlišné odstíny).
Nejdříve rozkvétá čilimník raný (duben až červen), těsně následuje čilimník metlatý. Poté keře kulovité a poléhavé spolu s plazivými, z nichž některé kvetou od června do srpna (čilimník rakouský). Pokud tedy budete mít na zahradě zástupce uvedených druhů, máte zaručeno, že vaše zahrada pokvete hodně dlouho.
Jak již bylo řečeno, čilimníkům vyhovují slunná místa, to je pro ně to pravé. Stínění nesnášejí. Ve stínu keře sice rostou, ale vytahují se a rozklesávají, v důsledku čehož jsou choulostivé na vítr. Bydlíte-li na větrném místě, mladé keře vyvažte (připevněte k opoře), než zesílí. Čilimníkům svědčí lehčí, písčitější půdy, křížence a kultivary pak pěstujte v normální, ale živnější půdě. Jestliže použijete při výsadbě trochu rašeliny, uděláte dobře. Keřům vadí vápno, jedná se tedy o rostliny vápnostřežné. Dobře snášejí sucho, naopak dlouhodobé přemokření vede téměř vždy k úhynu rostliny. Mladé čilimníky budou vděčné za zimní přikrytí chvojím. Na jaře odstraňte proschlé a namrzlé konce větví. Po odkvětu keř každoročně seřízněte, aby neztratil tvar. Na neoplocených pozemcích můžete mít problémy s vysokou zvěří, která si v zimním období při nedostatku potravy na čilimnících ráda pochutnává.
Pakliže chcete udržet čilimníky v dobré kondici a zajistit tak v dalším roce bohatou násadu květů, je nutný pravidelný řez, při němž se zkracují odkvetlé výhony asi o třetinu až polovinu. Nikdy však neřežte do starého dřeva, které již nedokáže zregenerovat.
Pokud chcete spíše stromek než keř, čilimníky vám to umožní. Stromkové čilimníky roubované na štědřenci koupíte v každém větším zahradním centru. Stromek lze pěstovat ve větší nádobě v dobré půdě a na slunném místě. Na zimu ho pak raději ukliďte do místnosti, ve které nemrzne. U kupovaných stromků je korunka už vytvarovaná, tudíž postačí probrat na jaře poškozené a proschlé konce větviček. Do nádob můžete vysadit i některé keřové čilimníky menšího a úspornějšího vzrůstu.
Chcete-li si čilimník naroubovat sami, použijte jako podnož zmíněný štědřenec, na nějž v požadované výšce roubujete na kozí nožku. K roubování se nejvíce hodí čilimník purpurový nebo jeho odrůdy.
Namnožit si čilimník výsevem je jednoduché: semena přezimovaná v suchu vysejte buď v březnu do misek, nebo v květnu přímo na záhony. Když si semena z lusků neposbíráte, časem se stejně několika semenáčků dočkáte.
Čilimníky lze rozdělit například podle tvaru do několika skupin (skupiny pochopitelně zahrnují více druhů, než se zde uvádí). Každý ze zmíněných čilimníků má obvykle několik barevných kultivarů.
- MÍRNĚ PŘEVISAJÍCÍ – čilimník raný (Cytisus praecox) má polokulový tvar a husté metlovité větve, jejichž konce převisají. Dorůstá obvykle do výšky kolem 1,5 m. Čilimník raný kvete od konce dubna do června žlutě. Krásný, jasně žlutý je kultivar Lena, zlatožluté květy má kultivar Allgold. Bílou barvu najdete u kultivaru Albus s poněkud vzpřímenějším růstem. Pro ty, kteří dávají přednost červené barvě, je ideální kultivar Hollandia. Zde můžete vidět čilimník raný.
- VYSTOUPAVÝ, VZPŘÍMENĚ ROSTOUCÍ – čilimník metlatý (Cytisus scoparius) má méně listů a je vysoký cca 2 m, avšak některé kultivary mohou být i o polovinu nižší. Čilimník metlatý je jedovatý. Krémově žlutou barvu má kultivar Moonlight, zatímco kultivar Daisy Hill má květy dvoubarevné, a sice žlutočervené. Existují i čilimníky kvetoucí růžově, například kultivar Gloria. Zde můžete vidět čilimník metlatý.
- KULOVITÝ, VZPŘÍMENÝ – čilimník štírokvětý (Cytisus emeriflorus) bohatě větvený i olistěný keř. Tento druh čilimníku je o něco nižší, většinou nepřesáhne 1 m výšky. Zde můžete vidět čilimník štírokvětý.
- PLAZIVÝ, ŠIROCE ROSTOUCÍ – čilimník chlupatý (Cytisus hirsutus) dorůstá do výšky 0,5 m a šířky přes 2 m. Zde můžete vidět čilimník chlupatý.
- PŘITISKLÝ, AŽ PLAZIVÝ – čilimník poléhavý (Cytisus decumbens) tento keř měří maximálně 20 cm. Hodí se na skalky, zídky a lze ho využít i jako půdokryvnou rostlinu, neboť dorůstá do šířky až 2 m, a to na každou stranu. Zde můžete vidět čilimník poléhavý.
Čilimník na kmínku
Cytisus Windlesham Ruby
Jedná se o stromkovou variantu keře. Čilimník na kmínku má zpravidla 1 m vysoký kmínek (může být i vyšší), na kterém se nachází koruna. Je to poměrně nenáročný keř, jejž na jaře zdobí záplava nápadných růžovopurpurových květů. Čilimník roste vzpřímeně a bohatě a dosahuje výšky cca 1,2–2 m. Nemá zvláštní nároky na půdu, spokojí se s běžnou, dostatečně propustnou zahradní zeminou. Pro bohatý růst a květ je dobré čilimník po odkvětu zastřihnout. Nemá však rád řez do starého dřeva. Rovněž nesnáší přemokření, jedná se spíše o suchomilnou rostlinu.
Zde můžete vidět čilimník na kmínku.
Čilimník černající
Keř je vysoký 30–200 centimetrů. Větví se u země a jeho větve jsou oblé, přitiskle chlupaté či olysalé. Listy má 3četné, přitiskle chlupaté a řapíkaté, lístky pak krátce řapíčkaté, eliptické nebo obvejčité, při sušení černající. Hrozen je 10–30 cm dlouhý, s nejméně 15 květy, které měří asi 1 cm a mají žlutou barvu. Čilimník černající kvete od května do srpna.
Vyskytuje se na okrajích lesů a křovin, dále ho najdeme ve světlých a suchých lesích, na skalnatých, kamenitých či málo zarostlých svazích, v lomech, podél cest, v půdách kamenitých nebo písčitých, mělkých, sušších, až svěžích, nedusíkatých.
Čilimník černající představuje zřejmě mírně toxickou rostlinu, jež obsahuje řadu alkaloidů (kalykotomin, trigonellin, cytisin, anagyrin, spartein) a alkaloidní aminy (epinin).
Zde můžete vidět čilimník černající.
Čilimník lena
Čilimník lena má fantastické zbarvení. Zvenčí je barva měkce červená, vnitřek květu je zlatožlutý. Barevná kombinace působí výrazně a díky teplým tónům i příjemně. Keř kvete od první poloviny května přibližně jeden měsíc. Listy jsou sytě zelené, opadavé, drobné a měří do 2 cm. Větvičky jsou zelené po celý rok.
Čilimník lena vytváří hustý keř dosahující výšky i šířky cca 1,2 m. Aby každý rok bohatě kvetl a měl hezký tvar, doporučuje se jej po odkvětu zastřihnout. Na začátku června zakraťte odkvetlé výhony o 1 až 2 třetiny. Čilimník nemá rád silný řez do staršího dřeva, takže pokud budete chtít zachovat kompaktní keř, střihejte ho každoročně pouze do loňských výhonů. Nestříhané rostliny vyholují spodní větve a hodí se do přírodně laděných zahrad.
Lena nesnáší přílišné množství vody, jedná se spíše o suchomilnou rostlinu. Jeho květy mají pestré zbarvení, hodí se proto mezi celozelené keře a jehličnany, které na přibližně měsíc nápadně oživí. Potřebuje plné slunce a mírně kyselou, živnou zem. Keř je plně mrazuvzdorný do cca –27 °C.
Zde můžete vidět čilimník lena.
Čilimník řezenský
Čilimník řezenský má podobu keře bez trnů, jenž dorůstá do výšky 0,1–1,5 m. Větve jsou poléhavé nebo vzpřímené nebo metlovité, v mládí přitiskle ochlupené. Listy jsou 3četné, řapíky ochlupené a dlouhé 1 cm. Vlastní lístky mají obvejčitý, až kopinatý tvar, délku 0,7–2,5 (i 3,5) cm a šířku 3–6 (i 9) mm. Kvete oboupohlavními žlutými dvoucentimetrovými květy ve skupinách 1–3 (i 6) kusů v období od dubna do června. Plodem je plochý podlouhlý hnědý přitiskle ochlupený lusk, který měří 2–3,5 cm a má mnoho hnědých lesklých semen. Tento čilimník patří mezi vzácnější druhy.
Vyhovují mu travnaté nebo kamenité suché křovité stráně, louky nebo řídké okraje lesů.
Zde můžete vidět čilimník řezenský.
Čilimník bílý
Také čilimník bílý je beztrnný keř, který dosahuje výšky 20–60 cm. Větve má poléhavé nebo vystoupavé a přitiskle ochlupené. Listy jsou ochlupené a 3četné, vlastní lístky pak dlouze obvejčité, eliptické, až kopinaté, dlouhé 1–3 cm a široké 0,5–1,2 cm. Spodní strana je šedozelená. Má 1–2 cm dlouhé, přitiskle ochlupené řapíky. Kvete v období června a července bílými nebo nažloutlými květy, jež jsou uspořádány v 3–8květých (i 12) strboulech.
Plodem je čárkovitě kopinatý lusk o délce 2–3 cm a šířce 5–6 mm, který obsahuje hnědá lesklá semena. Tento čilimník patří mezi ohrožené druhy.
Čilimníku bílému vyhovuje teplo, plné slunce a sušší hlinité či jílovité půdy bohaté na živiny. Roste na křovinatých stráních, okrajích lesů nebo světlinách (prosvětlenější místo v lesním porostu). Je odolný vůči suchu.
Zde můžete vidět čilimník bílý.
Zdroj: Čilimník