To je ten škůdce, kvůli kterému musíme vyrábět sazenice štěpováním běžných odrůd na rezistentní podnože, že ano?
Přesně tak. Mšičkarévokaz, latinsky Viteus vitifoliae. Má ještě několik latinských synonym; to nejstarší a nejznámější je Phyloxera vastatrix. Dnes už víme, že toto pojmenování je chybné, avšak mezi vinaři je rozšířené, proto ho také uvádím. Mšičkarévokaz je druhem hmyzu, kterého si naši předkové dovezli do Evropy v roce 1855 a tím si zadělali na dlouhotrvající problém. Původním záměrem onoho dovozu nových odrůd z Ameriky byla snaha o rozšíření evropského, nebo lépe francouzského sortimentu, který v té době nebyl příliš kvalitní. Tyto dovezené odrůdy měly být používány pro šlechtění nových odrůd. Samozřejmě, že se tento dovezený materiál vysadil na více místech (už tehdy fungovala reklama a každý chtěl nové americké odrůdy mít). Po čase se ukázalo, že se ve vinicích objevují místa, kde sousedící keře odumírají. Po nějaké době se ukázalo, že „pachatelem“ – řečeno slovy detektivek – byla mšičkarévokaz.
Tento škůdce má složitější životní cyklus, který pro pochopení jeho působení na révu musím popsat podrobněji: Mšičkarévokaz se vyskytuje ve dvou formách, které na sebe navazují. Partenogenetické samičky (tedy ty, které nepotřebují samce k oplodnění) přezimují na kořenech, ale i na borce nad povrchem půdy. Na jaře se stěhují na listy amerických odrůd, kde sají, vytvářejí hálky, a v nich kladou vajíčka. Nové mladé samičky obdobně pokračují, takže napadené listy mohou být doslova poseté hálkami. Avšak pozor, listy evropských odrůd se jim asi nelíbí, nechutnají jim, nebo se jim prostě nehodí, protože tyto listové hálky tvoří jen na amerických odrůdách. Což ovšem neznamená, že evropským odrůdám se tento škůdce vyhne! Právě naopak. Ale budu pokračovat v jeho životním cyklu. Z listů se mšičky asi v polovině svého ročního cyklu stěhují do půdy, kde sají na mladých kořenech a později i na kořenech starších, a vytvářejí na nich nádorky. Tím na nich narušují cévní svazky tak, že keře odumírají. Samičky tedy na evropských odrůdách žijí jen na kořenech. Na listech se jejich hálky vůbec neobjevují, takže tento škůdce nebývá včas odhalen. Bohužel se to pozná, až když keře začnou houfně hynout! A to byla pohroma, která ve druhé polovině 19. století málem zlikvidovala vinařství v nejznámější vinařské zemi – ve Francii.
Po čase se ale přišlo na to, že na kořenech amerických odrůd se ty nádorky vytvářejí pouze na mladších částech kořenové soustavy a že tento škůdce žije s americkými odrůdami v jakési shodě a nelikviduje je. A francouzští vinaři brzy pochopili, že jedinou možností, jak zachránit staré evropské odrůdy (například odrůdy z rodiny Burgundských) je štěpování roubů těchto klasických odrůd na podnože z odrůd amerických. Dnes umíme tohoto škůdce likvidovat, například přípravky na bázi organofosfátů, ale takový postřik má smysl jen tam, kde se tento škůdce objeví také na listech a je tudíž rozpoznatelný, tedy v podnožových vinicích.
Tento složitý životní cyklus tohoto škůdce je příčinou toho, že byl kdysi vydán zákaz vysazovat tzv. „pravokořenné“ vinice. Dodnes nebyl zrušen. A nám nezbývá než používat k výsadbě jen sazenice štěpované na podnožové odrůdy, které jsou vůči tomuto škůdci rezistentní, nebo jsou alespoň tolerantní.
Hálky způsobené mšičkou révokazem na rubové straně listu „americké“ révy
Mezi nejnebezpečnější škůdce patří mšičkarévokaz, která saje na kořenech révy a způsobuje jejich uhnívání, v důsledku čehož dochází k úhynu celé rostliny. Tato mšice na přelomu 19. a 20. století zdecimovala vinice v celé Evropě. Později se révokaz rozšířil po celém kontinentu, na Moravě se objevil poprvé v roce 1890 v Šatově. Dalšími častými škůdci jsou vlnovník révový způsobující plstnatost listů, sviluška ovocná a sviluška chmelová sající na listech a housenky obaleče jednopásého a obaleče mramorovaného poškozující rostliny žírem poupat a bobulí. Částečná poškození působí i zobonoska révová a hálčivec révový. Samice zobonosek vykusují pruhy v listech a následně je stáčejí do kornoutků. Takto zničené listy opadávají. Hálčivec naopak saje na mladých listech, což může při silném napadení vést k oslabení rostliny. Mezi nejčastější choroby révy vinné patří virový roncet, houbové choroby padlí révové a šedá plesnivost čili plíseň šedá.
„Řez na hlavu je pěstitelský
tvar, který se používal vlastně po celou dobu, co se réva v našich
zeměpisných šířkách pěstuje. Hlava se nachází blízko nad povrchem půdy, a proto
bylo možné ji celou zakrýt na zimu půdou přirytím nebo přioráním. S pokusy,
zda staré dřevo přežije zimu i nepřikryté, se začalo pře druhou světovou
válkou. Začaly se vymýšlet a zkoušet tvary s kmínky, které dnes vedení na hlavu téměř nahradily. O způsobech vedení keřů si budeme povídat později.“
Jak vlastně
révový keř pěstovat? Jak si opatřit sazenice?
„Réva se množila
vegetativně řízkováním mnoho set let až do konce 19. a začátku 20. století, kdy
byl do Evropy zavlečen škůdce zvaný mšičkarévokaz. Jedinou ochranou před jeho
rychlým a velkoplošným šířením ve vinicích se ukázalo roubování na odolné
podnože americké révy, která mu dokáže odolat. Od té doby už nevysazujeme
rovnou řízky révy, jak to mohli dělat naši předkové, ale používáme tzv. „štěpované“ sazenice, tj. naroubované na podnožové odrůdy révy.
Při kupování sazenic
je nezbytné prohlédnout si silnější část na horním konci sazenice – místo
srůstu roubu s podnoží.“
Jak poznáme,
zda je to dobře srostlé?
„Především by to měl ověřit již školkař tím, že se palcem opře do roubu a ten se přitom
nevylomí. Taková kontrola by se asi nelíbila prodávajícímu. Proto je dobré se alespoň podívat, zda řezná plocha mezi podnoží a roubem je vyplněna kalusem,
hmotou vzniklou při srůstu. Řezné rány by neměly být příliš rozlišitelné. Ale
pozor, někdy bývá místo srůstu potažené voskem. To není proto, že nás chce
někdo podvést, to je proto, aby toto citlivé mladé pletivo bylo voskem chráněno
před vysycháním a případným mechanickým poškozením.“
Je jasné, že ve vlastním zájmu si máme sazenice raději kupovat, pokud nezvládáme štěpovat si je sami. Ale stejně, jak bychom vyrobili sazenice pravokořenné?
Naši předkové nařezali na jaře réví (asi tak dvouoké řízky), zapíchli je do půdy a hotovo. Samozřejmě, že množit révu takovýmto způsobem možné je. Otázkou je procento úspěšnosti, asi moc vysoké nebude. Když vezmeme v potaz to, co o výrobě štěpovaných révových sazenic víme, dalo by se stručně říci, že postup výroby pravokořenných sazenic bude podobný jako u sazenic štěpovaných, s tím rozdílem, že se nebude nic roubovat. Stručně řečeno, působením vyšších teplot v předjaří je možné donutit dvou až tříoké řízky (upravené tak, že jsou ponechána pouze horní očka, zatímco další očka jsou odstraněna), aby na patě vytvořily kalus /= hmota vzniklá při srůstu/. Když se sazenice otuží, zasadí se do půdy, aby během roku z kalusu vyrostla kořenová soustava – stejně jako v běžné révové školce. Mnoho místa v této fázi nepotřebují, takže je můžeme vkládat do půdy poměrně nahusto. Pochopitelně se však během roku musíme starat o jejich zdravotní stav.
Musím však varovat: takovýto způsob množení lze použít jen tam, kde se v minulosti dlouhodobě réva nepěstovala. Pokud by se mšičkarévokaz někdy v minulosti na takové lokalitě vyskytovala, pouze si ji takovýmto způsobem namnožíme. I když na druhou stranu chápu, že drobní pěstitelé často mají svou pěstitelskou hrdost, že dokáží totéž, co profesionální školkaři. A také třeba touží po některé odrůdě, jejíž sazenice se běžně neprodávají a právě soused ji na zahradě má. Já osobně bych ale do takových pokusů nešla.
V krutých nevinařských podmínkách můžete na rozdíl od vinařských oblastí, kde řádí révokaz, použít pravokořenné sazenice.
Postup: Nařežte řízky asi 40 cm dlouhé (listopad, prosinec), ponechte na nich pouze nejvyšší očko, ostatní vyslepte. Uložte do igelitu a postavte do sklepa. Na jaře dejte zakořenit do skleníku do vlhkého písku při teplotě nad 20 stupňů C. Důležitá je vzdušná vlhkost. Kdo má vytápěný skleník, může řízky zasadit už třeba v lednu. Po zakořenění sázejte do květináče nebo na zvolené stanoviště.
Jednodušší možnost
Pomocí bylinných řízků. Odeberte řízky v zeleném (bylinném) stavu v druhé polovině května – jednoočkové, část listu ponechte, je to důležité! Tyto řízky dobře zakořeňují, chce to jen vyšší teplotu kolem 25–28 stupňů C a vysokou vzdušnou vlhkost.
Nejjednodušší možnost
Začátkem března při řezu révy si připravte řízky a hned je zapíchejte někam do záhonu, kde jim nehrozí nebezpečí. Přes léto zakoření a vyroste na nich výhon. Na jaře dalšího roku je vykopejte, zastřihněte výhon na 2 očka a sázejte. Chytá se většina řízků.
Je možné révu také přeroubovat, dokonce na jednom keři můžete mít víc odrůd.
Kdy se rozhodnout pro sklizeň už tedy víme. Řeknete nám něco ke sklizni samotné?
Mluvit o možných způsobech sklizně má význam především pro velké pěstitele. Malovinař to má mnohem jednodušší. Nicméně některé obecné zásady by měl znát také. Ještě se k nim vrátím. Nejprve tedy ke sklizni na zahrádkách. Tam mají pěstitelé několik keřů či několik desítek keřů. Do zahrádek většinou vybíráme stolní odrůdy, které budeme používat coby ovoce. V takovémto případě budeme sklízet probírkou, tedy sklidíme jen to, co v nejkratší době spotřebujeme. Když hrozny někomu nabídneme a některé bobule na nich ještě nebudou dostatečně vyzrálé, pokazíme si tím renomé vinařského pěstitele. Budeme tedy pečlivě vybírat hrozny nejvyzrálejší. Tím, že odebereme ty nejzralejší hrozny, dáváme šanci hroznům zbývajícím na keři, aby ještě nějakou dobu mohly dozrávat. Takže se stolními odrůdami asi nebude problém.
Pokud jsme si vysadili na zahrádce odrůdy moštové, problém při určení termínu sklizně nastat může. Například proto, že jsme zvolili příliš velké zatížení při řezu. (To znamená počet oček, které jsme nechali po řezu na keři, což určuje míru pravděpodobné budoucí sklizně.) Pokud tedy na keři ponecháme příliš mnoho hroznů, cukernatost neroste podle našich představ, a hlavně se nebudou přirozeně odbourávat kyseliny. Každému, kdo chce sázet révu, předem doporučuji, aby si rozmyslel, co s vypěstovanými hrozny moštových odrůd hodlá dělat, pokud z nich nechce vyrábět víno. Hrozny se samozřejmě dají prodat, avšak těmto obchodům se daří jen ve vinařských oblastech, kde sídlí také výrobci vín. Samozřejmě, že dobře vyzrálé hrozny moštových odrůd se také dají konzumovat. Ale takový hrozen už na stole tak dobře nevypadá. Také je možné dělat z hroznů kompoty, ale opět se zde lépe uplatní odrůdy stolní. Jednak takový kompot lépe vypadá, je-li vyroben z větších bobulí, a jednak stolní odrůdy mají dužninu chruplavější, mohli bychom říci „masitější“ (kdysi tento výraz používali pěstitelé třešní), a tak lépe snáší teploty při sterilizaci. Mimochodem, na pohled velmi dobře vypadají tzv. melanž kompoty – jsou z více odrůd či dokonce kombinované s jiným ovocem. Je však potřeba ohlídat, aby šlo o velmi šetrnou sterilizaci.
Na co hlavně by měli dbát ti, kteří pěstují hrozny výhradně pro výrobu vína?
Zásadně se nesklízí za deště. Není to pouze z ohleduplnosti vůči sběračům neboli česačům, ale především proto, aby dešťová voda nenatekla do sběrných nádob, protože by tak nařeďovala mošt a tím bychom si snižovali cukernatost. Při sklizni je dobré s hrozny zacházet asi jako při sklizni jablek – ta se také musí opatrně ukládat, jinak by se mohla pomačkat či potlouci. U hroznů je důležité, aby se bobule zbytečně nerozmačkaly dříve, nežli se dostanou do lisu. Při každém předčasném narušení slupky dochází k oxidaci vytékajícího moštu, což technologa nutí, aby už na začátku výroby vína přidával více oxidu siřičitého (SO2). A my víme, že s konzervačními prostředky je záhodno šetřit. Je tedy nabíledni, že jako sklizňové nádoby bychom neměly používat přepravky na zeleninu či jiné perforované nádoby, abychom o cenný podíl moštu nepřišli. Hrozny je potřebné po sklizení urychleně zpracovat. S prodlením dochází nejen ke zmíněné oxidaci, ale delším „ležením“ sklizených hroznů (myslím tím 2 až 3 dny bez zpracování) dojde v nádobách k „prodýchávání“ sacharidů – zkrátka cukernatost se bude snižovat.
Myslím, že řadu lidí překvapí, když řeknu, že i pro sklizeň hroznů už velcí producenti používají kombajny. Na první pohled to vypadá, že tyto stroje keřům ubližují; jejich pracovní části (podobně jako u setřásačů třešní) narážejí do kmínků a dobře vyzrálé hrozny tak oddělují od letorostů. Znám však několik technologů, kteří raději zpracovávají hrozny sklizené kombajnem, protože tvrdí, že při ruční sklizni se hrozny do sběrných nádob stlačují a bobule se rozmačkávají. Také při přesypávání na valníky se bobule mohou poškodit a mošt se dostává předčasně „na světlo“.
Kombajn při sklizni
A co zdravotní stav hroznů? Sklízíme jen ty zdravé hrozny, viďte?
Nejprve si musíme připomenout, které houbové choroby mohou napadat révu v podzimním období. Jsou to ty, které už nepotřebují vyšší teploty a pro jejich rozvoj jim stačí srážky. Tou nejvýznamnější je plíseň šedá. Samozřejmě, že jsme provedli závěrečný postřik proti ní v posledním možném termínu, jak dovolí ochranné lhůty jednotlivých přípravků. Neznamená to však, že hrozny nemohou být napadeny, zvláště tehdy, když se vyskytnou intenzivní deště po dobu několika dní. S nebezpečím výskytu plísně šedé se musí počítat vždy.
U sklizně stolních odrůd je jasné, že si pěstitel nedá na stůl nahnilé hrozny. U moštových odrůd by to mělo být podobné. Realita je taková, že při ruční sklizni velkých ploch nemůžeme počítat s tím, že česači si každý hrozen budou ze všech stran bedlivě prohlížet tak, jako to my uděláme na zahrádce. Navíc plíseň se vyvíjí z nitra hroznu ven. Takže obecně můžeme říct, že napadené hrozny by se sklízet neměly, ale stoprocentně se tomu zabránit nedá. Zvláště, když se sklízí strojově.
Ale pak se „částečky“ plísně mohou dostat také do vína?
Mohu vás uklidnit, že tak tomu není; před kvašením mošty procházejí technologickým krokem, kterému se odborně říká odkalování, a při něm se do vína přidává pomocník jménem bentonit, který na sebe umí navázat řadu nežádoucích látek. Například částečky zeminy, které se dostaly na hrozny při sklizni. Nebo případná rezidua pesticidů (i když by při dodržování ochranných lhůt pro jednotlivé přípravky jejich zbytky na povrchu bobulí už být neměly), a také některé bílkoviny, které by v dalším postupu při výrobě mohly způsobovat problémy. A bentonit umí na sebe navázat také spory plísní, takže o své zdraví se bát nemusíme. Při odkalování se tato sedlina, tvořená bentonitem a vším, co se na něj navázalo, odstraní, a všichni tito „kazitelé vína“ jsou eliminováni už před kvašením.
Takže závěrem lze říct, že pokud jsou některé bobule nahnilé, technologové si s nimi poradí. Ale tímto dotazem jste mi připomněla, že na poli ochrany proti chorobám a škůdcům dlužím podat alespoň základní informaci o škůdci, který v minulosti téměř zlikvidoval vinařství v řadě zemí Evropy, než se přišlo na to, jak s ním úspěšně bojovat. Jde o škůdce jménem mšičkarévokaz.
Chceme-li mít
vlastní dobré vínko, měli bychom vědět, kam smíme říznout a kam ne. Takže prosím
polopatě: co máme tedy odříznout?
„Řež révy je zodpovědná a tvůrčí činnost a zaslouží si dost času. Vysvětlení principů řezu si proto
raději necháme na dobu, až bude tato práce aktuální.“
Dobře, připomeneme se v předjaří. Teď se tedy věnujme teorii a zkusme si zmapovat části keře,
abychom pak přesně věděli, co řezat a co ne. Jak tedy vinaři pojmenovávají
jednotlivé části keře?
„Na podnoži pod místem
srůstu na každém nodu, což je něco
obdobného jako kolénko u trávy, mohou
vyrůstat kořeny. Těm úplně dole se říká kořeny patní, z ostatních nodů pak
vyrůstají kořeny postranní. A ještě z jednoho místa mohou kořeny vyrůstat:
právě z místa srůstu roubu s podnoží. Ty jsou situovány jen mělce pod povrchem, proto se nazývají rosné
kořeny, protože si odebírají povrchovou vodu, např. z rosy. Jenomže když vyrůstají právě z roubu, pak je ochranná funkce podnože eliminována a révokaz by se mohl vesele množit. A navíc níže uložené kořeny mohly postupně
odumřít a takto rostoucí keř by mohl tzv. „zpravokořenět“.
Proto se zvláště u nově vysazených keřů rosné kořeny odstraňují. Říká se tomu ramování.
Pokračováním
podzemní kořenové části je dřevitá část, označovaná prostě staré dřevo. Je velmi často vedena jako kmen; na keři mohou být
zapěstovány dva i více kmenů. Pokud je staré dřevo výše situované nežli kmen,
označuje se výrazem rameno, které se obvykle situuje vodorovně, ale může být i vedené šikmo. Staré dřevo se takto
označuje proto, že je na keři nejstarší, ideálně stejně staré jako podnož. Za dřevo staré se považuje všechno dřevo starší než dva roky. Na starém dřevě,
které je nejméně čtyřleté, se nacházejí tzv. „spící“ očka. Běžně nejsou vidět a raší jen někdy. Výhony
z nich vyrůstající jsou jalové, protože na nich nejsou květní laty. Proto
jsou pro pěstitele bezcenné a většinou se odlamují, když jsou ještě
v bylinném stavu. Tento pracovní úkon se označuje opět archaickým výrazem:
podlom. Na Moravě se mu také někdy
říká ometání kmínků. Tyto zelené
výhony se ponechávají růst jedině tehdy, je-li potřeba zapěstovat nový kmen. Pro úspěšnou sklizeň má velký význam dřevo
dvouleté, které vyzrálo z předloňských zelených výhonů. Je obvykle slabší
a světlejší nežli staré dřevo. Jeho význam spočívá v tom, že jen z něho
vyrůstající jednoleté dřevo je
plodonosné. Z očka na něm na jaře vyroste zelený výhon, a tomu se říká
letorost. Letorosty ponesou květenství.
Proto je velmi
důležité při zimním řezu keřů dodržovat pravidlo, které říká, že jednoleté
dřevo musí vyrůstat z dvouletého dřeva, chceme-li na podzim sklidit
hrozny. Vyrůstá-li letorost ze staršího dřeva, tedy ze spícího očka, základní
buňky pro budoucí květenství v něm nejsou založené a výhon bude jalový.
Letorost sestává
ze stále přirůstajících segmentů, nazývaných internodia, která jsou od sebe
oddělena takzvanými nody. Vše, co se na letorostech nachází, vyrůstá právě
z nodů. Z každého nodu vždy vyrůstá list, sekundární výhon (jako u rajčat), kterému se říká odborně zálistek a starším výrazem fazoch, a vyvíjí se očko, v němž se iniciují buňky pro budoucí hrozen. Na některých z nodů
se ještě nachází květenství, na ostatních úponek, což je zařízení, kterým se letorost přichytává k opoře. A na některých nodech kromě listů, zálistků a vyvíjejícího se očka už nenajdeme nic. Typem květenství je u révy květní lata, tvořená jednotlivými kvítky, kterých bývá sto až dvě stě. Po odkvětu se květenství vyvíjí do plodenství, kterému říkáme hrozen. Vrcholek letorostu je „zásobním skladem“ fytohormonu auxinu, který zodpovídá za prodlužování
výhonů. Dostatečné množství auxinu umožní typickou vlastnost révy – růstovou
převahu vrcholu. Proto má réva snahu stále růst vzhůru, pokud jí to vhodnou
opěrnou konstrukcí umožníme. Konec konců, je to liána.“
Minule jste nám podrobně vysvětlila, jak založit vinici, jak provést výsadbu a jak se o mladé keře starat. Kde získáme sazenice?
Většina zájemců o výsadbu vinic si sadbu koupí; ti, co chtějí vysazovat větší výměru vinic, si ji raději předem objednají u školkaře. Školkaři, jakožto výrobci sazenic, si musí nejprve zajistit zdravý školkařský materiál, tzn. podnože a rouby příslušných odrůd. Garanty za množství a hlavně kvalitu školkařského materiálu jsou tzv. udržovatelé, většinou šlechtitelé, kteří mají dostatečně velké výsadby jednotlivých odrůd a provádějí na nich negativní selekci. To znamená, že vyřazují keře, u kterých se vyskytnou virová či jiná onemocnění, přenositelná tímto materiálem. Touto činností garantují, že rostlinný materiál, který od nich odchází, je zdravý.
Podnožová réva:
Kontroluje to ještě někdo?
Ano, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, zkráceně ÚKZÚZ. Takže školkařům můžeme důvěřovat. Školkaři pak produkují vlastní révové sazenice. Jde o poněkud komplikovaný proces. Nejprve odstraní všechna očka z podnoží a rouby rozstřihají na jednooké části. Pak spojí podnože a rouby – jde tedy o roubování, i když vinaři pro tento krok používají historický výraz: „štěpování“. Je možné to dělat anglickou, čili jazýčkovou kopulací – to je vhodné jen pro malé partie, protože je to časově náročná práce a ještě k tomu se to musí umět. Ve školkách se proto místo nožů používají štěpovací strojky, které nařezávají určitým způsobem, kdy vzniká řez ve tvaru řeckého písmene omega. Ve srovnání s ručními štěpaři jsou štěpovací strojky mnohem výkonnější, a dokonce umí zasouvat rouby do podnoží.
Spojení podnože a roubu štěpovacím strojkem:
Ať už se provádí štěpování ručně nebo strojově, místo spojení se ihned naparafínuje, aby spoje nevysychaly. „Štěpovance“ (podnože spojené s rouby) se ukládají do beden, ve kterých ve vhodnou dobu následuje proces stratifikace. Tím se rozumí, že štěpovanci jsou po určitou dobu vystaveni vyšším teplotám (okolo 30 °C), aby se začal vytvářet kalus – pletivo, jehož prostřednictvím obě části spolu srostou za zvýšených vlhkostních podmínek. Tvorba kalusu se musí kontrolovat. Později začínají rašit očka na roubech – to je signál pro snížení teploty prostředí. Jakmile se vytvoří kalus po celém obvodu štěpovaného místa, stratifikace je ukončena.
Naparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách:
Při stratifikaci tedy obě části srostou. Narostou při ní už i kořeny?
Mohou narůst, ale nemusí. Pokud ano, bývá to jen pár kořínků, které by rostlinu určitě nevyživily. Proto štěpovance čeká ještě jedno vegetační období, které tentokrát stráví v půdě, v révové školce, kde jim pořádné kořeny teprve narostou. Tomuto procesu se říká školkování. Před zaškolkováním do půdy se sazenice vyberou ze stratifikačních beden, pár dní se otužují venku, aby si zvykly na sluníčko. Pak se vysadí na husto v řádcích tak, aby byly uchycené v půdě pouze na bazální části – proto se sázejí do hrůbků potažených černou folií. Ta udržuje vodu v půdě a brání růstu plevelů. Během roku z oček vyraší a narostou výhony, které v druhé polovině vegetace vyzrají. Samozřejmě se musí provádět patřičná ochrana proti chorobám a škůdcům. Na podzim po opadu listů se sazenice vyorají, vytřídí a nasvazkují podle odrůd. Školkaři před prodejem ještě musí přizvat kontrolní orgán, který dá souhlas k prodeji. Tím orgánem je již zmíněný Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ), který potvrzuje, že školkař udělal vše pro to, aby sazenice byly zdravé.
Sazenice v révové školce:
Zřejmě bude jednodušší a jistější, když si sazenice koupíme?
Určitě ano, protože kde seženete podnože odolné vůči révokazu? Pravda je, že existují další způsoby množení. Připomeňme si, jak to dělali naši předkové: množili révu hřížením tak, jak se dnes mohou množit jahody, nebo jednoduše zastrčili kousek réví do půdy a réva ukázala svou života schopnost a rostla. Jenomže to bylo v dobách před tím, nežli se do Evropy nastěhovala mšičkarévokaz, která škodí na kořenech evropské révy. Vrátíme se k ní příště.
Jeden způsob, jak révu vlastnoručně efektivně množit, však existuje. Jedná se o přeštěpování na stanovišti. To lze docela dobře dělat i doma na zahradě, stejně jako někteří zahrádkáři přeroubovávají ovocné stromy. Důvody pro přeštěpování na stanovišti mohou být různé: příměsi jiných odrůd, odrůdy příliš vzrůstné, kterým jsme nechali málo pěstební plochy pro jednotlivé keře, jež si tak vzájemně si překážejí. Nebo jsme se stávajícími odrůdami nespokojeni, chtěli bychom pěstovat jiné a zahradu nelze rozšířit.
Nejčastěji používanou metodou přeštěpování na místě a zároveň nejúspěšnější metodou je přeštěpování tvrdého, tedy dřevitého roubu do zeleného výhonu. Rouby se ujímají dobře, kořenový systém je po předchozí odrůdě zapěstovaný a takovéto keře bez problémů plodí.
Jak uchovat tvrdé rouby do doby přeštěpování?
Rouby je nutné odebrat na podzim, když opadne listí a dřevo je dostatečně vyzrálé. Musí to být ale ještě před příchodem mrazů. Sklizené rouby se musí ošetřit nějakým protiplísňovým přípravkem (např. Rovral či Teldor), zabalit do folie, aby nevysychaly, a uložit v chladu. Často se však stane, že jsou rouby i přes ošetření napadeny plísní šedou, protože v obalu je příliš vysoká vzdušná vlhkost. Rouby také mohou vyschnout, protože měly příliš nízkou vzdušnou vlhkost v obalu. Nebo předčasně vyraší, protože teplota na uchování byla vyšší. O uchování roubů se můžeme pokusit, ovšem musíme je často kontrolovat.
U keřů, které chceme přeštěpovat, seřízneme kmen nad místem štěpování, tedy ho značně zkrátíme – potřebujeme ho nahradit novou odrůdou. Ze zbylého starého dřeva kmínku vyraší výhony ze spících oček. Počkáme, až dorostou do potřebné délky tak, aby alespoň dolní část nového zeleného výhonu již nebyla zcela bylinná a tedy nebyla křehká. Z narostlých letorostů vybereme ty přiměřeně silné, aby průměrem zhruba odpovídaly připraveným roubům, které by neměly být o mnoho slabší. Vybrané letorosty seřízneme nízko nad druhým nebo třetím nodem v době, kdy letorost v tomto místě už není podle pohmatu úplně v bylinném stavu. Pomalu se v něm začínají vyvíjet cévní svazky. V tomto místě nařízneme rozštěp a do něho vložíme připravený roub, který do řezu v letorostu mírně zatlačíme. Místo štěpování zavážeme od spodu pod řezem klasickou PE páskou, jaká se používá na roubování růží či ovocných stromů. Vedeme ji přes řez směrem nahoru. Je vhodné páskou pokrýt celý roub a dbát přitom, aby se páska překrývala a místo štěpování nevysychalo. Očko bychom ale měli určitě nechat volné, aby vyrašený výhon měl prostor k růstu. O přeroubovaný mladý výhon se staráme stejně jako o jednoletý výhon na mladé sazenici, včetně zaštípnutí v druhé polovině vegetace, tedy někdy v srpnu. (Viz též osečkování v předchozích dílech v červenci a srpnu). Všechny další výhony ze spících oček, vyrůstající ze starého dřeva, pečlivě odstraňujeme. U slabších keřů takto přeštěpujeme dva nové výhony, u keřů vitálnějších tři. V příštím roce uvolníme pásku a rozhodneme se, který z přeštěpovaných výhonů použijeme na založení nového kmene, a ostatní odstraníme.
Víme z historie, že Římané v zájmu rozšiřování svého území vedli dlouhá desetiletí války s Kelty, Germány a jinými národy. Římští vojáci putovali Evropou, a v dobách, kdy zrovna nevedli urputné boje, mísili s místním obyvatelstvem a předávali jim výdobytky své kultury. S postupujícími vojsky se tak rozšiřovalo pěstování révy po ostatních částech Evropy, na území dnešní Francie, Rakouska, Maďarska, a také k nám. Velký vliv na rozvoj vinařství mělo rozšiřující se křesťanství: víno bylo potřebné pro náboženské obřady. S rozšiřováním křesťanství souvisí příchody různých církevních řádů na naše území (cisterciáci, premonstráti, benediktýni), kteří přinášeli vzdělanost – někteří z mnichů byli v té době téměř jedinými, kteří uměli číst a psát. Uměli také léčit, starat se o půdu, pěstovat různé rostliny a zemědělské plodiny a chovat domácí zvířata. A také pěstovat révu a z hroznů vyrábět víno. Navíc je panovníci často obdarovávali půdou.
V legendách a ve více či méně věrohodně napsaných kronikách se můžeme setkat s příběhem o sv. Ludmile, jak se stala křesťankou a jak vychovávala svého vnuka Václava k získávání praktických zkušeností s různými profesemi. Vypráví se, že sv. Václav okopával vinici a také šlapal hrozny při sklizni. Ať už je to pravda nebo jen legenda, z tohoto příběhu vyplývá, že v této době se réva na našem území běžně pěstovala. První písemné záznamy o existenci vinic v Čechách jsou z roku 1057, kdy se v zakládací listině biskupství v Litoměřicích uvádí, že kníže Spytihněv daroval litoměřické kapitule pozemky pro zřizování vinic v okolí Litoměřic včetně vinařů. První písemná zmínka o vinicích na Moravě pak pochází z roku 1101, a tou je také zakládací listina, tentokrát kláštera v Třebíči.
Jan Neruda píše ve své Baladě o Karlu IV.: „Eh, vezu révu z Burgund sem...“ Jak moc se Karel IV. zasloužil o rozvoj vinařství na našem území?
O Karlu IV. bychom z dnešního pohledu mohli říct, že to byl velmi dobrý ekonom a velmi úspěšný podnikatel. Měl schopnost vidět možnosti ke zlepšování stavu země. A velmi výrazně se zasloužil o rozmach českého vinařství. V roce 1351 nechal dovézt odrůdy, které znal z let výchovy na francouzském dvoře a které měly nahradit doposud pěstované odrůdy. Ty byly sice plodné, ale s malými hrozny a bobulemi a vína z nich byla nekvalitní, řídká a obsahovala málo alkoholu. S novými odrůdami dovezl i vinaře, kteří uměli révu vysázet a pěstovat a také vyrábět kvalitní vína, a měli to naučit i místní obyvatele. A aby byl o tuto zemědělskou činnost zájem, rovnou ji nařídil. Tehdejší jeho nařízení se jmenovala Privilegia, a ta, která nařizovala zakládání vinic, byla celkem dvě. První se týkalo Prahy a okolí – tedy tehdejšího okolí, to druhé nařizovalo vznik vinic v celých Čechách všude tam, kde pro to byly podmínky. Vinice se tehdy označovaly jako „hory viničné“. Každý, kdo vlastnil vhodné pozemky, musel do 14 dnů od vydání tohoto nařízení zahájit výsadbu. To se jinak podnikalo, než dnes, kdy se přípravy, především administrativní, táhnou několik let! Pokud vlastník půdy zakládat vinice nechtěl, musel pozemek pronajmout tomu, kdo měl zájem vinici vysadit. Těmto majitelům pozemků se říkalo „nákladníci hor viničních“, protože nesli náklady na jejich založení a provozování. A Karel IV. je hned zvýhodnil: byli na dvanáct let osvobozeni od daní. Jejich jedinou povinností v těchto letech bylo odvádět králi desátek v podobě poloviny „džberu“ vína z jedné vinice.
O zakládání vinic byl zájem, protože byly zdrojem vysokých zisků. Zakládali měšťané, aristokraté, konšelé, církevní řády a samotná města. K omezení konkurence vydal Karel IV. zákaz dovozu cizích vín do Čech v období od sv. Havla (16. 10.) do sv. Jiří (24. 4.), aby se prodávala mladá místní vína. Také stanovil přísné tresty pro zloděje – za krádež čehokoli ve vinici – utětí ruky. Aby měl kontrolu o dodržování svých Privilegií, Karel IV. založil úřad, který se zabýval kontrolováním vinařů a všeho, co s vinařstvím souviselo. V jeho čele stál „perkmistr hor viničných“, který měl řadu povinností, ale také značné pravomoci.
Udržela se úroveň vinařství i v pozdějších stoletích?
Bohužel v období husitských válek byla řada vinic zničena, mnohá vinařská centra vypálena a obchod s vínem, který se tak slibně rozvinul za dob Karla IV., byl v úpadku. Později docházelo k rozšiřování ploch vinic, na venkově i kolem měst. Vinice vlastnili i méně majetní měšťané. Každý, kdo v té době něco znamenal nebo chtěl mít určité společenské postavení, měl svou vlastní vinici. Také se brzy začalo rozšiřovat falšování vín a špatné ošetřování. Začaly se objevovat nepořádky v zápisech vinic do gruntovních knih a panovníkovi unikal důchod z vinic. Proto začala být vyžadována přesnější forma zápisů. Zajímavé je, že zápisy v gruntovních knihách se vedly nejprve latinsky (do pol. 15. stol), pak až do Bílé Hory česky. Tehdy byla celková plocha vinic na velmi podobné úrovni, jako je tomu dnes, tedy okolo 20 tisíc ha. Činnost vinohradnictví byla řízena právními předpisy, tehdy označovanými jako „horenské právo“ (podle hor viničných).
Nejhorší érou v historii vinařství je doba třicetileté války. V jejím důsledku se značně snížil počet obyvatel. A koho by v době bojů o holý život, kdy byl výrazný nedostatek potravin a kdy protestanti houfně emigrovali, koho by zajímaly vinice! Opuštěných vinic se začali ujímat feudálové a nutné práce na vinicích převedli na robotní povinnosti. Další vinice přišly vniveč při stavbě nových hradeb okolo měst, když staré hradby byly v průběhu válek rozbořeny. Dalším impulzem, který vedl ke snižování ploch vinic, bylo zrušení nevolnictví a zhruba o sto let později zrušení roboty. V důsledku těchto změn se začal rozvíjet průmysl a lidé se stěhovali do měst, kde bylo přece jen snadnější živobytí nežli na venkově. Spotřeba vína začala prudce klesat, protože lidé dávali přednost pivu a kořalce. Také zemědělci přestali mít zájem o těžké práce ve vinicích a upřednostňovali pěstování průmyslových plodin, hlavně cukrovky. Postupné zanikání vinařství na našem území trvalo až do poloviny 19. stol. Teprve na konci 19. století docházelo k obnově vinic a zároveň se v celé Evropě objevovaly snahy o obohacení sortimentu odrůd, především dovozem odrůd z Ameriky. S jejich výsadbou v různých vinařských zemích, především ve Francii, se po Evropě rozšířilo padlí (1845), poté peronospora (1886) a do třetice všeho špatného mšičkarévokaz (1890). Důsledkem opět bylo zmenšení ploch vinic, které hynuly především působením mšičky révokaza. Tato katastrofa byla zvládnuta teprve tehdy, když se začaly vyrábět sazenice štěpované na amerických podnožích. Obě světové války dokonaly devastaci tradice vinařství na našem území. Rozvoj vinařství u nás nastal v éře čtyřiceti let socialismu, kdy každé větší JZD, působící ve vhodných polohách, především tedy na Moravě, obhospodařovalo několik set hektarů vinic. Politické vedení tehdejší společnosti se na jednu stranu tvářilo, že se u nás réva skoro nepěstuje a víno nepije, protože se o tomto oboru příliš nemluvilo a nepsalo, na druhou stranu ve snaze po enormně vysokých výnosech všeho, co socialistické zemědělství vyprodukovalo, se v pěstování révy přecházelo na maximalistické způsoby, které nezajímala kvalita, ale vyrobené množství.
V současné době je u nás obhospodařováno okolo necelých 18 tisíc hektarů, z toho ve vinařské oblasti Čechy je okolo 700 hektarů. Podrobné informace o stavu současného vinařství lze nalézt v Situační a výhledové zprávě o révě vinné a víně, kterou každoročně vydává ministerstvo zemědělství.
Jak byste ohodnotila současné vinařství vy osobně?
Ve srovnání s historickým průběhem jeho rozvoje či úpadku se dá říci, že v současnosti je na tom české vinařství dobře. Horečným tempem se vyvíjejí stroje do vinic a technologická zařízení do sklepních provozoven, a s chorobami a škůdci si umíme poradit celkem obstojně. Co je nejdůležitější: vyprodukujeme jen asi třetinu toho, co vypijeme. Na rozdíl od jiných zemí nemusíme se bát, že svá vína neprodáme.
