Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

PĚSTOVÁNÍ

  

POSTŘIK

  

MNOŽENÍ

  

ODRŮDY

  
Téma

JAK ZALOŽIT VINICI

Obsah

Choroby vinné révy v září

Vína ledová, slámová či výběry z bobulí jsou velmi chutná, ovšem cena odpovídá kvalitě... Raději se vraťme do práce, tedy na vinici. Je potřebné v září ještě aplikovat nějaké prostředky na ochranu?

K tomuto tématu už jen stručně. Když si zopakujeme informace o jednotlivých druzích houbových onemocnění, musíme dojít k závěru, že škodit v této době mohou jen ta onemocnění, která už nejsou závislá na teplotě, ale jen na vlhkosti. A to je především plíseň šedá, a které jsme mluvili minule. V září je poslední možnost aplikace některého přípravku na ochranu před touto chorobou. Často se doporučují přípravky např.: Melody combi 65,3 GW, Teldor 500 SC nebo jiný, nejlépe systémový přípravek. Jednu věc je však nutné zdůraznit: je bezpodmínečně nutné porovnat ochrannou lhůtu uvedenou na obalu postřiku, ve které se ještě nesmí hrozny sklízet, s počtem dní, které ještě naše hrozny stráví na keři. Jinak bychom se dostali do situace, že potřebujeme začít sklízet, třeba kvůli nástupu řady deštivých dní, a přitom ochranná lhůta ještě neuplynula. Rezidua postřiků na bobulích nejenže nesvědčí našemu zdraví, ale už vůbec neprospívají kvasinkám, které mají mošty nebo rmuty zpracovávat.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - září

Diskuze

V diskuzi JE TO SNADNÉ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel Krist.

Chcete si letos zasadit na zahradě malou vinici za 0 Kč ? Není problém.
Stačí najít někoho, kdo již révu pěstuje, pár PETlahví, nůžky na růže a je to.
Návod zde: www.youtube.com/watc…

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Je to snadné

Založení nové vinice

Stále se zabýváme ošetřováním dospělých révových keřů v plodné vinici. Co všechno však musíme vědět a udělat, chceme-li si vinici teprve založit?

To je otázka na nejméně dvě hodiny povídání. Takže si to rozdělíme. Dnes bychom se věnovali spíše přípravným pracím a vlastní výsadbu si necháme zase na jindy.

Ze všeho nejdůležitější je posoudit, zda v místě zamýšlené budoucí vinice jsou podmínky vhodné pro vinnou révu. Pokud tuhle otázku řeší někdo, kdo se stane profesionálním velkoproducentem, má nad sebou bič, který se jmenuje: finanční prostředky. Založit vinici, která by ho v budoucnu měla uživit, je nemalá investice, proto musí být všechno důkladně prověřeno a promyšleno. Z tohoto pohledu jsou na tom zahrádkáři mnohonásobně lépe. Úplně nejjednodušším kritériem vhodnosti pro pěstování révy je srovnání se zdařilým pěstováním meruněk či broskví. Daří se v daném místě tyto dva ovocné druhy pěstovat? Pokud ano, révě se bude dařit také. Avšak návštěvníci těchto webových stránek patrně mají hlubší zájem o pěstování révy a proto se na tuto otázku podíváme podrobněji.

Nejdůležitějších faktorem podle Vašeho přirovnání asi bude dostatek sluníčka.

Samozřejmě, réva je přece teplomilná. Vhodnost dané lokality se posuzuje podle veličiny zvané suma aktivních nebo suma efektivních teplot. Myslím, že nám budou stačit ty aktivní. Pro révu vinnou je aktivním dnem takový den, kdy průměrná denní teplota je vyšší než 10°C. Hodnoty těchto aktivních teplot, tedy průměrných denních teplot (např. 10,2°C, 14,8°C nebo třeba 25,5°C) se sečtou za celý rok a na této sumě pak závisí výběr ranějších nebo pozdnějších odrůd. Pro ty úplně nejranější odrůdy, jako je např. kdysi značně rozšířená odrůda Čabaňská perla, či pro nově povolené Jakubské, je minimální hodnota sumy aktivních teplot 2 200°C. Hodnoty okolo 2 500°C jsou přiměřené pro středně rané odrůdy, jako je například Müller Thurgau nebo Modrý Portugal. A pozdní odrůdy, jako například Ryzlink rýnský, odrůdy z rodiny Rulandských, Tramín červený či Ryzlink vlašský, vyžadují hodnotu sumy aktivních teplot okolo 2 700°C.

Réva je také světlomilná, proto je potřeba ji umístit na sluníčko, rozhodně by neměla být zastíněna stromy. Nejvíce světla potřebuje pochopitelně při dozrávání hroznů, ale také při iniciaci oček, o které jsme mluvili před chvílí.

Možnost pěstování révy je určitě také limitována nadmořskou výškou. Existuje nějaká číselně vyjádřitelná hranice?

No ovšemže. Hranice nadmořské výšky možného pěstování révy úzce souvisí s dalšími klimatickými faktory, např. zda jde o přímořské klima nebo kontinentální. V našich klimatických podmínkách se za bezpečnou pro révu považuje nadmořská výška přibližně do 250 m. Samozřejmě, že se mohou ozvat ti pěstitelé, kteří pěstují révu i výše, ale vždy to záleží také na lokálních podmínkách dané parcely.

Jak je na tom réva s potřebou vody?

Potřebuje ji jako každá rostlina. Velmi „žíznivá“ je hned v několika fenofázích, jak růstových, tak ve fázích zrání. Měla by mít dostatek vody před rašením, po odkvetení a při zaměkávání. Naopak srážky by se neměly vyskytovat v době kvetení, aby nedocházelo ke sprchávání – to už jsme si vysvětlovali v dubnu a v červnu. Co se týká celkového množství srážek, máme svou „srážkovou“ veličinu, která se jmenuje, jak jinak, suma srážek, takže jde o sčítání srážek za vegetaci, počítají se ale i srážky v zimě, včetně sněhových srážek. Minimální hodnota této sumy srážek, při které réva s bídou přežívá a k nějaké velké produkci hroznů se nemá, je 300 mm za rok. Optimum srážek představují v naší zeměpisné poloze hodnoty 600 – 800 mm za rok.

Ještě něco potřebujeme o své budoucí vinici vědět?

Víme, že vinice patří na svah a ne do roviny. Dosti podstatnou věcí při výběru vhodného pozemku je orientace svahu ke světovým stranám. Samosebou ideální je jižní svah, ale réva snese i ostatní světové strany, s výjimkou severu. Také je radno si uvědomit, že na výškově odlišných částech delšího svahu mohou být odlišné především teplotní podmínky. Je-li pozemek na vrcholu kopce, častěji tam fouká vítr, a tím dochází ke snižování teplot. Naopak v dolní části je dobré počítat s tím, že studený vzduch muže za určitých podmínek po svahu stékat a v ďolíku mohou být déle mrazové teploty. Proto se tam hodí odrůdy později rašící. Takže ideálem je prostřední část jižního svahu. V domácích výsadbách je možné si lokální podmínky zlepšit například tím, že se révový řádek vysadí u stěny nebo jiné bariéry, která révu chrání.

Co se týká druhů půd, réva je značně tolerantní, roste v půdách písčitých, hlinitých i kamenitých. Jediný druh půdy nesnáší – to jsou půdy se značným množstvím jílu, které proto bývají značně mokré. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“, protože v takových půdách často dochází k uhnívání kořenů. To se ostatně stává i řadě jiných druhů rostlin.

Ještě něco málo k zmíněnému využívání svahů: je jasné, že pro používání mechanizace může být sklon svahu jen takový, aby se na něm stroje udržely. Ovšem drobní pěstitelé, kteří si musí všechno do kopce i z kopce odnosit sami, mohou být odvážnější, a založit si vinici i na svahu se značným sklonem – tak jak si troufají. Takto situované viničky je často vidět v některých, především jižních a západních částech Evropy, např. v Itálii, Francii, Španělsku, Řecku apod.

Abyste měli kvalitní hrozny i v méně příznivých podmínkách, to vám přejí Ludmila Svobodová a Hanka Synková.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Zdroj: Kalendář pro vinaře - červenec

Poradna

V naší poradně s názvem ODBORNÍK NA VINNOU RÉVU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivana Štiaková.

Děkuji za odpověď, ale tohle jsme zkoušeli, ale vzhledem k tomu, že víno mám roztaženo ve svahu a prostor, který bych takhle měla ochránit je velký (to by musela být snad nějaká konstrukce). Nikde na vinici jsem nic podobného neviděla.
Je nějaká jiná cesta k ochraně?

s pozdravem
Ivana Štiaková

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.

Když nechcete stavět kolem révy konstrukci, tak můžete ještě vyzkoušet přírodní repelenty ve formě rostlin. Létající hmyz výrazně odpuzují muškáty - pelargonie a nebo také afrikány. Zkuste jimi osázet okolí rostliny. Můžete je také ještě doplnit o levanduli, bazalku, meduňku, mátu a šalvěj. Všechny tyto rostliny odpuzují létající hmyz.
Nedoporučuji aplikovat na plody révy nějaké pesticidy nebo repelenty, protože to všechno později sníte.
Pokud nic nepomůže, tak přesaďte révu na jiné místo.

Zdroj: diskuze Odborník na vinnou révu

Pozemek

A co je potřeba vědět o pozemku, na němž bychom chtěli založit vinici?

Obecně lze říci, že réva se hodí do mírného a subtropického pásma. Více na sever je pro ni zima, v tropech nevyhovují dlouhé (půlroční) intervaly sucha a srážek. Také nadmořská výška je omezující faktor. Kvůli vhodným teplotním podmínkám v našich zeměpisných šířkách bychom měli vybrat pozemky do výšky 300 – 350 m nad mořem, pokud chceme dosáhnout přiměřené kvality sklizně. Určitě se dají najít vhodná místa pro pěstování révy i ve vyšší nadmořské výšce, je však nutno počítat s nižší dosažitelnou cukernatostí i s vyšším obsahem kyselin v hroznech.

Vinné révě se nejlépe daří na jižním svahu...

Určitě. Svahy orientované na jih jsou na naší polokouli těmi nejvýhřevnějšími polohami. Keře vysazené na západních svazích zůstávají dlouho orosené nebo mokré po srážkách, což vytváří vhodné podmínky pro rozvoj houbových chorob. Na východních svazích hrozí nebezpečí, že mladé letorosty budou poškozeny jarními mrazy, protože zde bývá velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami. A svahy obrácené na sever bývají studené a pro pěstování révy se nehodí.

Stejně tak je potřebné uvědomit si rozdíly na jednotlivých částech svahu. Nahoře na kopci často povívá větřík, čímž se teploty snižují. Proto se na vrcholy svahů hodí odrůdy s kratší vegetační dobou. Dolní části svahu mívají hluboké, hlinitější půdy (vlivem dlouhodobé eroze), proto se hodí pro odrůdy s vysokou plodností, které mívají větší nároky na vodu. Někde se však na dolních svazích mohou občas vyskytovat přízemní mrazíky – tam je nutné vybírat odolnější odrůdy.

Která odrůda se osvědčila jako nejodolnější vůči mrazům?

Ryzlink rýnský.

Nejlepším místem na svahu je tedy jeho střední část...

Ano, zvláště pak, když je otočená k jihu. To jsou polohy ideální pro nejnáročnější odrůdy, jako je například Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay, Tramín červený a další.

Říkáte, že hlinitější půdy se hodí pro vysoce plodné odrůdy. Jaké druhy půd vlastně révě vyhovují?

Z hlediska nároků na druhy a kvalitu půd je réva nenáročná; obecně je možné říci, že roste ve všech druzích půd s jedinou výjimkou – nedaří se jí v půdách přemokřených, které jsou studené a uhnívají v nich kořeny. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“. I když samozřejmě některé skupiny odrůd se trochu specializují na „své“ půdy. Jak jsem již uvedla, hlinitější půdy se hodí pro odrůdy, které přinášejí vysoké výnosy, ale zvláštní kvalita vín se od nich očekávat nedá.

Pro kvalitní odrůdy jsou nejvhodnější půdy kamenité nebo štěrkovité, které se během dne dobře prohřívají a ještě po západu slunce uvolňují nahromaděné teplo. Ideální je, je-li pod touto kamenitou nebo štěrkovitou horní vrstvou ještě vrstva obsahující dostatek jílu, která zadržuje vodu. Pokud tomu tak není, vinice bude trpět suchem, pokud není zavlažována. Písčité půdy jsou půdy stále trochu „hladové“. Tím, že mají málo jílu, neumí si po delší čas uchovat zásobu živin, a proto musí být častěji přihnojovány.

A jak správně půdu ve vinici obdělávat?

V minulosti dlouho platilo, že každý pořádný vinař se ve vinici nadře s motykou v ruce, protože vinice má být stále v bezplevelném stavu. Tak tento názor je již dávno překonán. Takzvaný černý úhor, tedy bezplevelný stav povrchu půdy ve vinici, má řadu nevýhod. Především musí být stále udržován, ať již okopávkou, plečkováním či jinou mechanizovanou prací s půdou. Opakovaným projížděním strojů v řádcích se půda utužuje, v podorničí se vytváří zhutnělá vrstva půdy, která nepropouští vodu. V malých viničkách, bez používání mechanizace, černý úhor znamená stále se opakující okopávku. V půdě se také časem vytvářejí křivolaké kapiláry, kterými dochází k nežádoucímu odparu vody. Při výsadbách na svazích se s každým deštěm odplaví část jemných jílovitých částic půdy.

Aby nedocházelo k půdní erozi, proto se teď mnohem častěji pod keři něco pěstuje. Odborně se tomu říká ozeleňování vinic. Vinice tedy mohou být zatravněné (což je ta nejméně vhodná forma), nebo může být udržován porost přirozeně se vyskytujících plevelných rostlin (přirozené ozelenění) nebo se pěstují rostliny z výsevu směsek na ozeleňování (dnes je to považováno za nejvhodnější způsob ozeleňování). Směsku tvoří rostliny z různých čeledí, které mají různě dlouhé kořeny; po čase vytvoří společenství, které vytlačuje plevelné rostliny. Květy rostlin z vysévaných směsek dobře poslouží jako pastva pro včely. Při všech způsobech ozeleňování se samozřejmě porosty musí sekat a je nutné počítat s tím, že i ony budou spotřebovávat živiny z půdy a vodu.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen

Diskuze

V diskuzi ČERNÁNÍ HROZNŮ VÍNA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martin Beníšek.

V období dozrávání hroznů dochází k postupnému modrání (černání?) bobulí a zastavení jejich vývoje a mám pocit, že se naopak začínají zmenšovat. Začíná to právě nyní (cca 10.8.), některé hrozny jsem už utrhl a vyhodil. V roce 2015 dozrálo snad jenom 5% úrody. Před dozráním je vše v pohodě a pak to začne..
Děkuji za radu.
Martin Beníšek

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Roman.

Dobrý den, můžu se zeptat, jestli tu révu pěstujete pouze na jídlo nebo z ní dle vyrábíte víno? Já mám takový sen, mít svou vlastní malou vinici a vyrobit jen pár lahví pro vlastní spotřebu. Ale to bych potřeboval probrat s nějakým pěstitelem. Rád bych si nechal poradit osobně. Víno moc miluji a obdivuji takové www.vinigrandi.cz/cs/ velké vinotéky. Ale zatím opravdu nemířím tak vysoko :)

Zdroj: diskuze Černání hroznů vína

Slzení révy

Nejprve vytéká pouze voda. Až se zásobní látky, do té doby uložené v kořenech ve formě ve vodě nerozpustného škrobu, přemění na jednoduché cukry, které již ve vodě rozpustné jsou, už nevytéká jen voda, ale nasládlá kapalina. Lze se o tom přesvědčit ochutnáním kapičky vytékající z řezné rány. Když je vytékající míza dostatečně sladká, stává se potravou pro bakterie, přirozeně se vyskytující ve vinici. Ty se na tomto svém „potravinovém zdroji“ začínají intenzivně množit. Jak buněk bakterií na řezné ráně přibývá, produkují sliz, který řezné rány ucpe a slzení se zastavuje.

Do doby, než nastane slzení, by měl být ukončen řez, aby pletiva na řezných ranách alespoň trochu zaschla a slzení tak nebylo příliš intenzivní. Zde je fotografie, na které je vidět míza vytékající z řezných ran:

Míza vytékající z řezných ran

A co tedy už můžeme ve vinici dělat?

Slzení je nejvhodnější doba pro tzv. „suchou“ vazbu. To znamená, že můžeme začít vyvazovat části keře k oporám. Především musí být dobře vyvázaný kmen, aby byl rovný. Není nutné ho uvazovat každým rokem, ale nesmí se stát, že by se vázací materiál zařezával do dřeva. Pokud bychom takto zaříznutý úvazek nechali na místě po delší dobu, průchodnost cévních svazků by se tím omezila a docházelo by ke špatnému vyživování rostoucích výhonů. Velmi pevné nebo zařezávající se úvazky je vhodné při řezu odstranit a při vyvazování je pak samozřejmě nahradit volnějšími. Podobně je nutno kontrolovat úvazky kordónových ramen. U jednoletého dřeva vyvazujeme letorosty. Při tvarování oblouků je vážeme zásadně přes výše postavený drát k drátu spodnímu, jinak by se tažeň během vegetace i s vyrůstajícími výhony v důsledku jejich zvyšující se hmotnosti mohl vylomit. Zde je obrázek, kde je vidět vázání tažňů přes drát:

Vázání tažňů přes drát

Slzení umožní lepší práci s tažni, protože letorosty jsou při proudění mízy pružnější a při ohýbání oblouků se nezlomí. Pokud se nám tažeň přesto zlomí, měli bychom ulomenou část hned odstřihnout, protože výhony z ní vyrůstající s největší pravděpodobností časem uvadnou. Pro ilustraci uvádíme fotografii, na které je vidět tažeň zlomený neopatrným ohýbáním při vazbě:

Tažeň zlomený neopatrným ohýbáním při vazbě

Jak moc máme s vyvazováním pospíchat?

Suchá vazba by určitě měla být hotova do doby, kdy réva začne rašit. Tehdy jsou rašící výhony nejkřehčí a i při největší opatrnosti se snadno vylomí. A doba, kdy nastane rašení, závisí na několika faktorech, jako je pěstovaná odrůda či výška kmene. Především však na pěstebních podmínkách v dané lokalitě.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen

Diskuze

V diskuzi DRUHY A ODRŮDY VINNÉ RÉVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Aneta.

Dobrý den, tak tohle je přesně ten článek, který jsem hledala. A celkově jsou celé vaše stránky skvělé a plné informací. Chystám se na pěstování révy, mám možnost od známého odrůdu Solaris, kterou jsem i minulý rok poprvé ochutnala jako burčák na Jižní Moravě. Jinak většinou vína do svého nově zrekonstruovaného sklípku na zahrádce sháním tady www.vinigrandi.cz/cs/ Ale pořád doufám, že se podaří proměnit kus zahrady ve vinici a nějaké to dobré víno si zkusím i vyrobit.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Druhy a odrůdy vinné révy

Opěrné konstrukce

Takže zahrádkář nemusí brát ohled na to, aby jeho vinici tvořily úhledné řádky a může si vytvořit svůj způsob vedení keřů, tak jak mu bude vyhovovat.

Správně. Ovšem je potřebné splnit požadavky révy, vyplývající z jejích vlastností, tedy z toho, že réva je teplomilná a světlomilná rostlina. Dá se využít každý způsob vedení, který zajistí, aby keře byly dobře osluněné a dostatečně provzdušněné. Samozřejmě, že některým odrůdám se lépe daří „tom svém“ způsobu vedení, což lze vyhledat v odborných publikacích.

A jaké materiály pro opěrné konstrukce byste do zahrad doporučila?

Konkrétně bych nedoporučila žádný, protože lze využit všechny, které jsem uvedla, ale i ještě některé další. Například, pokud budete chtít vést révu po fotbalové brance se sítí, půjde to také. Ovšem za podmínky, že, na rozdíl od jejího využití ve fotbale, bude síť dostatečně fixovaná a napjatá, aby skutečně sloužila jako opora. Viděla jsem révu, zakrývající nevzhledný sloup, který nebylo možné z nějakých technických důvodů odstranit. Tím chci říct, že jako opěrná konstrukce se dá využít cokoli -záleží na fantazii zahrádkářů. Pokud se týká tato otázka mne osobně, já bych se vyhnula betonu, protože ho prostě nemám ráda. Ale neznamená to, že se klasické betonové sloupky do zahrady nehodí. Musím říct, že už jsem takto vybavených zahrad viděla celou řadu. A byly pěkné, protože každá zahrada, o kterou se lidé starají s láskou, zákonitě pěkná být musí.

Hodně lásky vám i vašim vinicím přejí Hanka Synková a Ludmila Svobodová.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen

Zakládání vinice

Jenže kosové jsou snad ještě vynalézavější než špačci a i přes síťku jednotlivé bobulky rozklovávají a hodují tak přímo na keřích. I když kombinujeme všechny metody, musíme se smířit s tím, že nějaké ztráty budou. Vraťme se ale na začátek. Minule jsme začali velké téma: zakládání vinice.

Ano, věnovali jsme pozornost klimatickým, stanovištním a půdním podmínkám, ve kterých se révě daří. Pokud jsme si jisti, že tomu tak bude i na našem stanovišti, je potřeba si připravit půdu.

Profesionální vinohradníci si nejprve nechají provést rozbory půd, aby zjistili, co je v půdě v nadbytku, co chybí a co je potřeba přidat. Pedologové, specialisté na zemědělské půdy, vyjadřují množství živin v půdách ve speciálních jednotkách, označovaných ppm, což je počet miligramů té které živiny v jednom kilogramu půdy. Výsledky rozborů tedy zahrnují čísla vyjadřující množství jednotlivých živin právě v ppm. Vinohradník, který chce založit novou vinici, kromě výsledků půdních rozborů potřebuje vědět, jaký půdní druh na své budoucí vinici má a také, kolik procent jílu je v půdě obsaženo. Tyto informace se porovnávají s hodnotami živin, které by v nově zakládané vinici být měly, a pokud v půdě chybí, je nutné tyto živiny ve správném množství do půdy dodat.

Každá živina se v půdě chová jinak. Každý, i začínající zahrádkář ví, že problematický je dusík. Dusík, pokud je dodán například ve formě ledku, v půdě dlouho nevydrží, vyplavuje se. Ostatní formy dusíkatých hnojiv se s časem na ledkovou formu přeměňují (říkáme tomu mineralizace), takže lze obecně říci, že dusíkem nelze hnojit do zásoby. Jedna možnost však existuje. Používala se po řadu předchozích století, v dobách, kdy neexistoval chemický průmysl a průmyslová hnojiva. Naši předkové totiž měli pro pole i pro vinice jen jediné hnojivo, a to hnůj od vlastního dobytka. Dnes můžeme používat nepřeberné množství druhů průmyslových hnojiv, včetně průmyslově vyráběných hnojiv organických.

Myslíte takové ty granule vyrobené z koňského hnoje nebo ze slepičinců?

Třeba, do některých se taky přidává rašelina nebo jiný odpad – drcený biomateriál. Označují se také jako biokomposty.

Drobný pěstitel si vystačí s vlastním kompostem, často obohaceným hnojem domácích zvířat, která chová. Další elegantní možností, jak získat organické hnojivo je tzv. „zelené hnojení“, což jistě každý zahrádkář zná. Důležité je, aby směska na zelené hnojení obsahovala rostliny vytvářející dostatek biohmoty a také rostliny z čeledi bobovitých. Ty totiž žijí v blízkých přátelských vztazích s nitrifikačními bakteriemi, které umí zpracovávat vzdušný dusík z půdního vzduchu. Směska se vysévá obvykle v polovině vegetace, seká se a případně i zalévá, na jaře následujícího roku se zaorá (nebo zaryje). V půdě se takto získaná biohmota začne postupně rozkládat na kompost, což jde pomalu. Takto jsme tedy dodali do půdy dusík, který v ní alespoň nějakou dobu dodrží.

Směska na zelené hnojení:

Jinak se v půdě chovají draslík, hořčík a vápník. Ty se po dodání do půdy schovají do „půdního skladiště“, které se jmenuje sorpční komplex a tvoří v převážné míře částice jílu. Fosfor se umí v půdě na čas schovat tak, že s některými kovy vytváří nerozpustné formy, které v půdě jen tak čekají. Po čase, až se sníží množství vápníku a půdy se začnou okyselovat, se zase přemění na formy rozpustné. Tím ale rozhodně nechci říct, že révě se daří v půdách kyselých! Réva má ráda půdy neutrální až slabě zásadité.

Jak tedy půdu před výsadbou správně vyhnojit?

Každý, kdo zakládá vinici ve větší výměře, si samozřejmě rozbor půdy nechá provést, a pokud některá živina chybí, tak ji dodá v potřebném množství podle určitého výpočtu. Malí pěstitelé, kteří chtějí vysadit několik keřů na zahradě, jistě nebudou platit za půdní rozbor. Podívejte se také na díl věnovaný měsíci květnu. Každý správný zahrádkář má mít svou půdu vyhnojenou dostatečně. Těžkým úkolem pro velké i malé pěstitele je dostat tu dobře vyhnojenou půdu do hloubky, kde bude mít budoucí vinice kořeny. Což je asi do hloubky 50 cm.

Při dostatečně velkých výměrách se používají těžké stroje, které to dokážou, například rigolační pluh. Ten dokáže povrchovou vrstvu půdy (která je vyhnojená cca do hloubky 30 cm) dopravit až do požadovaných 60 cm, ale někdy i hlouběji, např. do 1 m. Podobně výkonný může být i rotační pluh, který celou vrstvu půdy propracuje v celé její výšce. Avšak rigolační či rotační pluh musí být tažen supersilným traktorem, což by na zahrádce bylo poněkud problematické, že?

Rigolační pluh:

Další možností je udělat si takový rigolek doma ručně – odkopat půdu do hloubky alespoň 40 cm, pak do takto vytvořené brázdy přemístit povrchovou, dobře vyhnojenou a zpracovanou půdu. Můžeme zapojit i další členy rodiny a zahrát si na takový malý „lidský buldozerek“, pracující však s normální lopatou, krumpáčem a kolečkem. Každopádně je to dřina.

V dobách minulých byly k dostání rigolační rýče, které mají pracovní část delší (až na těch požadovaných 50 cm). Manipuluje se jimi větší vrstvou půdy, a proto jsou úzké asi jen 10 cm. Měla jsem možnost takový rýč vidět, ovšem byl to již muzeální kousek. Nikde jsem ho neviděla v prodeji a myslím si, že se takové rýče už desítky let nevyrábějí.

Takže nám opravdu nezbývá nic jiného, nežli si hrát na ten „minibuldozer“?

Máme ještě jednu možnost - dá se říci osvědčenou fintu. Doprava vyhnojené povrchové části půdy dolů se rovnou spojuje s výsadbou. Ale nejprve je nutné pozemek pro výsadbu rozměřit, aby každý keř měl stejný „pěstební prostor“, a taky, aby vinice pěkně vypadala. Spony, ve kterých se vinice vysazují, jsou různé, od té nejjednodušší vinice pro pěstování na hlavu, kdy stačí spon 1m x 1m, až po spony s dostatečně širokými meziřadími pro různé stroje včetně pojízdných sklízečů. Ve většině případů volba sponu závisí především na mechanizaci, která se ve vinici bude v budoucnu používat.

Na zahradách, kde budeme vše dělat ručně, se doporučuje vzdálenost mezi dvěma řadami alespoň 1,2 m až 1,5 m, aby se člověk v meziřadí mohl bez problémů pohybovat. A keře by se neměly vysazovat hustěji, než na 1 m mezi nimi. Zpočátku se to může zdát jako plýtvání místem, ale je nutné počítat s tím, že s věkem keře budou sílit.

Po rozměření rýčem připravíme jamky, které budou velikostně odpovídat šířce rýče a hluboké budou podle délky sazenic. Důležité však je, aby se při rytí jamky odkládala samostatně na jednu stranu zemina povrchová – pečlivě vyhnojená a propracovaná, a na druhou stranu zemina ze dna jamky, která takto připravená není. Při sázení pak nejprve uložíme na dno jamky tu vyhnojenou a teprve na povrch tu spodní – a rigolace je vyřešená.

Příprava jamky:

Zdroj: Kalendář pro vinaře - srpen

Šlechtění vinné révy

Minule jste nám slíbila, že se budeme věnovat odrůdám, které vznikly mezidruhovým křížením.

Nežli se jimi začneme zabývat, je potřebné alespoň stručně se zmínit o šlechtění, tedy o procesu, kterým nové odrůdy vznikají. Při popisu nově vzniklých odrůd jsem se v minulých dílech několikrát zmínila o jejich genetickém původu, tedy o odrůdách, jejímž křížením vznikly. Z příkladů, uvedených v září až listopadu, vyplývá obecný důvod, proč se šlechtí nové odrůdy: je to proto, že se hledají další odrůdy s vlastnostmi, které ty dosavadní nemají. Např. jsou výnosnější, nesprchávají, mají zvláštní aroma, odolávají mrazům nebo houbovým chorobám. Tomu, co jsem teď vyjmenovala, se říká šlechtitelský cíl. Šlechtitel má na začátku představu, co od své nové budoucí odrůdy chce. Cílem šlechtění v posledních dvaceti letech jsou odrůdy tolerantní nebo raději rovnou rezistentní vůči houbovým chorobám. Jejich vyšlechtěním a uplatněním se ve výsadbách a potažmo na trhu lze snížit nebo eliminovat zásahy chemickými prostředky a tak zlepšovat životní prostředí ve vinicích i v krajině obecně.

Pokud tedy má šlechtitel vymyšlený svůj cíl, musí najít vhodné rodiče. K tomu je potřebné znát vlastnosti nejen běžných odrůd, ale i řady odrůd běžně nevyužívaných, ano, i zahraničního původu. Aby tyto vlastnosti poznal, musí mít „genobanku odrůd“, tedy vysazený sortiment odrůd ve vinici. Po myšlenkovém výběru rodičů se přistupuje k vlastnímu křížení. Těsně před nástupem odrůdy do doby kvetení je nutné provést kastraci. To znamená odstranit z květenství mateřské odrůdy všechny tyčinky. Takto vykastrované květenství se musí zaizolovat před okolím, aby květy nebyly opyleny pylem odrůd poletujících ve vinici. Jakmile jsou blizny připravené k opylení, přenese se na ně štětečkem pyl, který byl odebrán z otcovské odrůdy. Pak se květenství zase zaizolují a čeká se konec vegetace, až hrozny dozrají. Pak se z nich získají semena, která se vysejí ve skleníku. Po vzejití se několikrát přepichují a poté se vysadí venku a čeká se, až se rostliny vyvinou do plodnosti. Během této doby se sledují jejich vlastnosti, především tedy ta, která je stanoveným cílem. Pokud je rostlina šlechtitelem uznána za „úspěšnou“, rozmnoží se tak, aby byl dostatek jejích oček, a pak ji šlechtitel přihlásí do státních odrůdových zkoušek.

Jak to tak dlouho trvá, než máme novou odrůdu?

Obnáší to dvacet až pětadvacet let mravenčí práce, kdy na počátku je několik tisíc semen, která zdaleka ne všechna vzejdou, další velké ztráty jsou v době dopěstování do plodnosti, a nakonec těžké rozhodování, zda vybraný jedinec opravdu splňuje to, co si šlechtitel na začátku předsevzal. Když ano, šlechtitel se rozhodne novou odrůdu přihlásit. Státní odrůdové zkoušky zahrnují výsadbu odrůdy na stanovišti ÚKZÚZ (Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského) v Oblekovicích u Znojma, kde se přihlášené odrůdy dopěstují do plodnosti, studují se, hodnotí se jejich vlastnosti a také se z nich každoročně vyrábějí a ochutnávají vína. Zkoušky trvají pět let a celý cyklus se dvakrát opakuje. Pokud je odrůda úspěšná, je zapsána do Knihy odrůd.

Většina nově povolovaných odrůd v současnosti jsou odrůdy interspecifické, které, aby měly odolnost nebo toleranci vůči houbovým chorobám, vznikaly křížením s jinými nežli běžnými evropskými odrůdami. Tyto odrůdy svým botanickým zařazením nejsou odrůdy druhu Vitis vinifera. Jde o mnohonásobné křížence odrůd jiných druhů, ovšem v rámci rodu Vitis, např. Vitis labrusca, V. rupestris, V. aestivalis, V. berlandieri či V. cinerea.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - prosinec

Plnokvěté versus jednoduché

Plnokvěté muškáty okouzlí krásou velkých pestrobarevných květů. Plnokvěté pelargonie mají oproti klasickým převislým muškátům řadu „vrtochů“ – vykazují zvýšené nároky na péči, jsou náchylnější na pěstitelské přehmaty a hůře snášejí umístění v ne zrovna ideálních podmínkách. Tyto druhy muškátů jsou trochu náročnější, ale krásou květů předčí všechny ostatní.

Plnokvěté muškáty milují teplo a slunce, avšak při celodenním slunečním úpalu a teplotách nad 25 °C se mohou popálit nebo přestanou tvořit nové květy. Také jim velmi prospívá čerstvý vzduch, nesnášejí ovšem déšť a vítr.

Aby mohly pro jaro a léto založit velký počet květních pupenů, potřebují mít přes zimu nejen nízké teploty, ale i dostatek světla. Rostliny proto umístěte přímo u oken nebo u zasklených stěn zimních zahrad, neměly by být ani skryté za jinými rostlinami, ani zastíněné závěsy. Pokud byste jim prodloužili krátké zimní dny přisvětlováním, například úspornými zářivkami, můžete se dokonce z květů královských muškátů radovat i v zimě. Naopak vody spotřebují na chladném zimním stanovišti velice málo – po zálivce by měl být substrát pouze mírně vlhký a před další zálivkou jej nechte proschnout.

Výhony v době vegetace pravidelně zaštipujte, rostliny se budou lépe rozvětvovat a bohatěji nakvétat. Nic se však nesmí přehánět – asi jednou za měsíc zaštipujte pouze konce větviček. Pokud byste výhony zaštipovali příliš intenzivně, květní pupeny se nestačí založit. Také odstraňujte odkvetlé květy. To platí i o převislých muškátech.

Plnokvěté muškáty se v domácích podmínkách rozmnožují téměř výhradně vegetativně – vrcholovými řízky. Nejlepší doba pro řízkování je přelom léta a podzimu, přibližně od začátku srpna do konce září.

Postup:

  • Odstřihněte konce výhonů asi se třemi listy.
  • Řezné rány je dobré zasypat práškem z dřevěného uhlí a nechat je několik hodin zaschnout.
  • Poté můžete řízky sázet do vlhkého říčního písku nebo směsi písku s rašelinou v poměru 1 : 1.
  • Před výsadbou je dobré řízky ošetřit gelovým či práškovým stimulátorem zakořeňování.
  • Květináč s řízky umístěte na stanoviště bez přímého slunce, avšak s dostatkem rozptýleného světla a substrát udržujte mírně vlhký. Řízky není potřeba ničím zakrývat.

Pokud jste dodrželi správný postup, řízky asi za měsíc zakoření. Poté je přesaďte do květináčů s lehkým výživným substrátem (například směs kompostové zeminy, písku a rašeliny v poměru 2 : 1 : 1) a s několikacentimetrovou vrstvou drenáže na dně. Příští rok se pak již můžete těšit z květů nových namnožených rostlin.

Zdroj: Převislé muškáty

Hnojení

Pomůže zelené hnojení?

To se ve vinicích také běžně používá. Vhodné jsou speciální směsky rostlin na zelené hnojení (určitě v nich nechybí rostliny z čeledi Bobovitých, jako například vikev, jetel nebo vičenec, protože na jejich kořenech žijí hlízkové bakterie, které umí vázat a dále zpracovávat vzdušný dusík). Obvykle se vysévají v druhé polovině vegetace, sekají se a ve druhém roce se zapravují do půdy tak, aby nebyly ve vinici v době, kdy už réva potřebuje dostatek vody, to znamená v době kvetení.

A co takové zahrádkářské využívání každého centimetru půdy, třeba tím, že pod keři révy se pěstuje zelenina, jahody nebo letničky? Je to možné?

Samozřejmě ano. Záleží na vlastním uvážení. Koneckonců každý správný zahrádkář dbá jak na hnojení, tak na zálivku, takže révě taková konkurence nebude vadit.

Zmiňovala jste se o polohách pro révu nevhodných, protože umožňují rozvoj houbových chorob. Co dál révě hrozí?

Kromě houbových chorob, jejichž výskyt se řeší buď preventivními opatřeními, nebo používáním prostředků na ochranu před nimi, můžeme rozpoznat také virové či bakteriální choroby. Virózám, houbovým chorobám a škůdcům se budeme věnovat později, až budou aktuální jejich příznaky.

Teď si povíme o dvou bakteriálních onemocněních révy, které se navenek projevují pomalu, protože v napadených rostlinách mohou přežívat v tzv. latentním stavu. Původci mohou být v rostlinách přítomni celé roky, ale onemocnění se projeví až tehdy, kdy jsou keře nějakým způsobem oslabené. Například po předchozích suchých letech, po mrazivých zimách, při poškozování částí keřů kroupami nebo jen při opakovaném přetěžování nadbytkem oček při řezu.

Prvním z těchto „nepřátel“ révy je Bakteriální nádorovitost, kterou způsobují dva druhy baterií: Agrobacterium tumefaciens a Agrobacterum vitis. Projevy obou druhů jsou stejné – na napadených keřích se při jejich oslabení mohou vytvářet nádory. Většinou se vyskytují na starém dřevě, tedy na kmenech a ramenech, ale také se mohou objevit na místě srůstu podnoží a roubů, a to i u nově vysazených sazenic. Nádory vypadají tak, jako kdyby se z vnitřku dřeva tlačilo na venek něco, co vypadá jako pukancová kukuřice nebo kousky polystyrenu. Malé nádory, zpočátku bílé, měkké, do konce vegetace zhnědnou a zdřevnatí. Keře postupně slábnou a mohou i uhynout. Prvotní nákaza se dostává do vinice s nákupem infikované sadby. Do dalších rostlin se dostává z půdy prostřednictvím řezných ran a dál se šíří cévními svazky. Napadené části keřů je proto nutné odřezat a ihned spálit mimo vinici, aby nedocházelo k dalšímu šíření půdou. Samozřejmě, že je lepší prevence než likvidace. Prevence spočívá v nákupu zdravé sadby u renomovaných školek. Zde se můžete podívat na odřezaný kmínek napadený Bakteriální nádorovitostí:

Odřezaný kmínek napadený Bakteriální nádorovitostí

Druhým podobným „nepřítelem“ je tzv. Fytoplazmové žloutnutí nebo červenání listů révy, způsobované stejným původcem, který u brambor způsobuje stolbur – registrované karanténní onemocnění. U révy se tato fytoplazmóza projevuje komplexem příznaků: celé listy nebo části listů ztrácejí chlorofyl a zbarvují se do žluta (bílé odrůdy) nebo do tmavě červena (modré odrůdy). Pokud se toto onemocnění projevuje na částech listů, je hranice odbarvení dána nervaturou. Také může dojít ke ztrátě barviva u všech listů či u několika keřů. Mladé hrozny mohou zasychat, zaměkající hrozny často uvadají, keře slábnou a také mohou uhynout. Toto onemocnění se šíří s napadenou sadbou, ale také má přenašeče: tím je Žilnatka vironosná, případně další křísi, kteří sají na napadených rostlinách např. svlačce rolního, kopřivy dvoudomé a na rostlinách čeledi Lilkovitých. Podobně jako u předchozí nemoci je prevencí nákup zdravé sadby a dále odstraňování těchto plevelů. U takto nemocných keřů se doporučuje odstranění napadených částí. U mladých rostlin nebo u silně napadených keřů se dokonce doporučuje úplná likvidace. Toto onemocnění je rozšířeno především na Moravě, ale i v Čechách se mohou vyskytnout takto napadené keře.

V dubnu si povíme třeba to, jak se bránit proti svilušce, hálčivci a vlnovníku, a jak révu hnojit.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen

Doba prodlužovacího růstu

Vinici máme ořezanou, vyvázanou, vylámanou a správně vyhnojenou. Co bychom měli dělat nyní?

Postup prací ve vinici závisí na fenofázi, ve které se keře zrovna nacházejí. A tou je v této době prodlužovací růst. Mohli bychom si říci, že se zas tak moc neděje, ale ten, kdo je ve vinici pravidelně, si nemůže nevšimnout, jak rychle přibývá zelené hmoty, zvlášť když se výrazněji oteplí. Výrazem prodlužovací růst se popisuje doba mezi rašením a kvetením. Velmi stručně lze říci, že letorosty intenzivně rostou, zvětšuje se listová plocha a probíhá intenzivní fotosyntéza. Zde je vidět intenzivní prodlužovací růst – viditelné budoucí hrozny:

Připomeňme si poznatky ze školy o fotosyntéze. Víme, že slovo fotos znamená světlo. Působením slunečního záření s využitím vody a oxidu uhličitého vzniká při fotosyntéze glukóza, kterou letorosty využívají pro svůj další růst. Nedělají to jen tak samy od sebe, nařizuje jim to „šéf zodpovědný za růst“ - fytohormon auxin, který se vytváří ve vrcholu. Jak přirůstají další internodia, listy vyrůstající z každého nodu se zvětšují. V paždí listu se postupně vyvíjejí očka pro následující rok. Na opačně straně nodu vyrůstá úponek, kterým se letorost přichytává k opoře, nebo – na těch správných místech – se objevují květenství.

Někdy nám připadá, že děti poporůstají v teplém období více než v zimě. Jak je tomu u rostlin?

Každý organizmus chce v čase pokračovat ve své existenci. Většina krytosemenných rostlin se prvotně množí semeny. Tak je tomu i u révy, bez ohledu na způsoby množení, ke kterým ji nutí člověk. Révu nezajímá, že chceme, aby měla kvalitní plody v žádoucím množství – ona chce přežívat. Proto se stará o to, aby měla potomstvo. A aby po opylení mohla své potomstvo, tedy hrozny s bobulemi, obsahujícími semena – protože o ta především jde – dostatečně vyživovat, potřebuje k tomu „výrobní prostředky“ – listovou plochu, jakousi „továrnu“ na fotosyntézu. A těmito „výrobními prostředky“ se musí předzásobit už před opylením. Proto je růst letorostů v této fenofázi tak intenzivní. Ovšem intenzita růstu závisí na mnoha faktorech: na teplotě, srážkách, na zatížení keře, na odrůdě i na správném hnojení. Některé z uvedených faktorů můžeme ovlivňovat snadno a průběžně, zatímco jiné, například teplotu nebo výběr odrůdy, pouze při zakládání vinice.

A co bychom v době prodlužovacího růstu měli dělat?

Pokračovat v zelených pracích. Ale nejprve bych se chtěla maličko vrátit k vylamování letorostů, kterým jsme se zabývali minule. Řekla jsem, že letorosty ze spících oček se především na kmeni většinou odstraňují. Jenže jsem dost nezdůraznila roli „ledových mužů“. Ti se často objevují v době rašení révy, a pokud poškodí rašící očka, tzv. holoubata či již narůstající mladé letorosty, máme starosti. Nejenže téměř nic nesklidíme, ale často řešíme, zda se podaří některé keře dobře nařezat v následujícím roce. A proto je potřebné myslet na příští řez již nyní a při podlomu ponechat na kmeni vhodně postavené letorosty jako zásobu pro případné zmlazení keře, kdyby snad značná část oček při jarních mrazech pomrzla. Na následující fotografii jsou vidět výhony ze spících oček na kmeni pro eventuální náhradu kmene:

Značná část zelených prací, tedy prací v době vegetace, se dělá proto, aby byly keře vzdušné. Když dojde k ovlhčení listů - ať již srážkami nebo dlouho trvajícími ranními rosami, je třeba, aby hodně brzy osychaly. Tím se totiž znesnadní rozvoj většině houbových chorob.

Když letorosty intenzivně přirůstají, je potřebné jim zajistit vhodný prostor, kde by v růstu mohly pokračovat bezpečně. Pokud by tomu tak nebylo, mohly by se vylomit např. při silnějším větru, prudším dešti nebo když kolem projíždí mechanizace. Proto se v produkčních vinicích dostatečně narostlé výhony zastrkávají do dvoudrátí, a to tehdy, když část letorostů dorostla takové délky, že v dvoudrátí budou držet, tedy, když svou délkou přesahují první dvoudrátí alespoň o 20 cm a nebudou vypadávat ven. Ovšem není vhodné příliš dlouho čekat, než dorostou i výhony kratší, protože pak by se ty, které jsou již dlouhé dostatečně, zastrkovaly do spodního dvoudrátí obtížně. Aby zastrkání bylo provedeno kvalitně, je nutné letorosty zastrkat už do spodního dvoudrátí. Z toho vyplývá, že letorosty musíme zastrkávat několikrát, podle jejich délky. Na obrázku je vidět vhodná délka letorostů pro zastrkávání do prvního dvoudrátí:

Ne všichni máme drátěnou konstrukci s dvoudrátími...

Nemáme-li systém vedení keřů s dvoudrátími, musíme si pomoci jinak. Nějaké opěrné zařízení prostě pro pěstování révy mít musíme, vždyť je to liána! Můžeme při tom zároveň zkrášlit nepůvabnou zeď stodoly a přitlouci na ni laťky, nejlépe jak vodorovným, tak svislým směrem, ke kterým budeme výhony přivazovat. Podobně se mohou přivazovat k nejrůznějším zahradním zařízením, jako jsou pergoly, konstrukce na loubí a podobně. Révě vedené kolem plotu můžeme poskytnout klasickou drátěnku s dvoudrátími, nebo dřevěnou konstrukci ve výšce vhodné pro závěsné tvary, na které je možné vést buď jednoduchou záclonu, nebo dlouhá ramena s čípky.

Kreativní a šikovný zahrádkář si s pěknou opěrnou konstrukcí poradí sám.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen

Redukce hroznů

Můžeme révě v době zrání nějak napomoci, aby výsledná kvalita hroznů odpovídala našim představám?

Kromě prací, kterými jsme k tomuto cíli přispěli v předchozích měsících, se zmíním ještě o jednom zásahu, ke kterému se někteří pěstitelé mohou stavět i odmítavě. Označuje se jako: „redukce hroznů“ a jde při tom o to, že se keřům část budoucí sklizně odebere a veškeré vznikající asimiláty pak proudí do zbývajících hroznů. Jsou různé názory na termín, kdy k tomuto kroku přistoupit. Redukovat hrozny lze po odkvětu. Důsledkem toho budou husté hrozny s velkými bobulemi, ale kvalita se tím příliš nezvýší. Proto se doporučuje toto patření provádět v době, kdy bobule rostou nebo dokončují svůj růst, tedy od fenofáze zavěšování hroznů do zaměkání. Nejčastěji se redukuje před začátkem zaměkání.

Myslím, že mnoho začínajících malopěstitelů se teď zděsilo, a tak i za ně pokládám otázku: Chcete říci, že se hrozny vystříhají a vyhodí?

Ano. Účelem toho zásahu je zlepšení kvality hroznů, především vyšší cukernatost, také tvorba přiměřeného množství kyselin a aromatických látek. Redukce hroznů zároveň podporuje kvalitu dozrávání hroznů a potlačuje nejen negativní vliv vysokých výnosů na kvalitu vína, ale i na kondici révového keře v dalších letech. Rozhodnutí, zda přistoupit k tomuto kroku, představuje však pro řadu vinařů dilema: „Celý rok se o vinici pečlivě starám a teď mám část úrody zahodit?“ Znám vinaře, kteří toto opatření jednoznačně zavrhují. A znám i ty, pro které se redukce hroznů už stala jednou z běžně prováděných prací za zelena. Zvláště tam, kde si konkurují nejen pěstitelé, ale i výrobci vín z řad malovinařů. Pokud máte kolem sebe řadu konkurentů a chcete-li prodat vše, co ve sklepě máte, musíte nabízet kvalitu. A to už se naučili i malí výrobci vín.

Když se od filozofování vrátím k onomu zásahu, je potřebné dodat, že dobrý výsledek přinese nejen zvolení správného termínu, ale i míra, do jaké se redukce provede. To je velmi ošemetné rozhodnutí a vyžaduje předchozí zkušenost. Na toto téma byla zpracována řada výzkumných prací a nelze říci, že existuje jednoznačné stanovisko.

Způsoby, jak hrozny odstranit, jsou v podstatě dva. Jedním z nich je půlení hroznů, kdy se nůžkami přestřihne hrozen v polovině, či lépe řečeno, odstraní se spodní část hroznu, kde bobule často vyzrávají hůře než na horní polovině. Tento zásah je náročný časově, protože na přepůlení hroznu potřebujete víc času než na jeho úplné odstranění. Úplné odstranění některých hroznů, to je ten druhý způsob redukování. Při něm se odstraňují celé hrozny, které vyrůstají jako třetí v pořadí na letorostu (počítáno od zdola). Někdy i hrozny druhé od shora; pak se na letorostu ponechá jen jeden, ten spodní.

Znamená to, že tentokrát odstřihujeme odshora?

Ano. Tak výrazná redukce se hodí pro keře, na kterých očekáváme velmi vysoké cukernatosti pro vína s vysokými přívlastky, jako jsou např. vína ledová, slámová nebo výběry z bobulí.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - září

Řez vinné révy v prvním roce

Pěstování a vedení vinné révy je pro mnohé zahrádkáře opravdovou vášní. Révu lze ji vysadit, stejně jako chmel, u některých zahradních staveb nebo si můžete založit přímo malý vinohrad, kde se rostliny pnou po drátu napnutém mezi dvěma dřevěnými kůly.

Révě se budete muset věnovat jak během zimy, tak v průběhu léta, kdy začínají růst postranní výhony. Jestliže ji pěstujete nikoli jako rostlinu okrasnou, ale užitkovou, dohlížejte i na kvalitu hroznů. To si zpravidla žádá jejich redukci zhruba o třetinu.

U révy vinné se rozlišují dva základní řezy, které se běžně používají na rodinných zahradách a mají dlouhou tradici. Jde o řez na hlavu a řez na čípek.

Řez na hlavu: Při tomto řezu každý rok odřízněte odplozené staré dřevo až na jeden nebo dva pupeny. Z nich během další sezony vyrostou nové plodné výhony. Tento způsob řezu každý rok opakujete a rostlinu tím zbavujete dřeva, které již nemá pro produkci kvalitních hroznů žádný význam. Jednoduše řečeno, révu zmlazujete.

Řezem na čípek: Jím zkracujete odplozené výhony na jedno až dvě očka. Hlavní termín řezu spadá do období zimy. Ovšem i v létě rostlina potřebuje vaši péči, jsou nutné redukce bobulí v hroznu a zaštipování listů okolo plodů v době dozrávání. Stejně tak nezapomeňte redukovat výhony druhého řádu, aby se réva zbytečně nezahušťovala.

Zdroj: Řez vinné révy pro začátečníky

Vylamování

Některé rašící výhony jsou tedy zbytečné. Budeme se jimi „pracovně“ zabývat?

Ovšem. Jakmile výhony trochu poporostou, aby bylo možné je vzít do ruky, budeme ty z rašících výhonů, které nepotřebujeme, odstraňovat vylomením. Této práci se odborně říká: podlom. Je radno jej provádět v době, kdy jsou rašící výhony ještě v bylinném stádiu, tedy měkké, abychom je mohli odstranit rukou. Na kmeni se letorosty ze spících oček odstraňují vždy, s výjimkou toho, když z nich potřebujeme zapěstovat nový kmen, třeba proto, že ten původní je starý, pokroucený a lze na něm nařezat jen minimum oček. Takovýto letorost se pak během roku vyvazuje, a naroste-li dostatečně dlouhý a silný, v následujícím roce se nařeže na výšku požadovaného nového kmene. Starý, nevyužitelný kmen je pak možné vyříznout.

Jinde nežli na kmeni se letorosty neodstraňují?

Záleží na množství času, který k provedení této práce máme. Profesionální pěstitelé obvykle odstraňují letorosty jen na kmíncích, dokonce na to mají speciální stroj, který se příhodně jmenuje ometač kmínků. Tato pozornost se kmínkům věnuje jednak proto, aby výhony z kmene keře nezahušťovaly a také proto, aby bylo možné bezpečně provádět ošetření půdy pod keři s použitím herbicidních přípravků.

A když má někdo vinici spíše pro radost a má na ni dostatek času?

Pak se podlomu může věnovat podrobněji. Především by si měl prohlédnout, kolik letorostů vyrůstá ze zásobního čípku. Pokud byl zimní řez proveden pečlivě, měly by tam být dva. Pokud byl zásobní čípek nařezán na více než dvě očka, měl by se také zde provést podlom. A měly by být ponechány dva spodní výhony. U zásobních čípků je dobré mít na mysli jejich význam: jsou zásobou letorostů pro řez v následujícím roce. Proto by mladé výhony měly být dostatečně dlouhé a přiměřeně silné, aby za rok mohly být k tomuto účelu využity. Pokud by se na čípcích ponechaly tři nebo čtyři výhony, už se zde uplatňuje apikální dominance, čili růstová převaha vrcholu, a nejintenzivněji poroste výhon horní. A my pro uplatnění zásobního čípku pro princip Guyotova řezu potřebujeme, aby i bazální výhony byly dostatečně silné. Jinak by se keře zmlazovaly jen obtížně.

Dále je možné pro lepší provzdušnění keřů odstraňovat i výhony z podoček, pokud jsou jalové. Opět, podobně jako při řezu, však zdůrazňuji, že se má ke každému keři přistupovat individuálně a před odstraněním čehokoli vzít v potaz vitalitu, čili sílu růstu keře.

Říkala jste, že se má vylamovat v době, kdy jsou výhony v bylinném stavu, tedy aby to šlo pouhou rukou...

Ano, to proto, bychom nepoškodili buňky borky, zvláště u starého dřeva. Také z praktického hlediska jde jakákoli práce „za zelena“ mnohem snáze v bylinném stavu, než když už pletiva zdřevnatí. Pracemi „za zelena“ se označují všechny zásahy do keřů v době vegetace. Pokud bychom podlom v bylinném stavu nestihli, bylo by nutné použít nůžky, které borku poraní mnohem více nežli pouhé vylomení. A poraněná borka může být vstupní branou pro různé choroby, například pro dřevokazné houby nebo bakteriální nádorovitost.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - duben

Houbové choroby

Zmiňovala jste nebezpečí houbových chorob. Už nějaké hrozí?

Ano, je to dáno zvyšujícími se teplotami. Ale nežli budu konkrétní, musím se nejprve trošku věnovat filozofii přístupu pěstitele k přírodě a k jeho vinici. Ten může být trojí. Ten první přístup – klasické pěstování – známe dlouho a také jsme ho dlouhé desítky let plánovaného hospodářství uplatňovali. Spočívá v názoru, že chci od révy co nejvíce a v pokud možno slušné kvalitě a vliv takovéhoto konání na prostředí mě nezajímá. V tomto případě se hnojí až přemrštěnými dávkami hnojiv. Ochranné prostředky proti chorobám a škůdcům se se používají preventivně v pravidelných intervalech. Důsledkem je, že půda je zásobena některými živinami v nadbytku a obsahuje rezidua (zbytky) postřiků. Tím je potlačován přirozený život organizmů žijících v půdě, od mikroorganizmů až větší organizmy, jako jsou například žížaly. Užiteční tvorové se pak stěhují jinam, kde je méně „jedů“.

Druhý filozofický přístup k chování pěstitele ve vinici je „integrovaná produkce“. Slovník cizích slov tento výraz vysvětluje jako spojování prvků v harmonický celek. Těmi prvky v případě vinice je omezení přehnojování půd, náhrada černého úhoru nějakým způsobem ozelenění. Tím se omezí počet průjezdů těžké mechanizace. Když se totiž jezdí v meziřadích vždy na stejných místech, vede to k vytváření utužené podorniční vrstvy, neprůchodné pro vodu a vzduch. O práci s půdou jsme už ostatně mluvili. Dalším velevýznamným počinem při této filozofii je omezení chemických přípravků proti chorobám a škůdcům. Moudrý pěstitel aplikuje přípravky jen tehdy, kdy to má smysl! Tedy rozhodně ne preventivně desetkrát až dvanáctkrát ročně, jak se dělo při klasickém pěstování, ale jen tehdy, kdy přípravek bude mít na co působit. A jsme u jádra věci integrovaného pěstování – tím je aplikace přípravků na ochranu rostlin podle aktuální potřeby. Jen tehdy totiž přípravek bude účinně působit. Tím se počet aplikovaných dávek podstatně sníží, pěstitel se chová k prostředí šetrně a příroda se mu odmění spoluprací, především v boji proti škůdcům: ve vinici se usadí predátoři, kteří se budou na likvidaci škůdců spolupodílet.

Třetím principem je „bioprodukce“, kdy jsou chemické přípravky nahrazovány aplikací různých přírodních produktů a výsledkem jsou biohrozny. Ale zde musím upozornit, že tento postup není jednoduchý a nemusí být vždy úspěšný. Myslím, že běžnému zahrádkáři naprosto postačí dodržovat pravidla integrovaného pěstování, jak mu to jeho prostředky a schopnosti dovolí.

Jsou proti houbovým chorobám některé odrůdy odolnější?

To je výborná otázka. Velmi obecně lze říci, že odrůdy s jemnějšími pletivy, především v listech, podlehnou houbovým chorobám dříve. Jemnější pletiva jsou většinou u odrůd, které mají zároveň kratší vegetační dobu, jako například Modrý Portugal, Müller Thurgau či Muškát moravský. Ale není to pravidlem, protože některým houbovým chorobám snadno podléhá i odrůda Ryzlink vlašský, která má také jemnější pletiva, ačkoli jeho vegetační doba je poměrně dlouhá. Prostě každá odrůda má jinou citlivost vůči té které houbové chorobě.

Existuje však skupina odrůd, které odolávají houbovým chorobám více nežli běžně pěstované evropské odrůdy, a to jsou odrůdy interspecifické. Jsou to poměrně mladé odrůdy, vzniklé při šlechtění na odolnost vůči těmto onemocněním. V minulosti se šlechtitelé touto činností již zabývali několikrát, avšak výsledek na sebe dal dlouhou dobu čekat. Po rozšíření houbových chorob, které byly do Evropy zavlečeny se snahami o rozšíření sortimentu starých evropských odrůd o odrůdy dovezené z Ameriky, bylo nutno najít cestu, jak vinice před houbovými onemocněními chránit. Nebyly ani kvalitní postřiky, ani vhodná mechanizace pro jejich aplikaci – mluvíme teď o konci 19. století. Tehdejší řešení opět spočívalo v dovozu dalších neevropských odrůd. Byly to americké odrůdy, křížené s některými botanickými druhy révy jiného druhu nežli Vitis vinifera L. Říkalo se jim americké přímoplodné hybridy. Byly sice odolné vůči houbovým chorobám, ale evropským odrůdám se v kvalitě vína vyrovnat nemohly. Přesto se ve své době rozšířily v mnoha vinařských zemích Evropy, včetně našich vinic. Proč? Některé se vůbec nemusely chemicky ošetřovat. Také u nás byly v polovině 20. století mnohde rozšířené. Ještě dnes se sem tam můžeme setkat s „révou po předcích“, kterou není potřebné ošetřovat, jako například odrůda Noah, Ottello či Isabella, nebo o něco mladší Baco Noir, lidově nazývaná „bago“. Pro tyto odrůdy jsou typické velmi silné až nepříjemné vůně po ovoci, jako např. po jahodách.

Takže šlechtitelé nepomohli?

Tehdy jistě ne. Avšak v dalších generacích šlechtitelů se některým z nich, například pánům jmény Albert Seibel a Bertille Seyva, podařilo vyšlechtit vícenásobné kombinace mezi evropskými a americkými odrůdami, které ještě kvalitativně evropské odrůdy nedohnaly, ale vyznačují se už velmi vysokou tolerantností až rezistencí vůči houbovým chorobám – teď mluvím přibližně o době mezi dvěma světovými válkami v minulém století. A tyto vícenásobné křížence, jako např. Seibel 7053, Seibel 4643, Syeve-Villard 12.375 nebo Seyve-Villard 18.315, používají ve svých mezidruhových, čili interspecifických kříženích současní šlechtitelé v mnoha zemích a dosahují velmi dobrých výsledků. Někteří pěstitelé možná znají interspecifickou odrůdu Hibernal, původem z Německa, nebo českou rezistentní odrůdu Malverina, jejichž vína mohou klidně konkurovat klasickým evropským odrůdám. Kdo sleduje rozšiřování sortimentu povolených odrůd, jistě si všiml, že těchto interspecifických odrůd každým rokem přibývá.

Jen tak pro zajímavost - jak to dlouho trvá, než se podaří vyšlechtit novou odrůdu?

Řádově desetiletí, v průměru 20 – 30 let.

Všeobecně se tvrdí, že prevence je lepší nežli léčebný zásah; to zřejmě platí i pro houbové choroby škodící na révě vinné. Naznačila jste, že prevencí jsou i správně prováděné zelené práce, které vedou k dobrému provzdušňování keřů. Vhodné je také vysazování odolnějších odrůd včetně těch tzv. interspecifických odrůd. Co ještě byste uvedla?

Mezi preventivní opatření patří i řada úvah před založením vinice. Například o sponu, směru vedení řádků, o lokalizaci té které odrůdy na svahu či znalost průměrných povětrnostních podmínek v budoucí vinici. Téma zakládání vinice nás čeká v některém z příštích měsíců.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen

Negativní vliv tújí

Založit dobrý živý plot je akce plná nástrah. Složitý výběr keřů předurčuje šířka pomyslného pruhu po obvodu parcely, který jste ochotni obětovat zeleni. Na dvoumetrovém pruhu kolem domu vám nezbude nic jiného než šetřit prostor dřevinami, které snesou střih do metru široké živé stěny.

V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja: Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se pěstují 2 další druhy: Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja. Túje jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou, poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při i.v. podání 500 mg/kg. Dlouhodobý příjem thujonu, který je obsažen také v rostlinách čeledi Asteraceae, například pelyněk (nápoj Absint), vede k poškození CNS. Rostliny se tradičně používaly k léčbě nachlazení, horečky, bolestí hlavy, revmatismu a zánětu močového měchýře a také jako abortivum. Za účinky na organismus jsou zodpovědné především terpenické látky. Zjištěny byly protivirové účinky, ovlivnění imunitního systému (produkce cytokinů a protilátek, aktivace makrofágů) a protizánětlivé a protinádorové působení. Silice zeravce východního vykazuje toxické působení proti Alternaria alternata, původci houbových onemocnění. Zajímavé a perspektivní je také působení proti plžům.

Zdroj: Jak daleko od plotu zasadit túje

Výsadba

Sazenice řízků tújí v květináčích lze sázet po celou sezonu. Jinak tomu je u sadby v balu, nebo dokonce u prostokořenných sazenic. Ty je možné sázet jen brzy na jaře nebo naopak ke konci podzimu. V českých zahradnictvích už se dnes setkáte převážně s kontejnery (květináči), takže se nemusíte obávat, že by se rostlinky neujaly, pokud se rozhodnete živý plot založit například v červenci. Jen nezapomínejte na pravidelnou zálivku a další pravidla pro výsadbu tújí.

Túje potřebují vydatnou zálivku každý čtvrtý den bez deště. Zalévat budete tedy zejména v létě. V opačném případě mohou sucha zničit i vzrostlé sazenice. Jak již bylo zmíněno, sazenice tújí potřebují vlhkou půdu. Túje navíc sucho nesnáší dobře, jakmile jí zaschnou kořeny, už se nevzpamatuje.

Pokud již máte vypěstované sazenice tújí, je vhodné pustit se do výsadby. Výsadbu nepodceňujte. Máte jen jeden pokus a případná chyba vás bude mrzet desítky let. Rostliny v živém plotě vydrží pravděpodobně až do konce vašeho života.

Postup:

  • Kořenové baly namočte do vody.
  • Vykopejte 60 centimetrů hlubokou a 80 centimetrů širokou rýhu.
  • Vykopaný substrát smíchejte s kompostem.
  • Rostliny zasaďte na místo tak, aby nebyly příliš utopené.
  • Přiměřeně udusejte půdu v celé délce rýhy.
  • Půdu doporučujeme ještě zasypat bohatou vrstvou mulče.
  • Sazenice vydatně zalijte.

Odborníci doporučují na jeden metr dvě túje. Pokud tedy chcete vytvořit například 10 metrů dlouhou stěnu, budete potřebovat 20 tújí. Jestliže se rozhodnete pro exotičtější kultivary tújí, raději se zeptejte prodejce. Udávaná čísla platí pro nejžádanější túji 'Smaragd'.

Zdroj: Řízkování tújí

Autoři obsahu

Mgr. Hanka Synková

Mgr. Světluše Vinšová


Vinna-reva-pestovani

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP