Téma: 

jak založit vinici


Facebook Twitter Pinterest email tisk

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - BŘEZEN

Pozemek

A co je potřeba vědět o pozemku, na němž bychom chtěli založit vinici?

Obecně lze říci, že réva se hodí do mírného a subtropického pásma. Více na sever je pro ni zima, v tropech nevyhovují dlouhé (půlroční) intervaly sucha a srážek. Také nadmořská výška je omezující faktor. Kvůli vhodným teplotním podmínkám v našich zeměpisných šířkách bychom měli vybrat pozemky do výšky 300 – 350 m nad mořem, pokud chceme dosáhnout přiměřené kvality sklizně. Určitě se dají najít vhodná místa pro pěstování révy i ve vyšší nadmořské výšce, je však nutno počítat s nižší dosažitelnou cukernatostí i s vyšším obsahem kyselin v hroznech.

Vinné révě se nejlépe daří na jižním svahu...

Určitě. Svahy orientované na jih jsou na naší polokouli těmi nejvýhřevnějšími polohami. Keře vysazené na západních svazích zůstávají dlouho orosené nebo mokré po srážkách, což vytváří vhodné podmínky pro rozvoj houbových chorob. Na východních svazích hrozí nebezpečí, že mladé letorosty budou poškozeny jarními mrazy, protože zde bývá velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami. A svahy obrácené na sever bývají studené a pro pěstování révy se nehodí.

Stejně tak je potřebné uvědomit si rozdíly na jednotlivých částech svahu. Nahoře na kopci často povívá větřík, čímž se teploty snižují. Proto se na vrcholy svahů hodí odrůdy s kratší vegetační dobou. Dolní části svahu mívají hluboké, hlinitější půdy (vlivem dlouhodobé eroze), proto se hodí pro odrůdy s vysokou plodností, které mívají větší nároky na vodu. Někde se však na dolních svazích mohou občas vyskytovat přízemní mrazíky – tam je nutné vybírat odolnější odrůdy.

Která odrůda se osvědčila jako nejodolnější vůči mrazům?

Ryzlink rýnský.

Nejlepším místem na svahu je tedy jeho střední část...

Ano, zvláště pak, když je otočená k jihu. To jsou polohy ideální pro nejnáročnější odrůdy, jako je například Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay, Tramín červený a další.

Říkáte, že hlinitější půdy se hodí pro vysoce plodné odrůdy. Jaké druhy půd vlastně révě vyhovují?

Z hlediska nároků na druhy a kvalitu půd je réva nenáročná; obecně je možné říci, že roste ve všech druzích půd s jedinou výjimkou – nedaří se jí v půdách přemokřených, které jsou studené a uhnívají v nich kořeny. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“. I když samozřejmě některé skupiny odrůd se trochu specializují na „své“ půdy. Jak jsem již uvedla, hlinitější půdy se hodí pro odrůdy, které přinášejí vysoké výnosy, ale zvláštní kvalita vín se od nich očekávat nedá.

Pro kvalitní odrůdy jsou nejvhodnější půdy kamenité nebo štěrkovité, které se během dne dobře prohřívají a ještě po západu slunce uvolňují nahromaděné teplo. Ideální je, je-li pod touto kamenitou nebo štěrkovitou horní vrstvou ještě vrstva obsahující dostatek jílu, která zadržuje vodu. Pokud tomu tak není, vinice bude trpět suchem, pokud není zavlažována. Písčité půdy jsou půdy stále trochu „hladové“. Tím, že mají málo jílu, neumí si po delší čas uchovat zásobu živin, a proto musí být častěji přihnojovány.

A jak správně půdu ve vinici obdělávat?

V minulosti dlouho platilo, že každý pořádný vinař se ve vinici nadře s motykou v ruce, protože vinice má být stále v bezplevelném stavu. Tak tento názor je již dávno překonán. Takzvaný černý úhor, tedy bezplevelný stav povrchu půdy ve vinici, má řadu nevýhod. Především musí být stále udržován, ať již okopávkou, plečkováním či jinou mechanizovanou prací s půdou. Opakovaným projížděním strojů v řádcích se půda utužuje, v podorničí se vytváří zhutnělá vrstva půdy, která nepropouští vodu. V malých viničkách, bez používání mechanizace, černý úhor znamená stále se opakující okopávku. V půdě se také časem vytvářejí křivolaké kapiláry, kterými dochází k nežádoucímu odparu vody. Při výsadbách na svazích se s každým deštěm odplaví část jemných jílovitých částic půdy.

Aby nedocházelo k půdní erozi, proto se teď mnohem častěji pod keři něco pěstuje. Odborně se tomu říká ozeleňování vinic. Vinice tedy mohou být zatravněné (což je ta nejméně vhodná forma), nebo může být udržován porost přirozeně se vyskytujících plevelných rostlin (přirozené ozelenění) nebo se pěstují rostliny z výsevu směsek na ozeleňování (dnes je to považováno za nejvhodnější způsob ozeleňování). Směsku tvoří rostliny z různých čeledí, které mají různě dlouhé kořeny; po čase vytvoří společenství, které vytlačuje plevelné rostliny. Květy rostlin z vysévaných směsek dobře poslouží jako pastva pro včely. Při všech způsobech ozeleňování se samozřejmě porosty musí sekat a je nutné počítat s tím, že i ony budou spotřebovávat živiny z půdy a vodu.

Detail odstavce: Pozemek
Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen
Zveřejněno: 28.9.2018


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: Je to snadné

Chcete si letos zasadit na zahradě malou vinici za 0 Kč ? Není problém.
Stačí najít někoho, kdo již révu pěstuje, pár PETlahví, nůžky na růže a je to.
Návod zde: www.youtube.com/watc…

Zdroj: diskuze Je to snadné
Odesláno: 13.3.2018 uživatelem Pavel Krist
Počet odpovědí: 0

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - ČERVENEC

Založení nové vinice

Stále se zabýváme ošetřováním dospělých révových keřů v plodné vinici. Co všechno však musíme vědět a udělat, chceme-li si vinici teprve založit?

To je otázka na nejméně dvě hodiny povídání. Takže si to rozdělíme. Dnes bychom se věnovali spíše přípravným pracím a vlastní výsadbu si necháme zase na jindy.

Ze všeho nejdůležitější je posoudit, zda v místě zamýšlené budoucí vinice jsou podmínky vhodné pro vinnou révu. Pokud tuhle otázku řeší někdo, kdo se stane profesionálním velkoproducentem, má nad sebou bič, který se jmenuje: finanční prostředky. Založit vinici, která by ho v budoucnu měla uživit, je nemalá investice, proto musí být všechno důkladně prověřeno a promyšleno. Z tohoto pohledu jsou na tom zahrádkáři mnohonásobně lépe. Úplně nejjednodušším kritériem vhodnosti pro pěstování révy je srovnání se zdařilým pěstováním meruněk či broskví. Daří se v daném místě tyto dva ovocné druhy pěstovat? Pokud ano, révě se bude dařit také. Avšak návštěvníci těchto webových stránek patrně mají hlubší zájem o pěstování révy a proto se na tuto otázku podíváme podrobněji.

Nejdůležitějších faktorem podle Vašeho přirovnání asi bude dostatek sluníčka.

Samozřejmě, réva je přece teplomilná. Vhodnost dané lokality se posuzuje podle veličiny zvané suma aktivních nebo suma efektivních teplot. Myslím, že nám budou stačit ty aktivní. Pro révu vinnou je aktivním dnem takový den, kdy průměrná denní teplota je vyšší než 10°C. Hodnoty těchto aktivních teplot, tedy průměrných denních teplot (např. 10,2°C, 14,8°C nebo třeba 25,5°C) se sečtou za celý rok a na této sumě pak závisí výběr ranějších nebo pozdnějších odrůd. Pro ty úplně nejranější odrůdy, jako je např. kdysi značně rozšířená odrůda Čabaňská perla, či pro nově povolené Jakubské, je minimální hodnota sumy aktivních teplot 2 200°C. Hodnoty okolo 2 500°C jsou přiměřené pro středně rané odrůdy, jako je například Müller Thurgau nebo Modrý Portugal. A pozdní odrůdy, jako například Ryzlink rýnský, odrůdy z rodiny Rulandských, Tramín červený či Ryzlink vlašský, vyžadují hodnotu sumy aktivních teplot okolo 2 700°C.

Réva je také světlomilná, proto je potřeba ji umístit na sluníčko, rozhodně by neměla být zastíněna stromy. Nejvíce světla potřebuje pochopitelně při dozrávání hroznů, ale také při iniciaci oček, o které jsme mluvili před chvílí.

Možnost pěstování révy je určitě také limitována nadmořskou výškou. Existuje nějaká číselně vyjádřitelná hranice?

No ovšemže. Hranice nadmořské výšky možného pěstování révy úzce souvisí s dalšími klimatickými faktory, např. zda jde o přímořské klima nebo kontinentální. V našich klimatických podmínkách se za bezpečnou pro révu považuje nadmořská výška přibližně do 250 m. Samozřejmě, že se mohou ozvat ti pěstitelé, kteří pěstují révu i výše, ale vždy to záleží také na lokálních podmínkách dané parcely.

Jak je na tom réva s potřebou vody?

Potřebuje ji jako každá rostlina. Velmi „žíznivá“ je hned v několika fenofázích, jak růstových, tak ve fázích zrání. Měla by mít dostatek vody před rašením, po odkvetení a při zaměkávání. Naopak srážky by se neměly vyskytovat v době kvetení, aby nedocházelo ke sprchávání – to už jsme si vysvětlovali v dubnu a v červnu. Co se týká celkového množství srážek, máme svou „srážkovou“ veličinu, která se jmenuje, jak jinak, suma srážek, takže jde o sčítání srážek za vegetaci, počítají se ale i srážky v zimě, včetně sněhových srážek. Minimální hodnota této sumy srážek, při které réva s bídou přežívá a k nějaké velké produkci hroznů se nemá, je 300 mm za rok. Optimum srážek představují v naší zeměpisné poloze hodnoty 600 – 800 mm za rok.

Ještě něco potřebujeme o své budoucí vinici vědět?

Víme, že vinice patří na svah a ne do roviny. Dosti podstatnou věcí při výběru vhodného pozemku je orientace svahu ke světovým stranám. Samosebou ideální je jižní svah, ale réva snese i ostatní světové strany, s výjimkou severu. Také je radno si uvědomit, že na výškově odlišných částech delšího svahu mohou být odlišné především teplotní podmínky. Je-li pozemek na vrcholu kopce, častěji tam fouká vítr, a tím dochází ke snižování teplot. Naopak v dolní části je dobré počítat s tím, že studený vzduch muže za určitých podmínek po svahu stékat a v ďolíku mohou být déle mrazové teploty. Proto se tam hodí odrůdy později rašící. Takže ideálem je prostřední část jižního svahu. V domácích výsadbách je možné si lokální podmínky zlepšit například tím, že se révový řádek vysadí u stěny nebo jiné bariéry, která révu chrání.

Co se týká druhů půd, réva je značně tolerantní, roste v půdách písčitých, hlinitých i kamenitých. Jediný druh půdy nesnáší – to jsou půdy se značným množstvím jílu, které proto bývají značně mokré. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“, protože v takových půdách často dochází k uhnívání kořenů. To se ostatně stává i řadě jiných druhů rostlin.

Ještě něco málo k zmíněnému využívání svahů: je jasné, že pro používání mechanizace může být sklon svahu jen takový, aby se na něm stroje udržely. Ovšem drobní pěstitelé, kteří si musí všechno do kopce i z kopce odnosit sami, mohou být odvážnější, a založit si vinici i na svahu se značným sklonem – tak jak si troufají. Takto situované viničky je často vidět v některých, především jižních a západních částech Evropy, např. v Itálii, Francii, Španělsku, Řecku apod.

Abyste měli kvalitní hrozny i v méně příznivých podmínkách, to vám přejí Ludmila Svobodová a Hanka Synková.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Detail odstavce: Založení nové vinice
Zdroj: Kalendář pro vinaře - červenec
Zveřejněno: 24.9.2018


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: Re: Re: odborník na vinnou révu

Děkuji za odpověď, ale tohle jsme zkoušeli, ale vzhledem k tomu, že víno mám roztaženo ve svahu a prostor, který bych takhle měla ochránit je velký (to by musela být snad nějaká konstrukce). Nikde na vinici jsem nic podobného neviděla.
Je nějaká jiná cesta k ochraně?

s pozdravem
Ivana Štiaková

Zdroj: diskuze Odborník na vinnou révu
Odesláno: 9.3.2015 uživatelem Ivana Štiaková
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - BŘEZEN

Slzení révy

Nejprve vytéká pouze voda. Až se zásobní látky, do té doby uložené v kořenech ve formě ve vodě nerozpustného škrobu, přemění na jednoduché cukry, které již ve vodě rozpustné jsou, už nevytéká jen voda, ale nasládlá kapalina. Lze se o tom přesvědčit ochutnáním kapičky vytékající z řezné rány. Když je vytékající míza dostatečně sladká, stává se potravou pro bakterie, přirozeně se vyskytující ve vinici. Ty se na tomto svém „potravinovém zdroji“ začínají intenzivně množit. Jak buněk bakterií na řezné ráně přibývá, produkují sliz, který řezné rány ucpe a slzení se zastavuje.

Do doby, než nastane slzení, by měl být ukončen řez, aby pletiva na řezných ranách alespoň trochu zaschla a slzení tak nebylo příliš intenzivní. Zde je fotografie, na které je vidět míza vytékající z řezných ran:

Míza vytékající z řezných ran

A co tedy už můžeme ve vinici dělat?

Slzení je nejvhodnější doba pro tzv. „suchou“ vazbu. To znamená, že můžeme začít vyvazovat části keře k oporám. Především musí být dobře vyvázaný kmen, aby byl rovný. Není nutné ho uvazovat každým rokem, ale nesmí se stát, že by se vázací materiál zařezával do dřeva. Pokud bychom takto zaříznutý úvazek nechali na místě po delší dobu, průchodnost cévních svazků by se tím omezila a docházelo by ke špatnému vyživování rostoucích výhonů. Velmi pevné nebo zařezávající se úvazky je vhodné při řezu odstranit a při vyvazování je pak samozřejmě nahradit volnějšími. Podobně je nutno kontrolovat úvazky kordónových ramen. U jednoletého dřeva vyvazujeme letorosty. Při tvarování oblouků je vážeme zásadně přes výše postavený drát k drátu spodnímu, jinak by se tažeň během vegetace i s vyrůstajícími výhony v důsledku jejich zvyšující se hmotnosti mohl vylomit. Zde je obrázek, kde je vidět vázání tažňů přes drát:

Vázání tažňů přes drát

Slzení umožní lepší práci s tažni, protože letorosty jsou při proudění mízy pružnější a při ohýbání oblouků se nezlomí. Pokud se nám tažeň přesto zlomí, měli bychom ulomenou část hned odstřihnout, protože výhony z ní vyrůstající s největší pravděpodobností časem uvadnou. Pro ilustraci uvádíme fotografii, na které je vidět tažeň zlomený neopatrným ohýbáním při vazbě:

Tažeň zlomený neopatrným ohýbáním při vazbě

Jak moc máme s vyvazováním pospíchat?

Suchá vazba by určitě měla být hotova do doby, kdy réva začne rašit. Tehdy jsou rašící výhony nejkřehčí a i při největší opatrnosti se snadno vylomí. A doba, kdy nastane rašení, závisí na několika faktorech, jako je pěstovaná odrůda či výška kmene. Především však na pěstebních podmínkách v dané lokalitě.

Detail odstavce: Slzení révy
Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen
Zveřejněno: 28.9.2018


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: jak dlouho vaříme václavky

jak dlouho vařit guláš z václavek ??

Zdroj: diskuze Jak dlouho vaříme václavky
Odesláno: 22.12.2017 uživatelem tonda
Počet odpovědí: 0

PŘEVISLÉ MUŠKÁTY

Zaštipování

Výhony v době vegetace pravidelně zaštipujte, rostliny se budou lépe rozvětvovat a bohatěji nakvétat. Nic se však nesmí přehánět – asi jednou za měsíc zaštipujte pouze konce větviček. Pokud byste výhony zaštipovali příliš intenzivně, květní pupeny se nestačí založit. Také odstraňujte odkvetlé květy.

Detail odstavce: Zaštipování
Zdroj: Převislé muškáty
Zveřejněno: 5.4.2017


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: jak uplest raglánovi rukáv

Jak se plete raglánov svetr ,každý dil zvlášť? Poradi někdo prosim ale začínam s pletenim tak radit jak pro blbe

Zdroj: diskuze Jak uplest raglánovi rukáv
Odesláno: 9.3.2017 uživatelem Ivana
Počet odpovědí: 0

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - ZÁŘÍ

Choroby vinné révy v září

Vína ledová, slámová či výběry z bobulí jsou velmi chutná, ovšem cena odpovídá kvalitě... Raději se vraťme do práce, tedy na vinici. Je potřebné v září ještě aplikovat nějaké prostředky na ochranu?

K tomuto tématu už jen stručně. Když si zopakujeme informace o jednotlivých druzích houbových onemocnění, musíme dojít k závěru, že škodit v této době mohou jen ta onemocnění, která už nejsou závislá na teplotě, ale jen na vlhkosti. A to je především plíseň šedá, a které jsme mluvili minule. V září je poslední možnost aplikace některého přípravku na ochranu před touto chorobou. Často se doporučují přípravky např.: Melody combi 65,3 GW, Teldor 500 SC nebo jiný, nejlépe systémový přípravek. Jednu věc je však nutné zdůraznit: je bezpodmínečně nutné porovnat ochrannou lhůtu uvedenou na obalu postřiku, ve které se ještě nesmí hrozny sklízet, s počtem dní, které ještě naše hrozny stráví na keři. Jinak bychom se dostali do situace, že potřebujeme začít sklízet, třeba kvůli nástupu řady deštivých dní, a přitom ochranná lhůta ještě neuplynula. Rezidua postřiků na bobulích nejenže nesvědčí našemu zdraví, ale už vůbec neprospívají kvasinkám, které mají mošty nebo rmuty zpracovávat.

Detail odstavce: Choroby vinné révy v září
Zdroj: Kalendář pro vinaře - září
Zveřejněno: 22.9.2018


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: jak oloupat dýňové semeno

Dobrý den,
hledám postup,způsob jak oloupat semena dýně ne jak je pražit..

děkuji
Jiří

Zdroj: diskuze Jak oloupat dýňové semeno
Odesláno: 1.11.2016 uživatelem Jiří
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - ČERVEN

Opěrné konstrukce

Takže zahrádkář nemusí brát ohled na to, aby jeho vinici tvořily úhledné řádky a může si vytvořit svůj způsob vedení keřů, tak jak mu bude vyhovovat.

Správně. Ovšem je potřebné splnit požadavky révy, vyplývající z jejích vlastností, tedy z toho, že réva je teplomilná a světlomilná rostlina. Dá se využít každý způsob vedení, který zajistí, aby keře byly dobře osluněné a dostatečně provzdušněné. Samozřejmě, že některým odrůdám se lépe daří „tom svém“ způsobu vedení, což lze vyhledat v odborných publikacích.

A jaké materiály pro opěrné konstrukce byste do zahrad doporučila?

Konkrétně bych nedoporučila žádný, protože lze využit všechny, které jsem uvedla, ale i ještě některé další. Například, pokud budete chtít vést révu po fotbalové brance se sítí, půjde to také. Ovšem za podmínky, že, na rozdíl od jejího využití ve fotbale, bude síť dostatečně fixovaná a napjatá, aby skutečně sloužila jako opora. Viděla jsem révu, zakrývající nevzhledný sloup, který nebylo možné z nějakých technických důvodů odstranit. Tím chci říct, že jako opěrná konstrukce se dá využít cokoli -záleží na fantazii zahrádkářů. Pokud se týká tato otázka mne osobně, já bych se vyhnula betonu, protože ho prostě nemám ráda. Ale neznamená to, že se klasické betonové sloupky do zahrady nehodí. Musím říct, že už jsem takto vybavených zahrad viděla celou řadu. A byly pěkné, protože každá zahrada, o kterou se lidé starají s láskou, zákonitě pěkná být musí.

Hodně lásky vám i vašim vinicím přejí Hanka Synková a Ludmila Svobodová.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Detail odstavce: Opěrné konstrukce
Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen
Zveřejněno: 25.9.2018


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: jak zavařit kapustu

Mám prosbu,jak zavařit kapustu,ne zelí,ale kapustu,jestli stačí slaný nálev,nebo ještě nějak dochutit a jak dlouho sterilovat.Gěkuji.

Zdroj: diskuze Jak zavařit kapustu
Odesláno: 3.11.2016 uživatelem Ludmila Morkusová
Počet odpovědí: 0

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - SRPEN

Zakládání vinice

Jenže kosové jsou snad ještě vynalézavější než špačci a i přes síťku jednotlivé bobulky rozklovávají a hodují tak přímo na keřích. I když kombinujeme všechny metody, musíme se smířit s tím, že nějaké ztráty budou. Vraťme se ale na začátek. Minule jsme začali velké téma: zakládání vinice.

Ano, věnovali jsme pozornost klimatickým, stanovištním a půdním podmínkám, ve kterých se révě daří. Pokud jsme si jisti, že tomu tak bude i na našem stanovišti, je potřeba si připravit půdu.

Profesionální vinohradníci si nejprve nechají provést rozbory půd, aby zjistili, co je v půdě v nadbytku, co chybí a co je potřeba přidat. Pedologové, specialisté na zemědělské půdy, vyjadřují množství živin v půdách ve speciálních jednotkách, označovaných ppm, což je počet miligramů té které živiny v jednom kilogramu půdy. Výsledky rozborů tedy zahrnují čísla vyjadřující množství jednotlivých živin právě v ppm. Vinohradník, který chce založit novou vinici, kromě výsledků půdních rozborů potřebuje vědět, jaký půdní druh na své budoucí vinici má a také, kolik procent jílu je v půdě obsaženo. Tyto informace se porovnávají s hodnotami živin, které by v nově zakládané vinici být měly, a pokud v půdě chybí, je nutné tyto živiny ve správném množství do půdy dodat.

Každá živina se v půdě chová jinak. Každý, i začínající zahrádkář ví, že problematický je dusík. Dusík, pokud je dodán například ve formě ledku, v půdě dlouho nevydrží, vyplavuje se. Ostatní formy dusíkatých hnojiv se s časem na ledkovou formu přeměňují (říkáme tomu mineralizace), takže lze obecně říci, že dusíkem nelze hnojit do zásoby. Jedna možnost však existuje. Používala se po řadu předchozích století, v dobách, kdy neexistoval chemický průmysl a průmyslová hnojiva. Naši předkové totiž měli pro pole i pro vinice jen jediné hnojivo, a to hnůj od vlastního dobytka. Dnes můžeme používat nepřeberné množství druhů průmyslových hnojiv, včetně průmyslově vyráběných hnojiv organických.

Myslíte takové ty granule vyrobené z koňského hnoje nebo ze slepičinců?

Třeba, do některých se taky přidává rašelina nebo jiný odpad – drcený biomateriál. Označují se také jako biokomposty.

Drobný pěstitel si vystačí s vlastním kompostem, často obohaceným hnojem domácích zvířat, která chová. Další elegantní možností, jak získat organické hnojivo je tzv. „zelené hnojení“, což jistě každý zahrádkář zná. Důležité je, aby směska na zelené hnojení obsahovala rostliny vytvářející dostatek biohmoty a také rostliny z čeledi bobovitých. Ty totiž žijí v blízkých přátelských vztazích s nitrifikačními bakteriemi, které umí zpracovávat vzdušný dusík z půdního vzduchu. Směska se vysévá obvykle v polovině vegetace, seká se a případně i zalévá, na jaře následujícího roku se zaorá (nebo zaryje). V půdě se takto získaná biohmota začne postupně rozkládat na kompost, což jde pomalu. Takto jsme tedy dodali do půdy dusík, který v ní alespoň nějakou dobu dodrží.

Směska na zelené hnojení:

Jinak se v půdě chovají draslík, hořčík a vápník. Ty se po dodání do půdy schovají do „půdního skladiště“, které se jmenuje sorpční komplex a tvoří v převážné míře částice jílu. Fosfor se umí v půdě na čas schovat tak, že s některými kovy vytváří nerozpustné formy, které v půdě jen tak čekají. Po čase, až se sníží množství vápníku a půdy se začnou okyselovat, se zase přemění na formy rozpustné. Tím ale rozhodně nechci říct, že révě se daří v půdách kyselých! Réva má ráda půdy neutrální až slabě zásadité.

Jak tedy půdu před výsadbou správně vyhnojit?

Každý, kdo zakládá vinici ve větší výměře, si samozřejmě rozbor půdy nechá provést, a pokud některá živina chybí, tak ji dodá v potřebném množství podle určitého výpočtu. Malí pěstitelé, kteří chtějí vysadit několik keřů na zahradě, jistě nebudou platit za půdní rozbor. Podívejte se také na díl věnovaný měsíci květnu. Každý správný zahrádkář má mít svou půdu vyhnojenou dostatečně. Těžkým úkolem pro velké i malé pěstitele je dostat tu dobře vyhnojenou půdu do hloubky, kde bude mít budoucí vinice kořeny. Což je asi do hloubky 50 cm.

Při dostatečně velkých výměrách se používají těžké stroje, které to dokážou, například rigolační pluh. Ten dokáže povrchovou vrstvu půdy (která je vyhnojená cca do hloubky 30 cm) dopravit až do požadovaných 60 cm, ale někdy i hlouběji, např. do 1 m. Podobně výkonný může být i rotační pluh, který celou vrstvu půdy propracuje v celé její výšce. Avšak rigolační či rotační pluh musí být tažen supersilným traktorem, což by na zahrádce bylo poněkud problematické, že?

Rigolační pluh:

Další možností je udělat si takový rigolek doma ručně – odkopat půdu do hloubky alespoň 40 cm, pak do takto vytvořené brázdy přemístit povrchovou, dobře vyhnojenou a zpracovanou půdu. Můžeme zapojit i další členy rodiny a zahrát si na takový malý „lidský buldozerek“, pracující však s normální lopatou, krumpáčem a kolečkem. Každopádně je to dřina.

V dobách minulých byly k dostání rigolační rýče, které mají pracovní část delší (až na těch požadovaných 50 cm). Manipuluje se jimi větší vrstvou půdy, a proto jsou úzké asi jen 10 cm. Měla jsem možnost takový rýč vidět, ovšem byl to již muzeální kousek. Nikde jsem ho neviděla v prodeji a myslím si, že se takové rýče už desítky let nevyrábějí.

Takže nám opravdu nezbývá nic jiného, nežli si hrát na ten „minibuldozer“?

Máme ještě jednu možnost - dá se říci osvědčenou fintu. Doprava vyhnojené povrchové části půdy dolů se rovnou spojuje s výsadbou. Ale nejprve je nutné pozemek pro výsadbu rozměřit, aby každý keř měl stejný „pěstební prostor“, a taky, aby vinice pěkně vypadala. Spony, ve kterých se vinice vysazují, jsou různé, od té nejjednodušší vinice pro pěstování na hlavu, kdy stačí spon 1m x 1m, až po spony s dostatečně širokými meziřadími pro různé stroje včetně pojízdných sklízečů. Ve většině případů volba sponu závisí především na mechanizaci, která se ve vinici bude v budoucnu používat.

Na zahradách, kde budeme vše dělat ručně, se doporučuje vzdálenost mezi dvěma řadami alespoň 1,2 m až 1,5 m, aby se člověk v meziřadí mohl bez problémů pohybovat. A keře by se neměly vysazovat hustěji, než na 1 m mezi nimi. Zpočátku se to může zdát jako plýtvání místem, ale je nutné počítat s tím, že s věkem keře budou sílit.

Po rozměření rýčem připravíme jamky, které budou velikostně odpovídat šířce rýče a hluboké budou podle délky sazenic. Důležité však je, aby se při rytí jamky odkládala samostatně na jednu stranu zemina povrchová – pečlivě vyhnojená a propracovaná, a na druhou stranu zemina ze dna jamky, která takto připravená není. Při sázení pak nejprve uložíme na dno jamky tu vyhnojenou a teprve na povrch tu spodní – a rigolace je vyřešená.

Příprava jamky:

Detail odstavce: Zakládání vinice
Zdroj: Kalendář pro vinaře - srpen
Zveřejněno: 23.9.2018


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: Re: jak a kdy stříhat ostružiny

Prosí o radu kdy a jak stříhat rakytník .Předem děkuji.

Zdroj: diskuze Jak a kdy stříhat ostružiny
Odesláno: 17.9.2017 uživatelem lubomír weinhauer
Počet odpovědí: 2 Zobrazit odpovědi

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - PROSINEC

Šlechtění vinné révy

Minule jste nám slíbila, že se budeme věnovat odrůdám, které vznikly mezidruhovým křížením.

Nežli se jimi začneme zabývat, je potřebné alespoň stručně se zmínit o šlechtění, tedy o procesu, kterým nové odrůdy vznikají. Při popisu nově vzniklých odrůd jsem se v minulých dílech několikrát zmínila o jejich genetickém původu, tedy o odrůdách, jejímž křížením vznikly. Z příkladů, uvedených v září až listopadu, vyplývá obecný důvod, proč se šlechtí nové odrůdy: je to proto, že se hledají další odrůdy s vlastnostmi, které ty dosavadní nemají. Např. jsou výnosnější, nesprchávají, mají zvláštní aroma, odolávají mrazům nebo houbovým chorobám. Tomu, co jsem teď vyjmenovala, se říká šlechtitelský cíl. Šlechtitel má na začátku představu, co od své nové budoucí odrůdy chce. Cílem šlechtění v posledních dvaceti letech jsou odrůdy tolerantní nebo raději rovnou rezistentní vůči houbovým chorobám. Jejich vyšlechtěním a uplatněním se ve výsadbách a potažmo na trhu lze snížit nebo eliminovat zásahy chemickými prostředky a tak zlepšovat životní prostředí ve vinicích i v krajině obecně.

Pokud tedy má šlechtitel vymyšlený svůj cíl, musí najít vhodné rodiče. K tomu je potřebné znát vlastnosti nejen běžných odrůd, ale i řady odrůd běžně nevyužívaných, ano, i zahraničního původu. Aby tyto vlastnosti poznal, musí mít „genobanku odrůd“, tedy vysazený sortiment odrůd ve vinici. Po myšlenkovém výběru rodičů se přistupuje k vlastnímu křížení. Těsně před nástupem odrůdy do doby kvetení je nutné provést kastraci. To znamená odstranit z květenství mateřské odrůdy všechny tyčinky. Takto vykastrované květenství se musí zaizolovat před okolím, aby květy nebyly opyleny pylem odrůd poletujících ve vinici. Jakmile jsou blizny připravené k opylení, přenese se na ně štětečkem pyl, který byl odebrán z otcovské odrůdy. Pak se květenství zase zaizolují a čeká se konec vegetace, až hrozny dozrají. Pak se z nich získají semena, která se vysejí ve skleníku. Po vzejití se několikrát přepichují a poté se vysadí venku a čeká se, až se rostliny vyvinou do plodnosti. Během této doby se sledují jejich vlastnosti, především tedy ta, která je stanoveným cílem. Pokud je rostlina šlechtitelem uznána za „úspěšnou“, rozmnoží se tak, aby byl dostatek jejích oček, a pak ji šlechtitel přihlásí do státních odrůdových zkoušek.

Jak to tak dlouho trvá, než máme novou odrůdu?

Obnáší to dvacet až pětadvacet let mravenčí práce, kdy na počátku je několik tisíc semen, která zdaleka ne všechna vzejdou, další velké ztráty jsou v době dopěstování do plodnosti, a nakonec těžké rozhodování, zda vybraný jedinec opravdu splňuje to, co si šlechtitel na začátku předsevzal. Když ano, šlechtitel se rozhodne novou odrůdu přihlásit. Státní odrůdové zkoušky zahrnují výsadbu odrůdy na stanovišti ÚKZÚZ (Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského) v Oblekovicích u Znojma, kde se přihlášené odrůdy dopěstují do plodnosti, studují se, hodnotí se jejich vlastnosti a také se z nich každoročně vyrábějí a ochutnávají vína. Zkoušky trvají pět let a celý cyklus se dvakrát opakuje. Pokud je odrůda úspěšná, je zapsána do Knihy odrůd.

Většina nově povolovaných odrůd v současnosti jsou odrůdy interspecifické, které, aby měly odolnost nebo toleranci vůči houbovým chorobám, vznikaly křížením s jinými nežli běžnými evropskými odrůdami. Tyto odrůdy svým botanickým zařazením nejsou odrůdy druhu Vitis vinifera. Jde o mnohonásobné křížence odrůd jiných druhů, ovšem v rámci rodu Vitis, např. Vitis labrusca, V. rupestris, V. aestivalis, V. berlandieri či V. cinerea.

Detail odstavce: Šlechtění vinné révy
Zdroj: Kalendář pro vinaře - prosinec
Zveřejněno: 19.9.2018


Facebook Twitter Pinterest email tisk

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - BŘEZEN

Hnojení

Pomůže zelené hnojení?

To se ve vinicích také běžně používá. Vhodné jsou speciální směsky rostlin na zelené hnojení (určitě v nich nechybí rostliny z čeledi Bobovitých, jako například vikev, jetel nebo vičenec, protože na jejich kořenech žijí hlízkové bakterie, které umí vázat a dále zpracovávat vzdušný dusík). Obvykle se vysévají v druhé polovině vegetace, sekají se a ve druhém roce se zapravují do půdy tak, aby nebyly ve vinici v době, kdy už réva potřebuje dostatek vody, to znamená v době kvetení.

A co takové zahrádkářské využívání každého centimetru půdy, třeba tím, že pod keři révy se pěstuje zelenina, jahody nebo letničky? Je to možné?

Samozřejmě ano. Záleží na vlastním uvážení. Koneckonců každý správný zahrádkář dbá jak na hnojení, tak na zálivku, takže révě taková konkurence nebude vadit.

Zmiňovala jste se o polohách pro révu nevhodných, protože umožňují rozvoj houbových chorob. Co dál révě hrozí?

Kromě houbových chorob, jejichž výskyt se řeší buď preventivními opatřeními, nebo používáním prostředků na ochranu před nimi, můžeme rozpoznat také virové či bakteriální choroby. Virózám, houbovým chorobám a škůdcům se budeme věnovat později, až budou aktuální jejich příznaky.

Teď si povíme o dvou bakteriálních onemocněních révy, které se navenek projevují pomalu, protože v napadených rostlinách mohou přežívat v tzv. latentním stavu. Původci mohou být v rostlinách přítomni celé roky, ale onemocnění se projeví až tehdy, kdy jsou keře nějakým způsobem oslabené. Například po předchozích suchých letech, po mrazivých zimách, při poškozování částí keřů kroupami nebo jen při opakovaném přetěžování nadbytkem oček při řezu.

Prvním z těchto „nepřátel“ révy je Bakteriální nádorovitost, kterou způsobují dva druhy baterií: Agrobacterium tumefaciens a Agrobacterum vitis. Projevy obou druhů jsou stejné – na napadených keřích se při jejich oslabení mohou vytvářet nádory. Většinou se vyskytují na starém dřevě, tedy na kmenech a ramenech, ale také se mohou objevit na místě srůstu podnoží a roubů, a to i u nově vysazených sazenic. Nádory vypadají tak, jako kdyby se z vnitřku dřeva tlačilo na venek něco, co vypadá jako pukancová kukuřice nebo kousky polystyrenu. Malé nádory, zpočátku bílé, měkké, do konce vegetace zhnědnou a zdřevnatí. Keře postupně slábnou a mohou i uhynout. Prvotní nákaza se dostává do vinice s nákupem infikované sadby. Do dalších rostlin se dostává z půdy prostřednictvím řezných ran a dál se šíří cévními svazky. Napadené části keřů je proto nutné odřezat a ihned spálit mimo vinici, aby nedocházelo k dalšímu šíření půdou. Samozřejmě, že je lepší prevence než likvidace. Prevence spočívá v nákupu zdravé sadby u renomovaných školek. Zde se můžete podívat na odřezaný kmínek napadený Bakteriální nádorovitostí:

Odřezaný kmínek napadený Bakteriální nádorovitostí

Druhým podobným „nepřítelem“ je tzv. Fytoplazmové žloutnutí nebo červenání listů révy, způsobované stejným původcem, který u brambor způsobuje stolbur – registrované karanténní onemocnění. U révy se tato fytoplazmóza projevuje komplexem příznaků: celé listy nebo části listů ztrácejí chlorofyl a zbarvují se do žluta (bílé odrůdy) nebo do tmavě červena (modré odrůdy). Pokud se toto onemocnění projevuje na částech listů, je hranice odbarvení dána nervaturou. Také může dojít ke ztrátě barviva u všech listů či u několika keřů. Mladé hrozny mohou zasychat, zaměkající hrozny často uvadají, keře slábnou a také mohou uhynout. Toto onemocnění se šíří s napadenou sadbou, ale také má přenašeče: tím je Žilnatka vironosná, případně další křísi, kteří sají na napadených rostlinách např. svlačce rolního, kopřivy dvoudomé a na rostlinách čeledi Lilkovitých. Podobně jako u předchozí nemoci je prevencí nákup zdravé sadby a dále odstraňování těchto plevelů. U takto nemocných keřů se doporučuje odstranění napadených částí. U mladých rostlin nebo u silně napadených keřů se dokonce doporučuje úplná likvidace. Toto onemocnění je rozšířeno především na Moravě, ale i v Čechách se mohou vyskytnout takto napadené keře.

V dubnu si povíme třeba to, jak se bránit proti svilušce, hálčivci a vlnovníku, a jak révu hnojit.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Detail odstavce: Hnojení
Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen
Zveřejněno: 28.9.2018


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: Množení kalanchoe

Četla jsem, že se dá přesadit i ze semen po odkvětu semen z květů z kalanchoe. Nevím, jak se to dělá. Pokud je to pravda, tak za jak dlouho budu mít výsledek. Chci postup, jak se to dělá. Koutná.

Zdroj: diskuze Množení kalanchoe
Odesláno: 4.6.2018 uživatelem Ludmila Koutná
Počet odpovědí: 0

ŘEZ VINNÉ RÉVY PRO ZAČÁTEČNÍKY

Řez vinné révy v prvním roce

Pěstování a vedení vinné révy je pro mnohé zahrádkáře opravdovou vášní. Révu lze ji vysadit, stejně jako chmel, u některých zahradních staveb nebo si můžete založit přímo malý vinohrad, kde se rostliny pnou po drátu napnutém mezi dvěma dřevěnými kůly.

Révě se budete muset věnovat jak během zimy, tak v průběhu léta, kdy začínají růst postranní výhony. Jestliže ji pěstujete nikoli jako rostlinu okrasnou, ale užitkovou, dohlížejte i na kvalitu hroznů. To si zpravidla žádá jejich redukci zhruba o třetinu.

U révy vinné se rozlišují dva základní řezy, které se běžně používají na rodinných zahradách a mají dlouhou tradici. Jde o řez na hlavu a řez na čípek.

Řez na hlavu: Při tomto řezu každý rok odřízněte odplozené staré dřevo až na jeden nebo dva pupeny. Z nich během další sezony vyrostou nové plodné výhony. Tento způsob řezu každý rok opakujete a rostlinu tím zbavujete dřeva, které již nemá pro produkci kvalitních hroznů žádný význam. Jednoduše řečeno, révu zmlazujete.

Řezem na čípek: Jím zkracujete odplozené výhony na jedno až dvě očka. Hlavní termín řezu spadá do období zimy. Ovšem i v létě rostlina potřebuje vaši péči, jsou nutné redukce bobulí v hroznu a zaštipování listů okolo plodů v době dozrávání. Stejně tak nezapomeňte redukovat výhony druhého řádu, aby se réva zbytečně nezahušťovala.

Detail odstavce: Řez vinné révy v prvním roce
Zdroj: Řez vinné révy pro začátečníky
Zveřejněno: 21.10.2018


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: jak odvodnit organismus

Nezabìrajì mí prášky na odvodnění (Furorese)léčìm se s ledvinami,poradì někdo co k nim přidat za bylinky.Ruky,nohy,vìčka celkově jsem jak koule.

Zdroj: diskuze Jak odvodnit organismus
Odesláno: 15.1.2018 uživatelem Svatava
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - KVĚTEN

Doba prodlužovacího růstu

Vinici máme ořezanou, vyvázanou, vylámanou a správně vyhnojenou. Co bychom měli dělat nyní?

Postup prací ve vinici závisí na fenofázi, ve které se keře zrovna nacházejí. A tou je v této době prodlužovací růst. Mohli bychom si říci, že se zas tak moc neděje, ale ten, kdo je ve vinici pravidelně, si nemůže nevšimnout, jak rychle přibývá zelené hmoty, zvlášť když se výrazněji oteplí. Výrazem prodlužovací růst se popisuje doba mezi rašením a kvetením. Velmi stručně lze říci, že letorosty intenzivně rostou, zvětšuje se listová plocha a probíhá intenzivní fotosyntéza. Zde je vidět intenzivní prodlužovací růst – viditelné budoucí hrozny:

Připomeňme si poznatky ze školy o fotosyntéze. Víme, že slovo fotos znamená světlo. Působením slunečního záření s využitím vody a oxidu uhličitého vzniká při fotosyntéze glukóza, kterou letorosty využívají pro svůj další růst. Nedělají to jen tak samy od sebe, nařizuje jim to „šéf zodpovědný za růst“ - fytohormon auxin, který se vytváří ve vrcholu. Jak přirůstají další internodia, listy vyrůstající z každého nodu se zvětšují. V paždí listu se postupně vyvíjejí očka pro následující rok. Na opačně straně nodu vyrůstá úponek, kterým se letorost přichytává k opoře, nebo – na těch správných místech – se objevují květenství.

Někdy nám připadá, že děti poporůstají v teplém období více než v zimě. Jak je tomu u rostlin?

Každý organizmus chce v čase pokračovat ve své existenci. Většina krytosemenných rostlin se prvotně množí semeny. Tak je tomu i u révy, bez ohledu na způsoby množení, ke kterým ji nutí člověk. Révu nezajímá, že chceme, aby měla kvalitní plody v žádoucím množství – ona chce přežívat. Proto se stará o to, aby měla potomstvo. A aby po opylení mohla své potomstvo, tedy hrozny s bobulemi, obsahujícími semena – protože o ta především jde – dostatečně vyživovat, potřebuje k tomu „výrobní prostředky“ – listovou plochu, jakousi „továrnu“ na fotosyntézu. A těmito „výrobními prostředky“ se musí předzásobit už před opylením. Proto je růst letorostů v této fenofázi tak intenzivní. Ovšem intenzita růstu závisí na mnoha faktorech: na teplotě, srážkách, na zatížení keře, na odrůdě i na správném hnojení. Některé z uvedených faktorů můžeme ovlivňovat snadno a průběžně, zatímco jiné, například teplotu nebo výběr odrůdy, pouze při zakládání vinice.

A co bychom v době prodlužovacího růstu měli dělat?

Pokračovat v zelených pracích. Ale nejprve bych se chtěla maličko vrátit k vylamování letorostů, kterým jsme se zabývali minule. Řekla jsem, že letorosty ze spících oček se především na kmeni většinou odstraňují. Jenže jsem dost nezdůraznila roli „ledových mužů“. Ti se často objevují v době rašení révy, a pokud poškodí rašící očka, tzv. holoubata či již narůstající mladé letorosty, máme starosti. Nejenže téměř nic nesklidíme, ale často řešíme, zda se podaří některé keře dobře nařezat v následujícím roce. A proto je potřebné myslet na příští řez již nyní a při podlomu ponechat na kmeni vhodně postavené letorosty jako zásobu pro případné zmlazení keře, kdyby snad značná část oček při jarních mrazech pomrzla. Na následující fotografii jsou vidět výhony ze spících oček na kmeni pro eventuální náhradu kmene:

Značná část zelených prací, tedy prací v době vegetace, se dělá proto, aby byly keře vzdušné. Když dojde k ovlhčení listů - ať již srážkami nebo dlouho trvajícími ranními rosami, je třeba, aby hodně brzy osychaly. Tím se totiž znesnadní rozvoj většině houbových chorob.

Když letorosty intenzivně přirůstají, je potřebné jim zajistit vhodný prostor, kde by v růstu mohly pokračovat bezpečně. Pokud by tomu tak nebylo, mohly by se vylomit např. při silnějším větru, prudším dešti nebo když kolem projíždí mechanizace. Proto se v produkčních vinicích dostatečně narostlé výhony zastrkávají do dvoudrátí, a to tehdy, když část letorostů dorostla takové délky, že v dvoudrátí budou držet, tedy, když svou délkou přesahují první dvoudrátí alespoň o 20 cm a nebudou vypadávat ven. Ovšem není vhodné příliš dlouho čekat, než dorostou i výhony kratší, protože pak by se ty, které jsou již dlouhé dostatečně, zastrkovaly do spodního dvoudrátí obtížně. Aby zastrkání bylo provedeno kvalitně, je nutné letorosty zastrkat už do spodního dvoudrátí. Z toho vyplývá, že letorosty musíme zastrkávat několikrát, podle jejich délky. Na obrázku je vidět vhodná délka letorostů pro zastrkávání do prvního dvoudrátí:

Ne všichni máme drátěnou konstrukci s dvoudrátími...

Nemáme-li systém vedení keřů s dvoudrátími, musíme si pomoci jinak. Nějaké opěrné zařízení prostě pro pěstování révy mít musíme, vždyť je to liána! Můžeme při tom zároveň zkrášlit nepůvabnou zeď stodoly a přitlouci na ni laťky, nejlépe jak vodorovným, tak svislým směrem, ke kterým budeme výhony přivazovat. Podobně se mohou přivazovat k nejrůznějším zahradním zařízením, jako jsou pergoly, konstrukce na loubí a podobně. Révě vedené kolem plotu můžeme poskytnout klasickou drátěnku s dvoudrátími, nebo dřevěnou konstrukci ve výšce vhodné pro závěsné tvary, na které je možné vést buď jednoduchou záclonu, nebo dlouhá ramena s čípky.

Kreativní a šikovný zahrádkář si s pěknou opěrnou konstrukcí poradí sám.

Detail odstavce: Doba prodlužovacího růstu
Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen
Zveřejněno: 26.9.2018

ŘÍZKOVÁNÍ TÚJÍ

Výsadba

Sazenice řízků tújí v květináčích lze sázet po celou sezonu. Jinak tomu je u sadby v balu, nebo dokonce u prostokořenných sazenic. Ty je možné sázet jen brzy na jaře nebo naopak ke konci podzimu. V českých zahradnictvích už se dnes setkáte převážně s kontejnery (květináči), takže se nemusíte obávat, že by se rostlinky neujaly, pokud se rozhodnete živý plot založit například v červenci. Jen nezapomínejte na pravidelnou zálivku a další pravidla pro výsadbu tújí.

Túje potřebují vydatnou zálivku každý čtvrtý den bez deště. Zalévat budete tedy zejména v létě. V opačném případě mohou sucha zničit i vzrostlé sazenice. Jak již bylo zmíněno, sazenice tújí potřebují vlhkou půdu. Túje navíc sucho nesnáší dobře, jakmile jí zaschnou kořeny, už se nevzpamatuje.

Pokud již máte vypěstované sazenice tújí, je vhodné pustit se do výsadby. Výsadbu nepodceňujte. Máte jen jeden pokus a případná chyba vás bude mrzet desítky let. Rostliny v živém plotě vydrží pravděpodobně až do konce vašeho života.

Postup:

  • Kořenové baly namočte do vody.
  • Vykopejte 60 centimetrů hlubokou a 80 centimetrů širokou rýhu.
  • Vykopaný substrát smíchejte s kompostem.
  • Rostliny zasaďte na místo tak, aby nebyly příliš utopené.
  • Přiměřeně udusejte půdu v celé délce rýhy.
  • Půdu doporučujeme ještě zasypat bohatou vrstvou mulče.
  • Sazenice vydatně zalijte.

Odborníci doporučují na jeden metr dvě túje. Pokud tedy chcete vytvořit například 10 metrů dlouhou stěnu, budete potřebovat 20 tújí. Jestliže se rozhodnete pro exotičtější kultivary tújí, raději se zeptejte prodejce. Udávaná čísla platí pro nejžádanější túji 'Smaragd'.

Detail odstavce: Výsadba
Zdroj: Řízkování tújí
Zveřejněno: 10.6.2019

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - KVĚTEN

Houbové choroby

Zmiňovala jste nebezpečí houbových chorob. Už nějaké hrozí?

Ano, je to dáno zvyšujícími se teplotami. Ale nežli budu konkrétní, musím se nejprve trošku věnovat filozofii přístupu pěstitele k přírodě a k jeho vinici. Ten může být trojí. Ten první přístup – klasické pěstování – známe dlouho a také jsme ho dlouhé desítky let plánovaného hospodářství uplatňovali. Spočívá v názoru, že chci od révy co nejvíce a v pokud možno slušné kvalitě a vliv takovéhoto konání na prostředí mě nezajímá. V tomto případě se hnojí až přemrštěnými dávkami hnojiv. Ochranné prostředky proti chorobám a škůdcům se se používají preventivně v pravidelných intervalech. Důsledkem je, že půda je zásobena některými živinami v nadbytku a obsahuje rezidua (zbytky) postřiků. Tím je potlačován přirozený život organizmů žijících v půdě, od mikroorganizmů až větší organizmy, jako jsou například žížaly. Užiteční tvorové se pak stěhují jinam, kde je méně „jedů“.

Druhý filozofický přístup k chování pěstitele ve vinici je „integrovaná produkce“. Slovník cizích slov tento výraz vysvětluje jako spojování prvků v harmonický celek. Těmi prvky v případě vinice je omezení přehnojování půd, náhrada černého úhoru nějakým způsobem ozelenění. Tím se omezí počet průjezdů těžké mechanizace. Když se totiž jezdí v meziřadích vždy na stejných místech, vede to k vytváření utužené podorniční vrstvy, neprůchodné pro vodu a vzduch. O práci s půdou jsme už ostatně mluvili. Dalším velevýznamným počinem při této filozofii je omezení chemických přípravků proti chorobám a škůdcům. Moudrý pěstitel aplikuje přípravky jen tehdy, kdy to má smysl! Tedy rozhodně ne preventivně desetkrát až dvanáctkrát ročně, jak se dělo při klasickém pěstování, ale jen tehdy, kdy přípravek bude mít na co působit. A jsme u jádra věci integrovaného pěstování – tím je aplikace přípravků na ochranu rostlin podle aktuální potřeby. Jen tehdy totiž přípravek bude účinně působit. Tím se počet aplikovaných dávek podstatně sníží, pěstitel se chová k prostředí šetrně a příroda se mu odmění spoluprací, především v boji proti škůdcům: ve vinici se usadí predátoři, kteří se budou na likvidaci škůdců spolupodílet.

Třetím principem je „bioprodukce“, kdy jsou chemické přípravky nahrazovány aplikací různých přírodních produktů a výsledkem jsou biohrozny. Ale zde musím upozornit, že tento postup není jednoduchý a nemusí být vždy úspěšný. Myslím, že běžnému zahrádkáři naprosto postačí dodržovat pravidla integrovaného pěstování, jak mu to jeho prostředky a schopnosti dovolí.

Jsou proti houbovým chorobám některé odrůdy odolnější?

To je výborná otázka. Velmi obecně lze říci, že odrůdy s jemnějšími pletivy, především v listech, podlehnou houbovým chorobám dříve. Jemnější pletiva jsou většinou u odrůd, které mají zároveň kratší vegetační dobu, jako například Modrý Portugal, Müller Thurgau či Muškát moravský. Ale není to pravidlem, protože některým houbovým chorobám snadno podléhá i odrůda Ryzlink vlašský, která má také jemnější pletiva, ačkoli jeho vegetační doba je poměrně dlouhá. Prostě každá odrůda má jinou citlivost vůči té které houbové chorobě.

Existuje však skupina odrůd, které odolávají houbovým chorobám více nežli běžně pěstované evropské odrůdy, a to jsou odrůdy interspecifické. Jsou to poměrně mladé odrůdy, vzniklé při šlechtění na odolnost vůči těmto onemocněním. V minulosti se šlechtitelé touto činností již zabývali několikrát, avšak výsledek na sebe dal dlouhou dobu čekat. Po rozšíření houbových chorob, které byly do Evropy zavlečeny se snahami o rozšíření sortimentu starých evropských odrůd o odrůdy dovezené z Ameriky, bylo nutno najít cestu, jak vinice před houbovými onemocněními chránit. Nebyly ani kvalitní postřiky, ani vhodná mechanizace pro jejich aplikaci – mluvíme teď o konci 19. století. Tehdejší řešení opět spočívalo v dovozu dalších neevropských odrůd. Byly to americké odrůdy, křížené s některými botanickými druhy révy jiného druhu nežli Vitis vinifera L. Říkalo se jim americké přímoplodné hybridy. Byly sice odolné vůči houbovým chorobám, ale evropským odrůdám se v kvalitě vína vyrovnat nemohly. Přesto se ve své době rozšířily v mnoha vinařských zemích Evropy, včetně našich vinic. Proč? Některé se vůbec nemusely chemicky ošetřovat. Také u nás byly v polovině 20. století mnohde rozšířené. Ještě dnes se sem tam můžeme setkat s „révou po předcích“, kterou není potřebné ošetřovat, jako například odrůda Noah, Ottello či Isabella, nebo o něco mladší Baco Noir, lidově nazývaná „bago“. Pro tyto odrůdy jsou typické velmi silné až nepříjemné vůně po ovoci, jako např. po jahodách.

Takže šlechtitelé nepomohli?

Tehdy jistě ne. Avšak v dalších generacích šlechtitelů se některým z nich, například pánům jmény Albert Seibel a Bertille Seyva, podařilo vyšlechtit vícenásobné kombinace mezi evropskými a americkými odrůdami, které ještě kvalitativně evropské odrůdy nedohnaly, ale vyznačují se už velmi vysokou tolerantností až rezistencí vůči houbovým chorobám – teď mluvím přibližně o době mezi dvěma světovými válkami v minulém století. A tyto vícenásobné křížence, jako např. Seibel 7053, Seibel 4643, Syeve-Villard 12.375 nebo Seyve-Villard 18.315, používají ve svých mezidruhových, čili interspecifických kříženích současní šlechtitelé v mnoha zemích a dosahují velmi dobrých výsledků. Někteří pěstitelé možná znají interspecifickou odrůdu Hibernal, původem z Německa, nebo českou rezistentní odrůdu Malverina, jejichž vína mohou klidně konkurovat klasickým evropským odrůdám. Kdo sleduje rozšiřování sortimentu povolených odrůd, jistě si všiml, že těchto interspecifických odrůd každým rokem přibývá.

Jen tak pro zajímavost - jak to dlouho trvá, než se podaří vyšlechtit novou odrůdu?

Řádově desetiletí, v průměru 20 – 30 let.

Všeobecně se tvrdí, že prevence je lepší nežli léčebný zásah; to zřejmě platí i pro houbové choroby škodící na révě vinné. Naznačila jste, že prevencí jsou i správně prováděné zelené práce, které vedou k dobrému provzdušňování keřů. Vhodné je také vysazování odolnějších odrůd včetně těch tzv. interspecifických odrůd. Co ještě byste uvedla?

Mezi preventivní opatření patří i řada úvah před založením vinice. Například o sponu, směru vedení řádků, o lokalizaci té které odrůdy na svahu či znalost průměrných povětrnostních podmínek v budoucí vinici. Téma zakládání vinice nás čeká v některém z příštích měsíců.

Detail odstavce: Houbové choroby
Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen
Zveřejněno: 26.9.2018

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - ZÁŘÍ

Redukce hroznů

Můžeme révě v době zrání nějak napomoci, aby výsledná kvalita hroznů odpovídala našim představám?

Kromě prací, kterými jsme k tomuto cíli přispěli v předchozích měsících, se zmíním ještě o jednom zásahu, ke kterému se někteří pěstitelé mohou stavět i odmítavě. Označuje se jako: „redukce hroznů“ a jde při tom o to, že se keřům část budoucí sklizně odebere a veškeré vznikající asimiláty pak proudí do zbývajících hroznů. Jsou různé názory na termín, kdy k tomuto kroku přistoupit. Redukovat hrozny lze po odkvětu. Důsledkem toho budou husté hrozny s velkými bobulemi, ale kvalita se tím příliš nezvýší. Proto se doporučuje toto patření provádět v době, kdy bobule rostou nebo dokončují svůj růst, tedy od fenofáze zavěšování hroznů do zaměkání. Nejčastěji se redukuje před začátkem zaměkání.

Myslím, že mnoho začínajících malopěstitelů se teď zděsilo, a tak i za ně pokládám otázku: Chcete říci, že se hrozny vystříhají a vyhodí?

Ano. Účelem toho zásahu je zlepšení kvality hroznů, především vyšší cukernatost, také tvorba přiměřeného množství kyselin a aromatických látek. Redukce hroznů zároveň podporuje kvalitu dozrávání hroznů a potlačuje nejen negativní vliv vysokých výnosů na kvalitu vína, ale i na kondici révového keře v dalších letech. Rozhodnutí, zda přistoupit k tomuto kroku, představuje však pro řadu vinařů dilema: „Celý rok se o vinici pečlivě starám a teď mám část úrody zahodit?“ Znám vinaře, kteří toto opatření jednoznačně zavrhují. A znám i ty, pro které se redukce hroznů už stala jednou z běžně prováděných prací za zelena. Zvláště tam, kde si konkurují nejen pěstitelé, ale i výrobci vín z řad malovinařů. Pokud máte kolem sebe řadu konkurentů a chcete-li prodat vše, co ve sklepě máte, musíte nabízet kvalitu. A to už se naučili i malí výrobci vín.

Když se od filozofování vrátím k onomu zásahu, je potřebné dodat, že dobrý výsledek přinese nejen zvolení správného termínu, ale i míra, do jaké se redukce provede. To je velmi ošemetné rozhodnutí a vyžaduje předchozí zkušenost. Na toto téma byla zpracována řada výzkumných prací a nelze říci, že existuje jednoznačné stanovisko.

Způsoby, jak hrozny odstranit, jsou v podstatě dva. Jedním z nich je půlení hroznů, kdy se nůžkami přestřihne hrozen v polovině, či lépe řečeno, odstraní se spodní část hroznu, kde bobule často vyzrávají hůře než na horní polovině. Tento zásah je náročný časově, protože na přepůlení hroznu potřebujete víc času než na jeho úplné odstranění. Úplné odstranění některých hroznů, to je ten druhý způsob redukování. Při něm se odstraňují celé hrozny, které vyrůstají jako třetí v pořadí na letorostu (počítáno od zdola). Někdy i hrozny druhé od shora; pak se na letorostu ponechá jen jeden, ten spodní.

Znamená to, že tentokrát odstřihujeme odshora?

Ano. Tak výrazná redukce se hodí pro keře, na kterých očekáváme velmi vysoké cukernatosti pro vína s vysokými přívlastky, jako jsou např. vína ledová, slámová nebo výběry z bobulí.

Detail odstavce: Redukce hroznů
Zdroj: Kalendář pro vinaře - září
Zveřejněno: 22.9.2018

PŘEVISLÉ MUŠKÁTY

Plnokvěté versus jednoduché

Plnokvěté muškáty okouzlí krásou velkých pestrobarevných květů. Plnokvěté pelargonie mají oproti klasickým převislým muškátům řadu „vrtochů“ – vykazují zvýšené nároky na péči, jsou náchylnější na pěstitelské přehmaty a hůře snášejí umístění v ne zrovna ideálních podmínkách. Tyto druhy muškátů jsou trochu náročnější, ale krásou květů předčí všechny ostatní.

Plnokvěté muškáty milují teplo a slunce, avšak při celodenním slunečním úpalu a teplotách nad 25 °C se mohou popálit nebo přestanou tvořit nové květy. Také jim velmi prospívá čerstvý vzduch, nesnášejí ovšem déšť a vítr.

Aby mohly pro jaro a léto založit velký počet květních pupenů, potřebují mít přes zimu nejen nízké teploty, ale i dostatek světla. Rostliny proto umístěte přímo u oken nebo u zasklených stěn zimních zahrad, neměly by být ani skryté za jinými rostlinami, ani zastíněné závěsy. Pokud byste jim prodloužili krátké zimní dny přisvětlováním, například úspornými zářivkami, můžete se dokonce z květů královských muškátů radovat i v zimě. Naopak vody spotřebují na chladném zimním stanovišti velice málo – po zálivce by měl být substrát pouze mírně vlhký a před další zálivkou jej nechte proschnout.

Výhony v době vegetace pravidelně zaštipujte, rostliny se budou lépe rozvětvovat a bohatěji nakvétat. Nic se však nesmí přehánět – asi jednou za měsíc zaštipujte pouze konce větviček. Pokud byste výhony zaštipovali příliš intenzivně, květní pupeny se nestačí založit. Také odstraňujte odkvetlé květy. To platí i o převislých muškátech.

Plnokvěté muškáty se v domácích podmínkách rozmnožují téměř výhradně vegetativně – vrcholovými řízky. Nejlepší doba pro řízkování je přelom léta a podzimu, přibližně od začátku srpna do konce září.

Postup:

  • Odstřihněte konce výhonů asi se třemi listy.
  • Řezné rány je dobré zasypat práškem z dřevěného uhlí a nechat je několik hodin zaschnout.
  • Poté můžete řízky sázet do vlhkého říčního písku nebo směsi písku s rašelinou v poměru 1 : 1.
  • Před výsadbou je dobré řízky ošetřit gelovým či práškovým stimulátorem zakořeňování.
  • Květináč s řízky umístěte na stanoviště bez přímého slunce, avšak s dostatkem rozptýleného světla a substrát udržujte mírně vlhký. Řízky není potřeba ničím zakrývat.

Pokud jste dodrželi správný postup, řízky asi za měsíc zakoření. Poté je přesaďte do květináčů s lehkým výživným substrátem (například směs kompostové zeminy, písku a rašeliny v poměru 2 : 1 : 1) a s několikacentimetrovou vrstvou drenáže na dně. Příští rok se pak již můžete těšit z květů nových namnožených rostlin.

Detail odstavce: Plnokvěté versus jednoduché
Zdroj: Převislé muškáty
Zveřejněno: 5.4.2017

KŘEN

Pěstování

Křen vyžaduje vlhčí a dobře prohnojenou půdu. Řízky z kořene tlusté 2 až 3 cm a dlouhé asi 10 cm se vysazují vodorovně cca 30 cm hluboko a 70 cm od sebe. Během vegetace je třeba křen dále přihnojovat a v době sucha zalévat. První úrody se dočkáte na podzim 2. roku.

První rok se z křenových řízků vyvinou listové růžice a až druhý rok na podzim můžete sklízet pěkně vyvinuté kořeny. Při jejich dobývání dejte pozor, aby nedošlo k poškození matečných řízků. Sklízí se jen kořen, který prorostl brázdou na povrch. Protože je křen vytrvalá rostlina, se sklizní můžete pokračovat každý další rok. Jen na podzim dejte křenové zahrádce vždy novou zásobu živin v podobě čerstvého kompostu.

Jiný způsob pěstování křenu je rychlejší. Záhon připravíte jako u předchozího způsobu. Rozdíl spočívá v úpravě řízků, které před výsadbou otřete hadříkem. Tím se zabrání tvorbě vedlejších kořenů. Neotírá se jen vrchní část řízku o délce asi dva a půl centimetru. Sadba se klade opět do brázd, ale tentokrát šikmo (v úhlu čtyřiceti stupňů), aby byl vrcholek řízku těsně pod povrchem. Po výsadbě záhon urovnejte, během vegetace udržujte porost bez plevelů a na podzim už budete sklízet urostlé silné kořeny křenu, které se dobývají ze země celé. Na rozdíl od prvně uvedeného způsobu pěstování (takzvaně „po malínsku“) je ale potřeba výsadbu křenu založit každý rok znovu. Tento způsob pěstování umožňuje i zasazení do květináče.

Křen pěstujeme na slunci nebo v polostínu.

Detail odstavce: Pěstování
Zdroj: Křen
Zveřejněno: 28.10.2016

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - DUBEN

Vylamování

Některé rašící výhony jsou tedy zbytečné. Budeme se jimi „pracovně“ zabývat?

Ovšem. Jakmile výhony trochu poporostou, aby bylo možné je vzít do ruky, budeme ty z rašících výhonů, které nepotřebujeme, odstraňovat vylomením. Této práci se odborně říká: podlom. Je radno jej provádět v době, kdy jsou rašící výhony ještě v bylinném stádiu, tedy měkké, abychom je mohli odstranit rukou. Na kmeni se letorosty ze spících oček odstraňují vždy, s výjimkou toho, když z nich potřebujeme zapěstovat nový kmen, třeba proto, že ten původní je starý, pokroucený a lze na něm nařezat jen minimum oček. Takovýto letorost se pak během roku vyvazuje, a naroste-li dostatečně dlouhý a silný, v následujícím roce se nařeže na výšku požadovaného nového kmene. Starý, nevyužitelný kmen je pak možné vyříznout.

Jinde nežli na kmeni se letorosty neodstraňují?

Záleží na množství času, který k provedení této práce máme. Profesionální pěstitelé obvykle odstraňují letorosty jen na kmíncích, dokonce na to mají speciální stroj, který se příhodně jmenuje ometač kmínků. Tato pozornost se kmínkům věnuje jednak proto, aby výhony z kmene keře nezahušťovaly a také proto, aby bylo možné bezpečně provádět ošetření půdy pod keři s použitím herbicidních přípravků.

A když má někdo vinici spíše pro radost a má na ni dostatek času?

Pak se podlomu může věnovat podrobněji. Především by si měl prohlédnout, kolik letorostů vyrůstá ze zásobního čípku. Pokud byl zimní řez proveden pečlivě, měly by tam být dva. Pokud byl zásobní čípek nařezán na více než dvě očka, měl by se také zde provést podlom. A měly by být ponechány dva spodní výhony. U zásobních čípků je dobré mít na mysli jejich význam: jsou zásobou letorostů pro řez v následujícím roce. Proto by mladé výhony měly být dostatečně dlouhé a přiměřeně silné, aby za rok mohly být k tomuto účelu využity. Pokud by se na čípcích ponechaly tři nebo čtyři výhony, už se zde uplatňuje apikální dominance, čili růstová převaha vrcholu, a nejintenzivněji poroste výhon horní. A my pro uplatnění zásobního čípku pro princip Guyotova řezu potřebujeme, aby i bazální výhony byly dostatečně silné. Jinak by se keře zmlazovaly jen obtížně.

Dále je možné pro lepší provzdušnění keřů odstraňovat i výhony z podoček, pokud jsou jalové. Opět, podobně jako při řezu, však zdůrazňuji, že se má ke každému keři přistupovat individuálně a před odstraněním čehokoli vzít v potaz vitalitu, čili sílu růstu keře.

Říkala jste, že se má vylamovat v době, kdy jsou výhony v bylinném stavu, tedy aby to šlo pouhou rukou...

Ano, to proto, bychom nepoškodili buňky borky, zvláště u starého dřeva. Také z praktického hlediska jde jakákoli práce „za zelena“ mnohem snáze v bylinném stavu, než když už pletiva zdřevnatí. Pracemi „za zelena“ se označují všechny zásahy do keřů v době vegetace. Pokud bychom podlom v bylinném stavu nestihli, bylo by nutné použít nůžky, které borku poraní mnohem více nežli pouhé vylomení. A poraněná borka může být vstupní branou pro různé choroby, například pro dřevokazné houby nebo bakteriální nádorovitost.

Detail odstavce: Vylamování
Zdroj: Kalendář pro vinaře - duben
Zveřejněno: 27.9.2018

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - ZÁŘÍ

Sazenice vinné révy

Minule jste nám podrobně vysvětlila, jak založit vinici, jak provést výsadbu a jak se o mladé keře starat. Kde získáme sazenice?

Většina zájemců o výsadbu vinic si sadbu koupí; ti, co chtějí vysazovat větší výměru vinic, si ji raději předem objednají u školkaře. Školkaři, jakožto výrobci sazenic, si musí nejprve zajistit zdravý školkařský materiál, tzn. podnože a rouby příslušných odrůd. Garanty za množství a hlavně kvalitu školkařského materiálu jsou tzv. udržovatelé, většinou šlechtitelé, kteří mají dostatečně velké výsadby jednotlivých odrůd a provádějí na nich negativní selekci. To znamená, že vyřazují keře, u kterých se vyskytnou virová či jiná onemocnění, přenositelná tímto materiálem. Touto činností garantují, že rostlinný materiál, který od nich odchází, je zdravý.

Podnožová réva:

Podnožová réva

Kontroluje to ještě někdo?

Ano, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, zkráceně ÚKZÚZ. Takže školkařům můžeme důvěřovat. Školkaři pak produkují vlastní révové sazenice. Jde o poněkud komplikovaný proces. Nejprve odstraní všechna očka z podnoží a rouby rozstřihají na jednooké části. Pak spojí podnože a rouby – jde tedy o roubování, i když vinaři pro tento krok používají historický výraz: „štěpování“. Je možné to dělat anglickou, čili jazýčkovou kopulací – to je vhodné jen pro malé partie, protože je to časově náročná práce a ještě k tomu se to musí umět. Ve školkách se proto místo nožů používají štěpovací strojky, které nařezávají určitým způsobem, kdy vzniká řez ve tvaru řeckého písmene omega. Ve srovnání s ručními štěpaři jsou štěpovací strojky mnohem výkonnější, a dokonce umí zasouvat rouby do podnoží.

Spojení podnože a roubu štěpovacím strojkem:

Spojení podnože a roubu štěpovacím strojkem

Ať už se provádí štěpování ručně nebo strojově, místo spojení se ihned naparafínuje, aby spoje nevysychaly. „Štěpovance“ (podnože spojené s rouby) se ukládají do beden, ve kterých ve vhodnou dobu následuje proces stratifikace. Tím se rozumí, že štěpovanci jsou po určitou dobu vystaveni vyšším teplotám (okolo 30 °C), aby se začal vytvářet kalus – pletivo, jehož prostřednictvím obě části spolu srostou za zvýšených vlhkostních podmínek. Tvorba kalusu se musí kontrolovat. Později začínají rašit očka na roubech – to je signál pro snížení teploty prostředí. Jakmile se vytvoří kalus po celém obvodu štěpovaného místa, stratifikace je ukončena.

Naparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách:

Naparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách

Při stratifikaci tedy obě části srostou. Narostou při ní už i kořeny?

Mohou narůst, ale nemusí. Pokud ano, bývá to jen pár kořínků, které by rostlinu určitě nevyživily. Proto štěpovance čeká ještě jedno vegetační období, které tentokrát stráví v půdě, v révové školce, kde jim pořádné kořeny teprve narostou. Tomuto procesu se říká školkování. Před zaškolkováním do půdy se sazenice vyberou ze stratifikačních beden, pár dní se otužují venku, aby si zvykly na sluníčko. Pak se vysadí na husto v řádcích tak, aby byly uchycené v půdě pouze na bazální části – proto se sázejí do hrůbků potažených černou folií. Ta udržuje vodu v půdě a brání růstu plevelů. Během roku z oček vyraší a narostou výhony, které v druhé polovině vegetace vyzrají. Samozřejmě se musí provádět patřičná ochrana proti chorobám a škůdcům. Na podzim po opadu listů se sazenice vyorají, vytřídí a nasvazkují podle odrůd. Školkaři před prodejem ještě musí přizvat kontrolní orgán, který dá souhlas k prodeji. Tím orgánem je již zmíněný Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ), který potvrzuje, že školkař udělal vše pro to, aby sazenice byly zdravé.

Sazenice v révové školce:

Sazenice v révové školce

Zřejmě bude jednodušší a jistější, když si sazenice koupíme?

Určitě ano, protože kde seženete podnože odolné vůči révokazu? Pravda je, že existují další způsoby množení. Připomeňme si, jak to dělali naši předkové: množili révu hřížením tak, jak se dnes mohou množit jahody, nebo jednoduše zastrčili kousek réví do půdy a réva ukázala svou života schopnost a rostla. Jenomže to bylo v dobách před tím, nežli se do Evropy nastěhovala mšička révokaz, která škodí na kořenech evropské révy. Vrátíme se k ní příště.

Jeden způsob, jak révu vlastnoručně efektivně množit, však existuje. Jedná se o přeštěpování na stanovišti. To lze docela dobře dělat i doma na zahradě, stejně jako někteří zahrádkáři přeroubovávají ovocné stromy. Důvody pro přeštěpování na stanovišti mohou být různé: příměsi jiných odrůd, odrůdy příliš vzrůstné, kterým jsme nechali málo pěstební plochy pro jednotlivé keře, jež si tak vzájemně si překážejí. Nebo jsme se stávajícími odrůdami nespokojeni, chtěli bychom pěstovat jiné a zahradu nelze rozšířit.

Nejčastěji používanou metodou přeštěpování na místě a zároveň nejúspěšnější metodou je přeštěpování tvrdého, tedy dřevitého roubu do zeleného výhonu. Rouby se ujímají dobře, kořenový systém je po předchozí odrůdě zapěstovaný a takovéto keře bez problémů plodí.

Jak uchovat tvrdé rouby do doby přeštěpování?

Rouby je nutné odebrat na podzim, když opadne listí a dřevo je dostatečně vyzrálé. Musí to být ale ještě před příchodem mrazů. Sklizené rouby se musí ošetřit nějakým protiplísňovým přípravkem (např. Rovral či Teldor), zabalit do folie, aby nevysychaly, a uložit v chladu. Často se však stane, že jsou rouby i přes ošetření napadeny plísní šedou, protože v obalu je příliš vysoká vzdušná vlhkost. Rouby také mohou vyschnout, protože měly příliš nízkou vzdušnou vlhkost v obalu. Nebo předčasně vyraší, protože teplota na uchování byla vyšší. O uchování roubů se můžeme pokusit, ovšem musíme je často kontrolovat.

U keřů, které chceme přeštěpovat, seřízneme kmen nad místem štěpování, tedy ho značně zkrátíme – potřebujeme ho nahradit novou odrůdou. Ze zbylého starého dřeva kmínku vyraší výhony ze spících oček. Počkáme, až dorostou do potřebné délky tak, aby alespoň dolní část nového zeleného výhonu již nebyla zcela bylinná a tedy nebyla křehká. Z narostlých letorostů vybereme ty přiměřeně silné, aby průměrem zhruba odpovídaly připraveným roubům, které by neměly být o mnoho slabší. Vybrané letorosty seřízneme nízko nad druhým nebo třetím nodem v době, kdy letorost v tomto místě už není podle pohmatu úplně v bylinném stavu. Pomalu se v něm začínají vyvíjet cévní svazky. V tomto místě nařízneme rozštěp a do něho vložíme připravený roub, který do řezu v letorostu mírně zatlačíme. Místo štěpování zavážeme od spodu pod řezem klasickou PE páskou, jaká se používá na roubování růží či ovocných stromů. Vedeme ji přes řez směrem nahoru. Je vhodné páskou pokrýt celý roub a dbát přitom, aby se páska překrývala a místo štěpování nevysychalo. Očko bychom ale měli určitě nechat volné, aby vyrašený výhon měl prostor k růstu. O přeroubovaný mladý výhon se staráme stejně jako o jednoletý výhon na mladé sazenici, včetně zaštípnutí v druhé polovině vegetace, tedy někdy v srpnu. (Viz též osečkování v předchozích dílech v červenci a srpnu). Všechny další výhony ze spících oček, vyrůstající ze starého dřeva, pečlivě odstraňujeme. U slabších keřů takto přeštěpujeme dva nové výhony, u keřů vitálnějších tři. V příštím roce uvolníme pásku a rozhodneme se, který z přeštěpovaných výhonů použijeme na založení nového kmene, a ostatní odstraníme.

Detail odstavce: Sazenice vinné révy
Zdroj: Kalendář pro vinaře - září
Zveřejněno: 22.9.2018

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - PROSINEC

Vinná réva v Čechách

Jak se dostala réva k nám?

Víme z historie, že Římané v zájmu rozšiřování svého území vedli dlouhá desetiletí války s Kelty, Germány a jinými národy. Římští vojáci putovali Evropou, a v dobách, kdy zrovna nevedli urputné boje, mísili s místním obyvatelstvem a předávali jim výdobytky své kultury. S postupujícími vojsky se tak rozšiřovalo pěstování révy po ostatních částech Evropy, na území dnešní Francie, Rakouska, Maďarska, a také k nám. Velký vliv na rozvoj vinařství mělo rozšiřující se křesťanství: víno bylo potřebné pro náboženské obřady. S rozšiřováním křesťanství souvisí příchody různých církevních řádů na naše území (cisterciáci, premonstráti, benediktýni), kteří přinášeli vzdělanost – někteří z mnichů byli v té době téměř jedinými, kteří uměli číst a psát. Uměli také léčit, starat se o půdu, pěstovat různé rostliny a zemědělské plodiny a chovat domácí zvířata. A také pěstovat révu a z hroznů vyrábět víno. Navíc je panovníci často obdarovávali půdou.

V legendách a ve více či méně věrohodně napsaných kronikách se můžeme setkat s příběhem o sv. Ludmile, jak se stala křesťankou a jak vychovávala svého vnuka Václava k získávání praktických zkušeností s různými profesemi. Vypráví se, že sv. Václav okopával vinici a také šlapal hrozny při sklizni. Ať už je to pravda nebo jen legenda, z tohoto příběhu vyplývá, že v této době se réva na našem území běžně pěstovala. První písemné záznamy o existenci vinic v Čechách jsou z roku 1057, kdy se v zakládací listině biskupství v Litoměřicích uvádí, že kníže Spytihněv daroval litoměřické kapitule pozemky pro zřizování vinic v okolí Litoměřic včetně vinařů. První písemná zmínka o vinicích na Moravě pak pochází z roku 1101, a tou je také zakládací listina, tentokrát kláštera v Třebíči.

Jan Neruda píše ve své Baladě o Karlu IV.: „Eh, vezu révu z Burgund sem...“ Jak moc se Karel IV. zasloužil o rozvoj vinařství na našem území?

O Karlu IV. bychom z dnešního pohledu mohli říct, že to byl velmi dobrý ekonom a velmi úspěšný podnikatel. Měl schopnost vidět možnosti ke zlepšování stavu země. A velmi výrazně se zasloužil o rozmach českého vinařství. V roce 1351 nechal dovézt odrůdy, které znal z let výchovy na francouzském dvoře a které měly nahradit doposud pěstované odrůdy. Ty byly sice plodné, ale s malými hrozny a bobulemi a vína z nich byla nekvalitní, řídká a obsahovala málo alkoholu. S novými odrůdami dovezl i vinaře, kteří uměli révu vysázet a pěstovat a také vyrábět kvalitní vína, a měli to naučit i místní obyvatele. A aby byl o tuto zemědělskou činnost zájem, rovnou ji nařídil. Tehdejší jeho nařízení se jmenovala Privilegia, a ta, která nařizovala zakládání vinic, byla celkem dvě. První se týkalo Prahy a okolí – tedy tehdejšího okolí, to druhé nařizovalo vznik vinic v celých Čechách všude tam, kde pro to byly podmínky. Vinice se tehdy označovaly jako „hory viničné“. Každý, kdo vlastnil vhodné pozemky, musel do 14 dnů od vydání tohoto nařízení zahájit výsadbu. To se jinak podnikalo, než dnes, kdy se přípravy, především administrativní, táhnou několik let! Pokud vlastník půdy zakládat vinice nechtěl, musel pozemek pronajmout tomu, kdo měl zájem vinici vysadit. Těmto majitelům pozemků se říkalo „nákladníci hor viničních“, protože nesli náklady na jejich založení a provozování. A Karel IV. je hned zvýhodnil: byli na dvanáct let osvobozeni od daní. Jejich jedinou povinností v těchto letech bylo odvádět králi desátek v podobě poloviny „džberu“ vína z jedné vinice.

O zakládání vinic byl zájem, protože byly zdrojem vysokých zisků. Zakládali měšťané, aristokraté, konšelé, církevní řády a samotná města. K omezení konkurence vydal Karel IV. zákaz dovozu cizích vín do Čech v období od sv. Havla (16. 10.) do sv. Jiří (24. 4.), aby se prodávala mladá místní vína. Také stanovil přísné tresty pro zloděje – za krádež čehokoli ve vinici – utětí ruky. Aby měl kontrolu o dodržování svých Privilegií, Karel IV. založil úřad, který se zabýval kontrolováním vinařů a všeho, co s vinařstvím souviselo. V jeho čele stál „perkmistr hor viničných“, který měl řadu povinností, ale také značné pravomoci.

Udržela se úroveň vinařství i v pozdějších stoletích?

Bohužel v období husitských válek byla řada vinic zničena, mnohá vinařská centra vypálena a obchod s vínem, který se tak slibně rozvinul za dob Karla IV., byl v úpadku. Později docházelo k rozšiřování ploch vinic, na venkově i kolem měst. Vinice vlastnili i méně majetní měšťané. Každý, kdo v té době něco znamenal nebo chtěl mít určité společenské postavení, měl svou vlastní vinici. Také se brzy začalo rozšiřovat falšování vín a špatné ošetřování. Začaly se objevovat nepořádky v zápisech vinic do gruntovních knih a panovníkovi unikal důchod z vinic. Proto začala být vyžadována přesnější forma zápisů. Zajímavé je, že zápisy v gruntovních knihách se vedly nejprve latinsky (do pol. 15. stol), pak až do Bílé Hory česky. Tehdy byla celková plocha vinic na velmi podobné úrovni, jako je tomu dnes, tedy okolo 20 tisíc ha. Činnost vinohradnictví byla řízena právními předpisy, tehdy označovanými jako „horenské právo“ (podle hor viničných).

Nejhorší érou v historii vinařství je doba třicetileté války. V jejím důsledku se značně snížil počet obyvatel. A koho by v době bojů o holý život, kdy byl výrazný nedostatek potravin a kdy protestanti houfně emigrovali, koho by zajímaly vinice! Opuštěných vinic se začali ujímat feudálové a nutné práce na vinicích převedli na robotní povinnosti. Další vinice přišly vniveč při stavbě nových hradeb okolo měst, když staré hradby byly v průběhu válek rozbořeny. Dalším impulzem, který vedl ke snižování ploch vinic, bylo zrušení nevolnictví a zhruba o sto let později zrušení roboty. V důsledku těchto změn se začal rozvíjet průmysl a lidé se stěhovali do měst, kde bylo přece jen snadnější živobytí nežli na venkově. Spotřeba vína začala prudce klesat, protože lidé dávali přednost pivu a kořalce. Také zemědělci přestali mít zájem o těžké práce ve vinicích a upřednostňovali pěstování průmyslových plodin, hlavně cukrovky. Postupné zanikání vinařství na našem území trvalo až do poloviny 19. stol. Teprve na konci 19. století docházelo k obnově vinic a zároveň se v celé Evropě objevovaly snahy o obohacení sortimentu odrůd, především dovozem odrůd z Ameriky. S jejich výsadbou v různých vinařských zemích, především ve Francii, se po Evropě rozšířilo padlí (1845), poté peronospora (1886) a do třetice všeho špatného mšička révokaz (1890). Důsledkem opět bylo zmenšení ploch vinic, které hynuly především působením mšičky révokaza. Tato katastrofa byla zvládnuta teprve tehdy, když se začaly vyrábět sazenice štěpované na amerických podnožích. Obě světové války dokonaly devastaci tradice vinařství na našem území. Rozvoj vinařství u nás nastal v éře čtyřiceti let socialismu, kdy každé větší JZD, působící ve vhodných polohách, především tedy na Moravě, obhospodařovalo několik set hektarů vinic. Politické vedení tehdejší společnosti se na jednu stranu tvářilo, že se u nás réva skoro nepěstuje a víno nepije, protože se o tomto oboru příliš nemluvilo a nepsalo, na druhou stranu ve snaze po enormně vysokých výnosech všeho, co socialistické zemědělství vyprodukovalo, se v pěstování révy přecházelo na maximalistické způsoby, které nezajímala kvalita, ale vyrobené množství.

V současné době je u nás obhospodařováno okolo necelých 18 tisíc hektarů, z toho ve vinařské oblasti Čechy je okolo 700 hektarů. Podrobné informace o stavu současného vinařství lze nalézt v Situační a výhledové zprávě o révě vinné a víně, kterou každoročně vydává ministerstvo zemědělství.

Jak byste ohodnotila současné vinařství vy osobně?

Ve srovnání s historickým průběhem jeho rozvoje či úpadku se dá říci, že v současnosti je na tom české vinařství dobře. Horečným tempem se vyvíjejí stroje do vinic a technologická zařízení do sklepních provozoven, a s chorobami a škůdci si umíme poradit celkem obstojně. Co je nejdůležitější: vyprodukujeme jen asi třetinu toho, co vypijeme. Na rozdíl od jiných zemí nemusíme se bát, že svá vína neprodáme.

Detail odstavce: Vinná réva v Čechách
Zdroj: Kalendář pro vinaře - prosinec
Zveřejněno: 19.9.2018

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - ZÁŘÍ

Nejlepší odrůdy pro malé pěstitele

Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?

Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.

Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.

U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.

Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.

V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířily po Evropě i jinde. Jednou z těch „starších“ je odrůda Müller Thurgau, která má dokonce původ ve dvou zemích. Běžně se uvádí, že pochází z Německa z Geisenheimu, avšak její autor, pan Müller, provedl prvotní křížení výchozích rodičů, ze kterých tato odrůda vznikla, ve Švýcarsku v kantonu Thurgau, kde působil, nežli se přestěhoval do Německa. A názvem kantonu pak poctil i svou novou odrůdu. Dalšími takovými „cizinci“ jsou např. Zweigeltrebe z Rakouska, Dornfelder či Hibernal z Německa, Auxerrois z Francie, Julski Biser z Bulharska, Arkadia z Ukrajiny a některé další, které však byly k nám již cíleně dovezeny, samozřejmě podle platných mezinárodních legislativních předpisů.

Aha, rozumím tomu dobře, že velmi staré odrůdy se k nám dostaly náhodně, třeba s postupujícími vojsky, ale třeba zmíněný Müller Thurgau už byl vyšlechtěn a byl zaznamenán jeho původ, no a ty posledně uvedené odrůdy se k nám dostaly, dá se říci, předpisovým způsobem a s řádnou dokumentací?

Ano, a protože některé z nich měli autoři legislativně ochráněné, museli jsme se vypořádat také s tímto faktem. Např. rakouská odrůda Zweigeltrebe byla po určitou dobu patentově chráněna a proto jsme museli počkat příslušný počet let, než patentová ochrana vyprší. V současné době se náš sortiment odrůd rozšířil o celou řádku našich nových odrůd a některé z nich jsou také obdobně chráněné.

A které odrůdy byste doporučila?

Já nerada doporučuji. Je to podobné, jako když se mne někdo zeptá, které víno je nejlepší. To jsou otázky, na které se nedá odpovědět objektivně. U odrůd se při jejich výběru musí přihlížet ke klimatickým a pěstitelským podmínkám v té dané lokalitě a především k tomu, co od své vinice očekáváme. Můžeme si vysadit pár keřů na zahradě pro radost, tam si zvolíme jistě odrůdy stolní, protože je chceme konzumovat jako ovoce. Nebo si chceme založit vlastní malou vinici a pokusit se vyrobit vlastní víno. V tom případě jistě začneme od toho snadnějšího a vysadíme si odrůdy bílé. Záleží i na tom, zda již nějaké zkušenosti s výrobou vín máme a vinici chceme rozšířit o odrůdy modré. Nebo se dokonce cítíme se být zkušenými pěstiteli a troufáme si na biovína? To je těžké, především po pěstitelské stránce. Protože houbovým chorobám je jedno, že vy chcete minimalizovat aplikaci ochranných postřiků; když nastanou pro ně vhodné podmínky, tak se začnou šířit. Pokud chceme používat minimum přípravků na ochranu rostlin nebo dokonce žádné, musíme vysadit takové odrůdy, které jsou vůči houbovým chorobám rezistentní nebo alespoň tolerantní.

Proto nebudu dělat žádná doporučení, ale zmíním se o některých odrůdách, které jsou zatím méně známé nebo méně pěstované. Také nechci uvádět žádné dlouhé popisy jejich jednotlivých částí; tyto informace lze kdekoli nalézt; spíše se zaměřím na různé zajímavosti o nich. A pochopitelně nemohu úplně vynechat jejich pěstební požadavky a také jejich využití.

Abych navázala na zmíněné členění odrůd podle původu a doby, kdy se u nás začaly pěstovat, jako první uvedu odrůdu s francouzským názvem Chardonnay, která je u nás povolená od roku 1987. Její historie pěstování u nás je velmi zvláštní. Je to odrůda, která je rozšířená po celém světě. Geneticky patří k odrůdám rodiny Burgundských. Protože je svými ampelografickými znaky velmi podobná Burgundskému bílému, byla považována za mutaci této odrůdy a obě tyto odrůdy se nerozlišovaly. Teprve na konci 19. stol. byly tyto odrůdy znakově odděleny a začaly se brát za samostatné. Někdy v sedmdesátých letech nastal její obchodní boom, stala se celosvětově velmi módní odrůdou a toto postavení na trhu vín si zachovává dodnes. I k nám se, v dobách před rokem 1989 trestuhodně pomalu, donesla její sláva. Což přimělo české šlechtitele, aby zjistili přesné ampelografické popisy znaků, kterými se obě odrůdy liší, a ejhle, co se zjistilo. Odrůda Chardonnay se u nás pěstuje pravděpodobně od dob Karla IV., avšak neví se o ní, protože spolehlivý rozlišovací znak je jen jeden: od odrůdy Burgundské (Rulandské) bílé se liší tvarem řapíkového výkrojku. Hlavním příčinou, že u nás tato odrůda nebyla známa, je fakt, že se pěstovala ve směsi právě s Burgundským bílým. A koho by zajímaly řapíkové výkrojky, zvláště když je réva tak variabilní! Náprava byla relativně snadná. Šlechtitelé si pečlivě prohlédli klony získané z původně směsných vinic tehdejšího Burgundského bílého. A protože každý klon je namnožený z jediné rostliny, a nové výsadby se provádějí z klonového materiálu, bylo roztřídění na Rulandské a Chardonnay jednoduché. Pak byla odrůda přihlášena k uznávacímu řízení a dnes i u nás je povolena odrůda Chardonnay.

Hrozen odrůdy Chardonnay:

Hrozen odrůdy Chardonnay

Nejdůležitější rozlišovací znak odrůdy Chardonnay – řapíkový výkroj:

Nejdůležitější rozlišovací znak odrůdy Chardonnay – řapíkový výkroj

A hodí se drobným pěstitelům na zahrádky?

Vzhledem k tomu, že jde o typicky moštovou odrůdu s malou bobulí, tak je vhodná především pro toho, kdo si dělá vlastní víno. Je náročná na stanoviště i na půdu, má ráda sluníčko a půdy raději kamenitější. Bobulky jsou žluté, na dobře osvětlených částech hroznů při dobrém dozrání s nahnědlým líčkem. Intenzita růstu je značná, proto by se zahradě mohla uplatnit na některých netradičních tvarech, např. na oddělujících stěnách. Je potřeba dát pozor, aby keře měly dostatek místa, jinak často sprchávají. Ovšem ochraně před houbovými chorobami se nevyhneme.

Vína odrůdy Chardonnay jsou plná, harmonická, většinou s nějakým přívlastkem, protože hrozny dosahují vyšší cukernatosti. Když se ještě vrátím k tomu odlišení od odrůdy Rulandské bílé: pochopitelně se srovnávala vína obou odrůd a byly mezi nimi zjištěny rozdíly. Chardonnay mívá vína plnější, vína Rulandského bílého bývají uzavřenější, užší, ale svých odrůdových charakteristik dosahují také. Třeba někoho z našich čtenářů tato poslední věta povede k samostatnému zkoumání, jak to s rozdíly obou odrůd je, koupí si obě vína a bude je porovnávat. A tím bude sám sebe vychovávat v posuzování a hodnocení vín. Protože to se člověk naučí jen pilným ochutnáváním. Jen se nesmí zapomenout, že odrůdová vína jsou variabilní nejen podle místa původu hroznů, ale i podle ročníků.

Můžete se zmínit o některých odrůdách, které byly vyšlechtěny u nás?

Protože Aurelius dosahuje dostatečné kvality moštů, vína jsou vyráběna často v kategoriích s vysokými přívlastky, jako např. výběry z bobulí. Vinaři často ponechávají v těchto vínech zbytek cukru z moštů, proto bývají příjemně nasládlá až sladká. Tato vína se vyznačují také výraznými ovocnými aromaty.

Hrozen odrůdy Aurelius:

Hrozen odrůdy Aurelius

Abych se nedržela pouze odrůd typicky moštových pro výrobu vín, ta, co o ní chci mluvit teď, je sice moštová, ale vůbec není problém vysadit si ji na zahrádce pro přímý konzum, protože má ke stolním odrůdám blízko. Je také českého původu, byla vyšlechtěna Ing. Václavem Křivánkem ve Šlechtitelské stanici v Polešovicích. Důvodem, proč vznikla, byly, jak lze předpokládat, vlastnosti dvou rodičovských odrůd, a to německé odrůdy s názvem Prachtraube a voňavé rané odrůdy Muškát Ottonel, které chtěl šlechtitel vylepšit. Prachtraube měl jeden keř vysazený někde u domu, líbila se mu na něm jeho vysoká plodnost. Muškát Ottonel je odrůda raná, voňavá, ale často sprchává a proto má malé výnosy. Výsledkem jeho usilovné práce byla odrůda uznaná v roce 1987 pod jménem Mopr - podle počátečních písmen rodičovských odrůd. V roce 1993 byl její název změněn na Muškát moravský. Název Mopr pak zůstal povoleným synonymem.

Hrozen odrůdy Muškát moravský:

Hrozen odrůdy Muškát moravský

Jistě tuto odrůdu znáte. Má středně hustý hrozen se žlutými bobulkami a typickým výrazným muškátovým aromatem. Je středně odolná vůči mrazu a houbovým chorobám. V dobách, kdy nebyl dostatek sazenic stolních odrůd, byla často nabízena pro zahrádkáře a další malé pěstitele. Jednou z jejích ceněných vlastností je její ranost, sklízí se už na začátku září. Také vína z ní vyrobená jsou jemně aromatická, svěží a lehká, protože vysokých cukernatostí, jakožto raná odrůda, nedosahuje. Muškát moravský mívá někdy méně kyselin, což je nutno vzít v potaz při stanovení termínu sklizně, protože vína s nízkým obsahem kyselin bývají nezajímavá. Často se prodává v listopadu jako Martinské víno, už proto, že tato raná odrůda rozhodně nevydrží v láhvi delší dobu.

Poslední odrůdou, o které se dnes chci zmínit, je také odrůda moštová, raná až velmi raná, jejíž bobule mají barvu růžovou, či spíše fialově-červenou. Hrozen je poměrně malý až střední, s tzv. křidélky. Můžete ji znát pod jménem Vrboska. Byla vyšlechtěna na Šlechtitelské stanici ve Znojmě, autorství je přiznáváno pěti šlechtitelům – to proto, že od křížení k uznání proběhla také celá řádka let, v níž se šlechtitelé vystřídali. Název je odvozen od jména obce, v jejímž katastru leží vinice znojemské šlechtitelské stanice.

Vznikla křížením odrůd Tramín červený a Čabaňská perla. Kdo tyto odrůdy zná, jistě dokáže odhadnout alespoň některé její vlastnosti. Hrozen nemůže být velký – obě rodičovské odrůdy mají hrozny spíše malé. Od odrůdy Čabaňská perla převzala ranost, červený nádech bobulí a nízký obsah kyselin. Zkrátka je to odrůda, která je tou nejvhodnější na výrobu a prodej burčáků. Pokud se jako burčák neprodá a výroba vína se dokončí, dává vína lehká a jemně aromatická. Rozhodně se nehodí k dlouhému ležení v lahvích. A jedno velké plus, kterým se shoduje s Muškátem moravským – také se hodí podávat jako ovoce, protože se velmi přibližuje stolním odrůdám.

Hrozen odrůdy Vrboska:

Hrozen odrůdy Vrboska

Odrůdám modrým se budeme věnovat v příštím díle. Hodně pohody ve vinici i u sklenky vína vám přejí Ludmila Svobodová a Hanka Synková.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Detail odstavce: Nejlepší odrůdy pro malé pěstitele
Zdroj: Kalendář pro vinaře - září
Zveřejněno: 22.9.2018

KALENDÁŘ PRO VINAŘE - SRPEN

Houbové choroby révy vinné

Nedá mi to, abych nezmínila možnost využití těchto mladých lístků v kuchyni. Například Řekové vinné listy plní rýží. Ale to si každý zájemce může dohledat jinde. A taky si musí pohlídat, aby na listech nebyla rezidua z pesticidů. Vraťme se z kuchyně na vinici, kterou jsme mírně odlistili. Zajímá nás, zda tyto zásahy pomohou předejít houbovým chorobám?

Chemickému ošetřování keřů proti chorobám a škůdcům se úplně nevyhneme, ale těmito opatřeními můžeme četnost aplikace chemických prostředků snížit. Rozhodně je potřebné, zejména při vyšším výskytu srážek, kontrolovat keře, zda se neobjevují příznaky výskytu plísně révy nebo padlí révového. Olejových skvrn si všimneme při druhém osečkování, kdy zakracujeme především vrcholy zálistků. V srpnu už tato plíseň tak nebezpečná není, protože se na keřích ze zóny hroznů „odstěhovala“ mnohem výš. Většina profesionálů už proti plísni révy v této době nezasahuje. Drobní pěstitelé, kteří pěstují révu na zahrádkách, mají výhodu, že na podzim shrabují listí a zbaví se tak zdrojů infekce plísně révy pro příští rok. Jak víme, u této houbové choroby zimní spóry přezimují právě ve spadaném listí, které je snadno odstranitelné. Ve vinicích s výměrami v desítkách hektarů se listí pochopitelně neodstraňuje.

S padlím je tomu poněkud jinak. Jak jsme se v květnu podrobněji seznámili s životním cyklem tohoto houbového onemocnění, u padlí přezimují všechna stádia, včetně kleitotécií, na keři. Vždycky některé stádium přežije zimu, a tak nás to padlí v následujícím roce může zase velmi potrápit. Proto je potřebné v tomto měsíci ještě nějaký ten ochranný postřik provést, například přípravkem Discus, nebo Zato 50 WG při silnějších výskytech padlí. V případech, že toho roku padlí bylo méně, je možné použít přípravky s obsahem síry, jako je Kumulus WG či Topas 100 EC.

Černé skvrny padlí na letorostech:

Budeme hlídat jen tato dvě onemocnění?

Bohužel ne - v době, kdy už nebude tolik sluníčka a tepla, začnou se šířit choroby, kterým vyhovuje hlavně vlhko. Nepřítelem č. 1 se teď stane plíseň šedá. A je velmi záhodno začít s ní bojovat už nyní, pokud jste už tento zápas nezačali dřív. Plíseň šedá je houbové onemocnění, kterému k vývoji stačí jen srážky (potřebu vyšších teplot nemá), a nenápadně se začíná rozšiřovat tam, kde voda zůstává nejdéle, a kde vysušení sluníčkem či odpaření trvá dlouhou dobu. Tedy v nitru hroznů. Právě tam se jí daří nejlépe. A my proti ní musíme razantně zakročit už teď, nežli se hrozny uzavřou. Pěstitel, toužící po kvalitních hroznech, právě v té době aplikuje přípravek proti plísní šedé. Další boj pak nastane, až bobulky začnou zaměkat. Vhodnými přípravky jsou např. Euparen, Ronilan, Rovral či Melody comby. Profesionální pěstitelé v době před uzavřením hroznů dokonce aplikují nějaký přípravek bez ohledu na to, zda jsou vidět příznaky. Ošetřují tedy proti této plísni preventivně.

Podle jakých příznaků tuto chorobu můžeme poznat?

Plíseň šedá, latinsky Botrytis cinerea, je nepřítelem pro všechny zelené části révového keře. Na letorostech a na listech je možné nalézt vodnatelné skvrny. Na listech se z nich později stanou hnědé, nepravidelně ohraničené skvrny. Vrcholky letorostů mohou začít vadnout. Stejně tak se plíseň šedá může vyřádit už na květenstvích, která hnědnou a usychají. Tyto příznaky, vyskytující se většinou na začátku vegetace, však mnoho do očí nebijí a proto mohou být přehlédnuty. Největší škody tato plíseň způsobuje na hroznech. Může na bobulích dlouhou dobu přežívat v latentním stavu a začne se projevovat až v době zaměkání. (Proto se také doporučuje aplikace postřiku před uzavřením hroznů, jak jsem zmiňovala před chvíli.) Je pochopitelné, když v latentním stavu odpočívala uvnitř mezi bobulemi, že se začne šířit ze středu hroznů ven. Pokud plíseň šedou najdete na bobulích, je to jednoznačný příkaz ke sklizni, jinak se plíseň rozšíří po celém hroznu, a bude pak nutné ho zlikvidovat.

Hrozen napadený zevnitř se šířící plísní šedou:


Ovšem existuje jedna pozitivní výjimka. Pokud se dostane na hrozny až v době, kdy už by v moštu byl dostatek sacharidů, bude se chovat jinak. Spóry na slupkách začnou klíčit, houba zapouští své hyfy, tedy vlákna podhoubí, do nitra bobulek, odkud čerpá vodu. Bobulky se začnou touto ztrátou vody scvrkávat, čímž se zvyšuje koncentrace sacharidů v moštech, jinými slovy - bobulky jsou sladší. Vypadají jako rozinky do bábovky a říká se jim cibéby. Cibéby, na rozdíl od rozinek, které prostě vyschly na sluníčku, obsahují látky, které do nich plíseň prostřednictvím hyf dopravila, a dávají vínům specifické aroma a chuť, kterým vinaři říkají chlebovinka. Vína, vyrobená z hroznů s cibébami, se označují jako botrytické výběry. Příkladem takovýchto vín jsou například vína tokajská. Jednotlivé druhy tokajských vín se liší technologickými rozdíly ve zpracování.

Detail odstavce: Houbové choroby révy vinné
Zdroj: Kalendář pro vinaře - srpen
Zveřejněno: 23.9.2018