Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

PĚSTOVÁNÍ

  

POSTŘIK

  

MNOŽENÍ

  

ODRŮDY

  
Téma

JAK ROZMNOŽOVAT BOBKOVIŠNĚ

Množení

Bobkovišně lze množit řízkováním. Řízky se odebírají ke konci letních prázdnin. Musí být cca 10 cm dlouhé a ponecháme jim pouze 2–3 listy. Řízky nejprve namočíme do růstového stimulátoru, poté vysadíme do mobilních nádob a na zahradu je umístíme až na jaře. Plody obsahují semena, ale dle zkušeností se nedoporučuje množení jejich pomocí.

Zdroj: Bobkovišeň na živý plot kolem vinohradu

Diskuze

V diskuzi ROZMNOŽOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel ANNA VALOVÁ.

JAK A KDY SE MAJÍ ROZMNOŽOVAT MALINY A OSTRUŽINY.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel VALOVÁ ANNA.

KDY A JAK SE ROZMNOŽUJI MALINY A OSTRUŽINY? TEL.607219600

Zdroj: diskuze ROZMNOŽOVÁNÍ

Vzdálenost rostlin pro živý plot

Bobkovišně se vysazují na jaře z kontejnerů anebo nekontejnerované, ale s kvalitním kořenovým balem. Podkladní zeminu je vhodné vylepšit dobrým kompostem. V případě výsadby živého plotu pouze z bobkovišní se sází 2–3 sazenice na metr délky budoucího plotu. Pokud se bobkovišeň vysazuje do jílovité půdy, vysadí se mírně nad terén (vyvýší se).

Bobkovišeň je velmi odolná dřevina. Dobře snese sucho, ale uhyne při trvalém přemokření. Je ideální ji vysadit v kombinaci s jinými stálezelenými keři. Je vhodným tmavým pozadím pro časně kvetoucí keře a vyšší trvalky. Bobkovišně však nekombinujte s keři, které plodí ovoce, a nevysazujte je u dětských hřišť. Mají rády slunné či mírně přistíněné stanoviště a vysazují se do dobře propustné, mírně kyselé a vlhčí (ovšem nikdy přemokřené) půdy. Půda nesmí být vápenitá. Na příliš vápenitých půdách se bobkovišním nedaří a jejich listy žloutnou (chloróza). Žloutnutí listů lze odstranit přidáním hořké soli či úpravou pH půdy na kyselou. Žloutnutí může být způsobeno i nedostatkem živin či výsadbou do jílovité půdy.

Zdroj: Bobkovišeň na živý plot kolem vinohradu

Diskuze

V diskuzi PŘEVISLÝ JAHODNÍK-MNOŽENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Leitner.

Dobrý den,dostal jsem radu,že je nutné výhony na šlahounech přihrnout zeminou,nechat jemně zakořenit a poté odstřihnout a zasadit jako novou rostlinku.To chápu,ale jak postupovat,když jsou šlahouny převislé v závěsném květináči.´? A kdy je možno jahodník rozmnožovat,Po odkvětu,či po sklizni ? Děkuji J.L.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.

Dobrý den,
jahodník lze množit v podstatě vždy, když vám vyrostou šlahouny s výhonky a zakoření, nezáleží tedy na tom, zda rostlina v tu dobu kvete, nebo plodí. Pokud už máte na jahodníku krásné šlahouny, ale bez kořenů, zkuste ještě chvilku počkat, jestli se přece jen neobjeví. Nebo zkuste šlahouny s novými rostlinkami odstřihnout a namočit do vody s přípravkem k lepšímu zakořenění.
Je však potřeba počítat také s tím, že rychlejší a vyšší sklizně dosáhnete zasazením již předpěstovaných sazenic od zahradníka.

Zdroj: diskuze Převislý jahodník-množení

Bobkovišeň Caucasica

Prunus laurocerasus caucasica, bobkovišeň lékařská 'Caucasica', je stálezelený keř řadící se do čeledi Rosaceae (růžovité) a rodu Prunus. Dorůstá do výšky 3–4 m a vytváří hustý keř. Původní druh je keř či malý strom pocházející z Malé Asie a jihovýchodní Evropy.

Listy jsou sytě zelené, kožovité, lesklé a podlouhlé. Květy jsou drobné, pětičetné, bělavé, sestavené do hroznovitých květenství. Na rostlině se vyskytují v průběhu dubna až května a svou vůní lákají motýly. Kvetení se může opakovat i na podzim. Plody jsou drobné, lesklé, černé peckovice, které jsou jedovaté.

Pěstování

Aby vám v zimě bobkovišeň nevymrzla, je vhodné rostlinu přihrnout mulčem. I když omrzne, velice dobře obráží. V bezmrazých obdobích v zimě je zapotřebí zálivky. Rostlina preferuje pohostinné stanoviště s vlhčí, propustnou, živnou půdou.

Využití

Tato vzrůstná odrůda bobkovišně se výborně hodí na živé ploty, jako pozadí za jinak barevné sadovnické kompozice či jako krycí rostlina zdí a stinných koutů. Živý plot z bobkovišně je ideální pro ty, kdo chtějí mít listnatý zelený živý plot po celý rok. Vhodná je výsadba i kolem vinohradů.

Zdroj: Bobkovišeň na živý plot kolem vinohradu

Množení hřížením

Ostružiníkový maliník se dá rozmnožovat i hříženci. Vymezujme matečný oddíl rostlin, kolem ní pak vyhloubíme na jaře rýhy hluboké asi 5 cm. do rýh pak zahrneme mladé výhony, ty ještě k zemi upevníme dřevěnými háčky. V okamžiku, kdy se u ohnutého výhonu objeví kořínky, musíme nahrnout zeminu tak, abychom ale nezasypali listy. Další rok pak zakořeněné letorosty už mají na podzim pěkné výhony, které je možné dobývat a vysadit na jiné trvalé místo.

Zdroj: Jak množit maliny

Množení

Vybraná semena hebe sázejte v období od června do srpna. Kromě semen můžete hebe rozmnožovat i pomocí řízků.

Řízky tvořte v červenci anebo v srpnu, kdy z keře odřízněte asi 10 centimetrů dlouhé nekvetoucí větvičky těsně pod párem listů. Ty nejspodnější listy odstraňte a větvičku vložte do stimulátoru (písčitý kompost umístěný v mírném stínu), kde vám rostlinka pěkně zakoření.

Zakořeněné řízky nechte první zimu v pařeništi na chladném a světlém místě při mírné občasné zálivce.

Zdroj: Hebe

Čarověník pěstování

Čarověníky vzniklé mutacemi bývají životaschopné a mohou se vegetativně rozmnožovat. Změny zapříčiněné takzvanými pupenovými mutacemi jsou dědičné a je jim přisuzován velký význam v evoluci, i když se semeny množí spíše jen výjimečně. Čarověníky lze množit a zachovávat roubováním, přičemž si zachovávají svůj zvláštní charakter. Vznikají tak zakrslé stromky podobné bonsajím, které však ani po vysazení do volné půdy nevyrostou do větších rozměrů. Jsou proto mimořádně vhodné do skalek a malých zahrad.

Zdroj: Čarověník

Choroby

Bobkovišeň obvykle netrpí žádnými chorobami a škůdci. Na listech se jí však může objevit bílý povlak, který způsobuje padlí (Podosphaera tridactyla). V tom případě použijte postřik přípravky Champion 50 WP Champion nebo Kuprikol 50.

Na listech bobkovišně se též může objevit žír nosatců, lalokonosců anebo někteří červci. Hnědé listy způsobuje bakterie Pseudomonas syringae pv. syringae a několik houbových patogenů, například Cercospora sp., Blumeriella sp. a Wilsonomyces carpophilum. Stigmina carpophila zase parazituje na květech, plodech a pupenech. Na listech vytváří suchou skvrnitost – hnědé skvrny, které brzy zasychají a vypadávají.

Na příliš vápenitých půdách se bobkovišním nedaří a dochází k žloutnutí listů (chloróza). Toto žloutnutí lze odstranit přidáním hořké soli či úpravou pH půdy na kyselou. Žloutnutí může být způsobeno také nedostatkem živin či výsadbou do jílovité půdy.

Zdroj: Bobkovišeň na živý plot kolem vinohradu

Množení hortenzie

Hortenzie lze rozmnožovat semeny, což je ale málo obvyklý způsob rozmnožování, který se používá většinou jen při množení čistých druhů a při šlechtění. Většinu hortenzií je možné množit dělením trsů, takzvaným hřížením. Ale hlavním způsobem množení je řízkování, a to bylinnými nebo kořenovými řízky v období od března až do května. Do směsi z písku a rašeliny v poměru 1 : 1 zasaďte řízky z nekvetoucích mladých kořenových výhonků a zajistěte jim teplotu kolem 15–18 °C. V písku nebo množárenském substrátu zakoření přibližně za 15–20 dnů. Po zakořenění řízky nechejte v pařeništi, studeném skleníku nebo v květináči na chráněném místě až do dalšího roku, aby v zimě nenamrzly.

Zdroj: Pěstování hortenzie

Pěstování

Rostlina není náročná na pěstování. Některé bobkovišně jsou mrazuvzdorné do -25 °C, ale především velkolisté druhy jsou citlivé na mráz. Mladé exempláře je lepší na zimu připravit, protože mrazy poškozují zvláště mladé výhony. Malé rostliny přikrýváme chvojím, větší chráníme bílou netkanou textilií. Kořenům opatříme vrstvu suchého listí.

Při výsadbě vybíráme slunné nebo mírně přistíněné stanoviště. Příliš slunné stanoviště nebo vápnitá půda mohou způsobit žloutnutí listů. Přidáním hořké soli nebo upravením pH půdy na kyselou reakci žloutnutí listů odstraníme.

Bobkovišeň využijeme jako solitérní rostlinu, podrost, k výsadbě živého plotu i pro nádobové pěstování. Pro obsah glykosidu amygdalinu, který se v organismu štěpí na kyanovodík, který je jak známo jedovatý, ji nepěstujeme v místech, která jsou volně přístupná dětem. Ty by mohly černé, lákavě lesklé plody zkoušet ochutnat. V léčitelství se kožovité listy používaly k výrobě sedativ.

Zdroj: Prunus laurocerasus

Řízkování orchidejí

Orchideje lze rozmnožovat dělením či řízkováním spících pupenů. Odříznutá část musí mít nejméně dva vzdušné kořeny. Pro řízky si připravte velmi vzdušný substrát s velkým obsahem mechu a malým obsahem živin. Doporučuje se přidat vermikult, který pomáhá (stejně jako mech) zadržovat vodu. Přesto raději řízky minimálně několikrát denně vlhčete jemným rozprašovačem. K udržení vlhkosti pomůže i překrytí igelitem. Buďte trpěliví, řízky začnou kořenit nejdříve za 25 dní.

U některých druhů orchidejí můžete novou rostlinu získat v případě, že orchidej vytvoří takzvanou keiki. To je dceřiná rostlinka, která vyrazí ze spícího očka na bázi mateřské rostliny nebo na jejím květním stvolu. Keiki na orchidejích obvykle vznikají v situaci, kdy mateřské rostliny z různých důvodů strádají. Tuto novou rostlinku jednoduše zasadíte do substrátu pro orchideje.

Řízkování orchidejí foto

Zde jsou fotografie, na kterých je vidět odběr řízků orchidejí.

Řízkování orchidejí video

Zde jsou video návody, na kterých je vidět řízkování orchidejí.

Zdroj: Množení řízkováním

Callisia fragrans

Kalisie voňavá je robustní vytrvalá rostlina se dvěma typy výhonů. Jsou to výhony vertikální s masitými listy, dvouřadě střídavě na výhonu, který dorůstá 50–100 cm výšky, a připomínají kukuřici.

Původní vlastí kalisie je Mexiko a tropická Amerika, kde roste ve stínu vysokých dřevin.

Listy jsou tmavozelené, 20–30 cm dlouhé a 5–6 cm široké. U dospělých rostlin vyrůstají z hlavního výhonu horizontální liánovité nafialovělé oddenky (stolony) složené z kolének, ukončené rozetou listů. Odřezáním a zakořeněním koncové rozetky ve vodě se rostlina může snadno rozmnožovat. Při dobré péči starší rostliny vykvétají bílými kvítky v dlouhých vijanech. Zajímavé je, že hodinu i dvě před deštěm bílé kvítky začnou slabě příjemně vonět po hyacintech.

Rostlina má ráda vláhu, teplo a nepřímé sluneční světlo. Na prudkém slunci se často listy pálí. Kalisie má významné léčebné účinky, které se využívají, když vyroste na oddencích nejméně 9 kolének a tyto se zbarví do hnědofialova. Účinnými látkami jsou hlavně flavonoidy kvercetin a kempferol. Dále jsou to fytosteroly, kyselina g-linolenová, vitamíny skupiny B, vitamín C, PP, minerální látky, vápník, železo, chrom, bor, měď a selen.

Rozmnožování rostliny se provádí tak, že se od horizontálního výhonku odřízne listová růžice se dvěma kolénky, které ve vodě zakoření, například jako voděnka. Potom se může vysadit do dobré zahradní půdy do květináče. Nejlepší čas na množení je březen, duben.

Přihnojuje se plným hnojivem a dobře zalévá. V zimě, v období klidu, se rostlina drží spíše v suchu. Kalisii je možno také pěstovat přes léto venku.

Zdroj: Callisia repens

Množení

Kaktusy lze rozmnožovat dvěma způsoby. Vegetativně (řízky) a generativně, tedy výsevem.

Výsevem

S výsevem se začíná v březnu a dubnu a provádíme jej do speciálního substrátu, to znamená 2 díly jemného písku a 1 díl zeminy. Vyséváme do plastových boxů (provizorně lze použít obal od nanukového dortu, v němž jsou odtokové díry), osvědčila se také akvária, terária a zavařovací lahve. V nich vytvoříme mikroklima skleníku. Semena vyséváme na povrch substrátu, ten má výšku asi 2 cm. Musí být dobře nasáklý vodou. Zasypávat můžeme pouze semena opuncií. Uzavřenou láhev či plastovou krabičku překrytou víčkem dáme na teplé, světlé místo. Přímé slunce nám semena či sazeničky může zničit. Chladnomilné druhy klíčí při teplotách okolo pětadvaceti, teplomilné druhy při teplotách nad 30 °C. Po vyklíčení sazenice přikryjeme víkem, které je schopné větrat (má otvory). Poprvé přesazujeme, až mají sazenice půl centimetru. Substrát by měl být stále vlhký, po vyklíčení zavlažujeme pravidelně podmokem. Na přímé slunce můžeme rostliny dát až po roce či dvou.

Vegetativně

Kaktusy často tvoří odnože či větvičky. Mnohé druhy mají na odnožích takzvané čekací kořeny. Takové odnože je možné oddělit od mateřské rostliny a zasadit do suchého substrátu. Nikdy odnože, které oddělujeme řezem, nesázíme do vlhkého substrátu. Necháme ránu pořádně zaschnout, nejlépe 2 týdny, kdy se vytvoří takzvaný kalus. Pak sázíme do suchého substrátu. Umístíme do teplého prostředí s nepřímým slunečním zářením a často rosíme.

Roubování

Gymnocalycium množíme roubováním, protože je to velmi choulostivý druh. Tyto kaktusy se roubují nejčastěji na druh rodu Echinopsys, a to tak, že se odřízne vrchní část podnože, přibližně asi 3 centimetry, a na ni se přiloží kaktus, který chceme roubovat, oříznutý tentokrát z druhé strany. Poté roub přimáčkneme například gumičkami nebo jej můžeme zatížit. Asi po 2 týdnech začne roub růst.

Zdroj: Gymnocalycium mihanovichii

Verbena

Verbena neboli sporýš se pěstuje rovněž na balkoně, a to především jako převislá rostlina. Vzpřímené verbeny se pak hodí do květináčů i záhonů. Co se týče barev, verbeny mohou být bílé, oranžové, růžové, červené, žluté, fialové i několikabarevné. Květ verbeny se skládá z několika drobnějších kvítků.

Zde je verbena.

Jak verbenu pěstovat

Verbeně vyberte slunné a teplé místo, ona se vám za to odvděčí krásnými a bohatými květy. A aby nové květy dále přibývaly, je potřeba rostlinu jednou týdně zbavit květů starých prostřednictvím zaštipování.

Substrát pro verbeny by měl být dobře propustný a plný živin, zároveň by však měl mít i schopnost zadržet vláhu. Do truhlíku o délce 50 až 60 cm zasaďte 5 rostlin verbeny. Verbeny můžete kombinovat s jinými druhy rostlin, pouze musíte volit takové rostliny, které mají rády hodně vláhy a hnojiva. I v tomto případě jsou ideální samozavlažovací truhlíky.

Zálivka a hnojení

Jak už bylo výše uvedeno, verbeny mají rády vlhkou půdu, tudíž potřebují pravidelnou zálivku (v teplých letních dnech dokonce každodenní, pokud tedy nevyužijete samozavlažovací truhlíky). Ani hnojivem nešetřete: jedenkrát týdně hnojte hnojivem určeným pro balkonové květiny.

Přezimování

Chcete-li rostliny přezimovat, přemístěte je do prosvětlené místnosti, v níž se budou teploty pohybovat mezi 8 °C až 10 °C (například do zimní zahrady, zádveří či dobře prosvětlené a nevytápěné chodby). Na jaře rostliny přesaďte do nového substrátu, zaštípněte a začněte pěstovat nanovo.

Množení

Verbeny se mohou množit řízkováním, přičemž nejvhodnější období pro množení je od konce srpna do konce září. Asi 5 až 10 cm dlouhé odřezy (řízky) zapíchněte do připraveného substrátu (zemina smíchaná s pískem v poměru 3 : 1) nebo do zakoupeného substrátu určeného pro množení rostlin. Dokud se rostlina pořádně nezakoření, nepřidávejte žádné hnojivo.

Verbeny můžete rozmnožovat také zakořeněním ve vodě. Řízek dejte do sklenice s vodou a nechte ho tam do té doby, než začne pouštět kořeny (těch byste se měli dočkat asi po 14 dnech). Poté řízky zasaďte do substrátu (nejlépe každou rostlinku zvlášť, na jaře je potom sesadíte).

Poslední možnost, jak lze verbeny množit, představují semínka. Ta seberete a uschováte v suchu. Na jaře je pak můžete zasít rovnou do truhlíku.

Zdroj: Balkonové rostliny vhodné na plné slunce

Keře na živý plot

Keře na živý plot mohou být listnaté nebo jehličnaté, opadavé nebo neopadavé, kvetoucí nebo nekvetoucí. Vždy musíte mít představu o tom, jak by měl živý plot vypadat a jakou by měl plnit funkci (estetickou, hlukovou, ...).

Plot je méně náročný na místo, při dobré údržbě (pravidelném střihu) ho udržíte v šířce do jednoho metru. Živý plot si nikdy nenechte příliš přerůst přes hlavu. Stačí do sto sedmdesáti centimetrů, pak už budete potřebovat žebřík na to, abyste sestřihli vršek do roviny.

Správně tvarovaný živý plot bude chloubou vaší zahrady. Opadavé dřeviny je dobré pravidelně stříhat dvakrát až třikrát ročně. První sestřih proveďte koncem února, druhý v červnu, podle potřeby pak ještě v srpnu.

Boční stěny opadavých plotů stříhejte šikmo, tak aby byl plot dole alespoň o deset centimetrů širší, jinak začnou spodní větve vyholovat. Jehličiny snesou sklon mírnější. Vždy se stříhají nejprve boční stěny.

Zlatice – Forsythia

Jedná se o keř, který dorůstá do výšky 2 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Má rád přímé slunce.

Kvete bohatě před rašením listů. Květy jsou žluté a na keři se objevují od března do dubna. Vysazujeme solitérně nebo ve skupinách – volně rostoucí nebo stříhané živé ploty. Řez je nejlépe provádět po odkvětu.

Hlohyně – Pyracantha coccinea

Jedná se o keř, který dorůstá do výšky 2 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé. Má rád přímé slunce.

Hlohyně je velmi oblíbený a často využívaný neopadavý keř. Kvete od jara bílými květy, na podzim je obsypán červenými plody. Roste velmi rychle a tvoří díky trnům neproniknutelné tvary. Je možno vytvářet stříhané i volně rostoucí živé ploty. Na metr stačí 2 rostliny. Snáší nepřízeň počasí i smog, lze vysazovat jako hlukovou bariéru k silnici.

Bobkovišeň – Prunus laurocerasus

Jedná se o keř dorůstající do výšky 1,5 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé. Má rád přímé slunce.

Bobkovišeň je stálezelený vzrůstný keř, který velmi dobře snáší řez a vytváří husté a kompaktní sytě zelené živé ploty. Bobkovišně rostou dobře v mírně kyselé a vlhčí zemině. Jak na slunci, tak v polostínu až mírném stínu. Sází se do běžné zahradní zeminy, je nenáročná na údržbu. Na jeden metr postačí 2 až 3 rostliny.

Ptačí zob – Ligustrum vulgare

Jedná se o keř, který obvykle dorůstá do výšky 3 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé. Vyhovuje mu přímé slunce.

Ptačí zob je ideální keř pro stříhané živé ploty. Dobře snáší stín, roste rychle, zvládá smog i sucho, je tedy vhodný do měst jako bariéra k silnici. Výborně se tvaruje, nevadí mu i radikálnější řez. Proto můžete tvarovat živý plot podle svých představ, a to od nízkých plůtků až po dvoumetrové bariéry.

Túje – Thula

Jedná se o keř dorůstající do výšky 4 m, je jehličnatý, tedy stálezelený. Má rád přímé slunce.

Pro živé ploty je túje zvláště vhodná z několika důvodů. Je totiž zcela odolná proti mrazu, poměrně rychle roste, je celkem nenáročná a snáší i velmi hluboký řez. Dobře kryje a lze z ní vytvořit hladké, zelené, 1 až 4 m vysoké a 0,5 až 2 m široké stěny.

Túje vyžadují světlé stanoviště, středně těžkou až jílovitohlinitou a dostatečné vlhkou půdu, bohatě zásobenou živinami. Pravidelné sestřihované živé ploty občas důkladně zalijte a každý druhý rok je přihnojte, třeba pokrytím půdy mrvou.

Zdroj: Keře

Pokoutník domácí

Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci objevili v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, má v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořené 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokážou každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim mohou pavouci stavět své krásné, propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale aspoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.

Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček je světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší kvůli osmi poměrně velkým nohám.

Pokoutník domácí žil dříve ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se může rozmnožovat.

Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlétne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem.

Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR

Zajímavosti o ondatře

Ondatra pižmová žije v současné době téměř ve všech vodách střední a východní Evropy, vyskytuje se také v některých oblastech Skandinávie a západní Evropy. Svým rozšířením zasahuje až daleko na Sibiř. Ondatra pižmová pochází ze Severní Ameriky. Zdomácněla v oblastech bývalého Sovětského svazu a v Evropě.

Hlava s tělem měří u ondatry 26 až 40 cm, ocas je ze stran poněkud zploštělý, dlouhý 20 až 27 cm a poměrně silný. Ondatra váží 1 až 2 kg. Srst má tmavohnědou, na spodní straně těla poněkud světlejší. Některé chlupy jsou silnější až štětinovité, a proto pokryv těla působí jakoby zježeným dojmem. Mezi prsty zadních nohou jsou krátké plovací blány. Celá vrchní část těla ondatry při plavání zpravidla vyčnívá z vody, přičemž se ocas hadovitě pohybuje ze strany na stranu. Na zemi působí ondatra pižmová nemotorně, používá však velmi šikovně přední tlapy pro přidržování potravy. Velikostí těla převyšuje všechny ostatní druhy hrabošů, lze si ji ale někdy splést s mladou nutrií anebo s mladým bobrem. Bobři však mají široký plochý ocas a nutrie má ocas silný a na průřezu kulatý.

Ondatru pižmovou, vysoce ceněnou jako kožešinové zvíře, vysadil v roce 1905 v Čechách kníže Colloredo-Mansfeld na svém panství v Dobříši, přibližně 40 km od Prahy. Zvířata si rychle zvykla a začala se rozmnožovat takovým tempem, že už v roce 1915 pronikla do Bavorska, v roce 1917 do Saska a v roce 1927 se objevila ve Virtembersku. Ve stejnou dobu se ondatry rozšířily podél Dunaje daleko za Vídeň a pronikly rychle jak směrem na Balkán, tak i na severozápad. Přes okamžitá opatření k omezení jejich počtu, jakými byla povinnost okamžitého hlášení výskytu ondater a vypsání prémií za jejich odchyt, se nepodařilo jejich šíření zabránit. Lokální akce, které měly místa vyčistit od ondater, měly pouze krátkodobý účinek a nebylo možné je neustále opakovat. Později bylo i na různých vhodných místech na území tehdejšího Sovětského svazu vysazeno na 80 000 těchto zvířat za účelem zvýšení množství zpracovávaných kožešin. Tak se ondatra pižmová rozšířila i na Sibiři a ve Střední Asii, kde rozlohou svého výskytu daleko převyšuje obývané oblasti v Evropě. Ondatra pižmová tam nebyla považována za škodnou, protože řeky v Sovětském svazu nebyly většinou regulovány, a proto nemohly vzniknout ani žádné škody na přehradách a hrázích. Naproti tomu ve střední a západní Evropě, kde byly téměř všechny střední a větší vodní toky už dávno regulovány a eventuálně dokonce převedeny do umělých řečišť, vznikaly značné problémy. Ty se však nepodařilo vyřešit ani tím nejintenzivnějším lovením ondater. Naopak se zdá, že čím více se zintenzivňoval jejich lov, tím rychleji se šířily.

Kožešina ondatry byla velmi ceněnná a proto byla vyhledávána pro lov.

Dnes už si bez těchto hlodavců naši přírodu neumíme ani představit. Na některých místech se ondatry staly důležitým zdrojem potravy pro nyní už velmi vzácnou vydru. Ve své severoamerické vlastí není ondatra pižmová považována za škůdce. Její tak úspěšné rozšíření v Evropě je často zdůvodňováno tím, že na evropském kontinentě chybí její přirození nepřátelé. To však určitě není nejpodstatnější, protože k rozšíření ondatry došlo i v rozsáhlých oblastech Sibiře, ve kterých potenciální nepřátelé ondatry žijí, a to ještě rychleji než v Evropě. Na Sibiři se celkem početně vyskytují vydry a norci, kteří jsou v severoamerické vlasti ondatry jejími hlavními nepřáteli. Tito přirození nepřátelé však nanejvýš stavy ondater regulují, nemohou je zcela zdecimovat. Ondatra nalezla v Evropě a severní Asii volný prostor, v němž nemá žádné konkurenty. Volbou potravy jsou jí nejbližší druhy hryzec vodní a bobr evropský. Hryzec je však menší, bobr naopak podstatně větší, a navíc se v zimě specializuje na kůru stromů.

Ondatra v Evropě předvedla, co se stane, jestliže je do cizího ekosystému zasazeno zvíře, které je schopné rychle se rozmnožovat a které zde nemá žádné potravní konkurenty. Dnes, devadesát let po prvním vypuštění do volné přírody, se stavy ondater v Evropě stabilizovaly a zvířata se přizpůsobila novým podmínkám tak dobře, že nelze počítat s jejich opětovným vyhubením.

Ondatra je aktivní ve dne i v noci, je-li však vystavena systematickému pronásledování, omezuje svoji aktivitu pouze na noční dobu. Nezimuje, ale v chladném ročním období se uchyluje na delší dobu do nory. Nory zakládá v křoví na břehu vodních toků, a to v podobě dlouhých chodeb, které ústí do prostorných hnízd. V případě hrází to vede k jejich poškozování. Vstupní chodby vyúsťují pod vodou, takže není snadné tyto nory objevit, jestliže je břeh strmý a voda dostatečně hluboká. Jestliže je břeh pozvolný, jako je tomu například na okrajích jezer a rybníků, budují ondatry „hrady“, které někdy dosahují značných rozměrů – mohou být až tři čtvrtě metru vysoké a průměr jejich základny může mít až jeden metr. Tyto hrady jsou však vždy postaveny z rákosí a jiných vodních či bažinatých rostlin, nikdy ne ze silných větví, jako je tomu v případě bobřích hradů. Materiál na stavbu hradů dopravují tak, že jej uchopí do zubů a doplavou s ním na místo stavby. V některých rybnících mohou hrady stát těsně vedle sebe a působit dojmem volných kolonií. Ondatry nevytvářejí žádné velké rodinné svazy jako bobři, protože ve srovnání s nimi daleko rychleji dospívají.

Ondatra je sice převážně býložravec, ale nepohrdne ani menším přilepšením v podobě živočišné stravy. Od jara do pozdního podzimu představují nejdůležitější součást potravy vodní rostliny a rostliny vyskytující se na březích rybníků, jako je rákosí, orobinec a jiné.

V zimních měsících je rostlinné potravy stále méně, někdy dokonce zcela chybí, protože mělké vody zamrzají. Ondatry se pak potápějí a požírají kořínky a oddenky rákosí a puškvorce, které obsahují hodně škrobu a jiných zásobních látek. V některých oblastech se však musejí přeorientovat na živočišnou potravu v podobě raků a škeblí. Zejména velká škeble rybničná a velevrub malířský hrají rozhodující roli pro překlenutí zimního období.

Od dubna do října může ondatra několikrát za rok po čtyřtýdenní březosti vrhnout 5–9 mláďat. Mláďata sají mateřské mléko tři týdny a ve třech až pěti měsících života jsou už sama schopna rozmnožování. Mláďata po dospění musí v důsledku výrazné teritoriality starších jedinců odejít a hledat si nové revíry.

Ondatra pižmová je i dnes ještě většinou považována za nevítaného vetřelce, kterého je třeba potírat. Mnohé námitky proti jejímu rozšíření se však při věcném prozkoumání ukazují buď jako neudržitelné, anebo jako silně přehnané. Někdy je ondatra pižmová nazývána také jako ondatra říční, což je špatné pojmenování, protože takovýto druh ze zoologického pohledu neexistuje, říční je pouze nutrie.

Ondatra není v našich podmínkách nikterak legislativně chráněná.

Zdroj: Ondatra vs. nutrie

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Světluše Vinšová

Nina Vinšová

Mgr. Jana Válková

Mgr. Jitka Konášová


Vinna-reva-pestovani

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP