Kdy vysadit víno
Réva se obecně vysazuje od konce března. Má ráda úrodnou půdu v teplých oblastech, ale dá se pěstovat třeba i v podhorských oblastech na chráněných místech (u jižní zdi). Leckdo si pochvaluje bílou odrůdu Krystal, je velmi odolná jak proti chorobám, tak proti mrazu. Vhodný je Prim (Palatina) a mohla by zdárně růst i Chrupka bílá a velmi raný a chválený Vostorg, i Solaris. Z modrých například Chrupka červená, Isabella (Chorvát), Nero, Agát Donskoj, Alden. Z červených Festivalnyj. A novinka Cabernet Cortis.
Jámu vykopejte 0,5 m hlubokou, zkypřete dno, promíchejte s kompostovou zeminou. Zastřihněte trochu kořeny sazenice (asi na 10 cm délky, podporuje to tvorbu nových kořínků). V zahradnictví lze koupit sazenice obvykle s dvěma zavoskovanými očky. Často vyraší výhonů ještě více, nechte však jen jeden, nejhezčí, který roste z hlavního očka, ostatní nemilosrdně odstraňte (co nejdříve, když jsou dlouhé jen několik málo centimetrů). Ten jeden výhon, který zůstane, to bude kmínek.
Výhon dobře poroste, je nutné k němu zapíchnout asi 1,5 m dlouhou tyč, ke které ho vyvazujte, aby rostl stále vzhůru. Čím častěji vyvazujete, tím lépe (asi po 20 cm). Na kmínku pod hlavním vrcholem se tvoří takzvané zálistky, ty musíte v co nejmladším stadiu vylamovat, podobně jako u rajčat. Je tedy potřeba nechat jen ten jeden výhon bez jakékoli konkurence, jakéhokoli obrostu – samozřejmě listy nechte, ty jsou zapotřebí. Někdo může pustit dva kmínky vedle sebe, to se dělá také.
Zdroj: Vinná réva - množení
Stolní odrůdy
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Obecně lze říci, že ampelografické znaky obou odrůd jsou ve většině shodné, tedy kromě barvy slupek. U Chrupky bílé je slupka žlutozelená, sluněná strana má někdy nádech do hněda, Chrupka červená má barvu slupky ve škále od růžové po červenou. Obě Chrupky jsou citlivé na peronosporu a padlí. Co se týče odolnosti k plísni šedé, je na tom Chrupka červená o něco lépe. A také méně sprchává nežli Chrupka bílá. Jako většina stolních odrůd obě vyžadují dobře vyhnojené půdy a dobré polohy. Obě jsou to rané odrůdy, Chrupka bílá dosahuje zralosti obvykle v první polovině září, Chrupka červená asi o týden později.
Dlouhou dobu u nás žádné další odrůdy registrovány nebyly, protože po nich nebyla poptávka. Tedy u zahrádkářů samozřejmě zájem o stolní odrůdy byl, a velký, ale celospolečenský zájem byl v době socializmu o odrůdy moštové, a to s vysokou plodností, protože celé zemědělství bylo tehdy hodnoceno pouze na základě vysokých výnosů. Však si to ještě mnozí z nás pamatujeme. Další odrůdou, která začala spolu s Chrupkami vytvářet sortiment stolních odrůd, byla odrůda Julski biser.
Julski biser
Byla povolena v roce 1972, pochází z Bulharska a je křížencem odrůdy Bolgar (v sedmdesátých letech se k nám dovážel jako stolní odrůda; hrozny však většinou začaly hnít už cestou, tím byly neprodejné a zpracovávaly se na burčák, velice dobře prodejný). Druhou rodičovskou odrůdou v tomto křížení byl opět kříženec, a to mezi odrůdami Čabaňská perla a Čiljaki rosovyj. Můžeme tedy říci, že odrůda Julski biser je trojnásobným křížencem. Jeho hrozen je přibližně stejně velký jako u Chrupek, bobule jsou elipsovité, ve zralosti zlatavě žluté s chruplavou konzistencí. Julski biser je citlivý na peronosporu a padlí a také hůře snáší sušší polohy, proto je vhodné ho zavlažovat. Dozrává v první polovině září, doporučuje se redukce počtu hroznů, aby nedocházelo k přetěžování keřů.
A novější odrůdy u nás registrovány nejsou?
Samozřejmě, že ano. Například odrůda Pannonia Kincze byla v Maďarsku vyšlechtěna jako kříženec tamních odrůd Královna vinic a Cegled szépe a po registraci u nás v roce 1980 vhodně doplnila sortiment stolních odrůd. Vyznačuje se velkým, nepříliš hustým křídlatým hroznem s velkými, elipsovitými bobulemi, dužnina je šťavnatá s příjemnou, nevýraznou chutí. V době zralosti je slupka bobulí krásně žlutá. Je to odrůda náročná na teplo, pěstuje se na nejlépe osluněných polohách.
Pannonia Kincze:
V méně vhodných polohách ji lze pěstovat ve sklenících. Nemá ráda sucho, jako většina stolních odrůd, a je citlivá na peronosporu a padlí (zvláště pak, když je umístěna ve skleníku). Venku dozrává v polovině září, ve sklenících pochopitelně dříve.
Už se časově blížíme ke konci století: poslední, dnes již musíme říkat „zahraniční odrůdou“, je slovenská odrůda Diamant, u nás registrovaná od roku 1998. Byla vyšlechtěna na Komplexnom výzkumnom ústave vinohradníckom a vinárskom v Bratislavě, který byl v té době naším nejvýznamnějším institutem zaměřeným na vinařství. Autorka této odrůdy Ing. D. Pospíšilová, CSc., má na svém kontě několik dalších na Slovensku registrovaných odrůd, stolních i moštových. Odrůda Diamant má velký až velmi velký hrozen, jak ostatně stolní odrůdy mají mít, a taktéž velkou, oválnou bobuli. Zraje v polovině září, barva slupky je při vyzrávání žlutozelená, dužnina masitá. Vyžaduje velmi dobré, svažité pozemky s hlubší půdou a dostatkem vláhy, také je velmi vhodná do skleníků. Houbové choroby snáší středně dobře, ovšem bez chemické ochrany se neobejde, zvláště pak ve sklenících. Také u této odrůdy se doporučuje redukce hroznů.
Diamant:
A stolní odrůdy s červenými nebo modrými hrozny u nás registrované?
Ve Státní odrůdové knize jsou zapsané takové hned tři. První z nich je odrůda Olšava, pocházející od Ing. Křivánka ze Šlechtitelské stanice v Polešovicích.
To je vlastně ten autor moštové bílé odrůdy Muškát moravský, jak jsme si o tom říkali v záři, že?
Ano, inženýr Křivánek má na svém kontě více šlechtitelských úspěchů. Jeho Olšava je výsledkem křížení mezi maďarskou odrůdou Kossuth Lajos (u nás známá také pod názvem Košutův hrozen) a odrůdou Boskolena (synonymum Prachttraube – tuto odrůdu známe jako jednoho z rodičů odrůdy téhož autora pod názvem Muškát moravský). Byla registrována v roce 1988 jako dlouho očekávaná, první modrá stolní odrůda. Svůj název dostala podle říčky Olšavy, protékající Uherským Hradištěm, v jehož blízkosti Polešovice leží, do řeky Moravy. Hrozny této odrůdy jsou velké, přiměřeně husté, podle požadavků na stolní odrůdy (tedy spíše řídké). Bobule jsou také velké, kulaté a chruplavé. Barva slupky je při zralosti modročervená, jednotlivé bobulky vyzrávají postupně a na úplně zralý hrozen je nutné nějakou dobu čekat. Proto se doporučuje redukce hroznů tak, aby byl na každém letorostu ponechán jen jeden hrozen, zvláště tehdy, pěstujete-li Olšavu na pergole, kde velmi dobře lahodí oku. Často totiž máme sklon keře na pergolách přetěžovat.
Olšava:
Hrozny dozrávají v září, termín se odvíjí od míry oslunění na stanovišti. Někdy je vhodné i mírné odlistění v bezprostředním okolí hroznů. Z houbových chorob je nutné dát pozor především na padlí.
Druhou barevně zajímavou stolní odrůdou je od roku 1993 povolená odrůda Vitra. Pochází ze stejné šlechtitelské stanice a jako rodiče byly použity odrůdy Poběda a dříve zmíněný Kossuth Lajos. Tato odrůda je výsledkem šlechtění s ušlechtilým cílem: nabídnout odrůdu vhodnou především do skleníků. Hrozen je opět velký, trošku hustější, mohli bychom říci středně hustý, velká bobule má oválný tvar a červenofialovou barvu slupky, je chruplavá a příjemně chutná. Vyzrává, jako většina stolních odrůd, v září, ovšem ve skleníku se můžeme dočkat hroznů již v srpnu. A pokud bychom hýřili financemi a měli skleník vytápěný, pak i dříve. Této odrůdě se lépe daří v tzv. vododržnějších, tedy hlinitějších půdách. Je citlivá vůči peronospoře a padlí, takže je třeba pečlivě hlídat houbové choroby - zejména ve sklenících. I pro Olšavu platí při řezu, že méně je více, a případné větší množství hroznů je vhodné taktéž redukovat.
Vitra:
K pěstování révy ve sklenících mám ještě malou poznámku. Pokud budou hrozny blízko skla a pokud skleník nestíníme, mohou se hrozny spálit! Toto je dobré si uvědomit při budování konstrukce pro révu i při vyvazování letorostů.
Poslední odrůdou této skupiny je odrůda Pola, povolená v roce 2001, původem opět z Polešovic. Zajímavé je, že je ze stejného křížení jako odrůda Vitra. Má velký, středně rozvětvený atraktivní hrozen, velké, elipsovité bobule jsou ve zralosti červenomodré. Neutrální chuť dužniny může být při dobrém vyzrání až jemně aromatická. Pola dozrává zkraje září, citlivá je na peronosporu a padlí. Také tato odrůda může najít své uplatnění ve sklenících.
Pola:
Takže to máme všechny u nás pěstované stolní odrůdy?
Nikoli, doposud jsme věnovali pozornost jen státem zaregistrovaným odrůdám. Řada zahrádkářů Vám však vyjmenuje (pokud tedy ví, co pěstuje) tu „svou“ stolní odrůdu, která mezi povolenými není. Má poznámka ke znalosti pěstitelů o tom, jaké odrůdy pěstují, je malou narážkou na ty, co jmenovku zahodí při výsadbě, a teprve až keř poprvé zaplodí, začnou se ptát, o jakou odrůdu jde. O některých neregistrovaných odrůdách jsem se ostatně už zmínila, když jsem uváděla genetické zdroje u některých odrůd.
Samozřejmě i před rokem 1941, kdy byl proveden oficiální soupis a sestaven přehled v té době pěstovaných odrůd, byly u nás některé odrůdy dávno značně rozšířené. Připomeňme si jen Karla IV. a jím dovezené sazenice révy z Burgundska. O tom, co se v Čechách a na Moravě pěstuje, se snažily udělat si jasno vinařské spolky, např. Vinařský spolek okolí Mělníka, založený v roce 1874. Jednou z jeho bohulibých činností bylo mimo jiné evidovat všechny v té tobě pěstované odrůdy a seřadit synonyma k příslušným odrůdám. V té době byly u nás popsány například různé varianty odrůdy Chrupka. My jsme si řekli jen o Chrupce bílé a červené, ale je známa i Chrupka Jalabertova, kdysi třetí nejrozšířenější z Chrupek. Je považována za mutaci Chrupky bílé a má také podobné ampelografické a pěstitelské vlastnosti. Vzhled jejích hroznů však již neodpovídá dnešním požadavkům na stolní odrůdy, tak by se spíše uplatnila do burčáků. Je o něco odolnější k houbovým chorobám nežli Chrupka bílá a červená. Na Chrupku Jalabertovu můžete čas od času narazit na různých prodejních akcích. Řadě zahrádkářů by se jistě líbila Chrupka petrželová (nebo také petrželolistá), která občas sprchává a nepravidelně plodí, ale jsou pro kterou typické hluboce vykrajované, jakoby velmi stříhané listy, takže se bez ohledu na produkci hroznů dá použít jako okrasný prvek zahrady.
Podobně jako Chrupky byly u nás v minulosti rozšířené odrůdy zvané Madlenky, které jsou geneticky příbuzné s Chrupkami, například Madlenka raná nebo Madlenka královská. Obě byly vyšlechtěny ve Francii v druhé polovině 19. Století a ve své době byly značně rozšířené, i když také často sprchávají. Mohla bych zmínit další odrůdy, v minulosti považované za stolní, třeba Muškát Ferdinand Lesseps, Malinger, Královna vinic a jiné.
A ještě dvě poměrně rozšířené si zaslouží aspoň malou zmínku. Je to odrůda maďarského původu pod jménem Čabaňská perla, která byla svého času hojně rozšířena na Moravě, kde je často zralá ke sklizni již v polovině srpna, a taktéž se hodí na výrobu burčáků. A tou druhou opomenutou odrůdou, která zraje vzápětí po Čabaňské perle, je odrůda německo-alsaského původu a jmenuje se Siegerrebe, u nás se jí často říkalo jen Sieger. Kromě ranosti se také vyznačuje příjemným aromatem po odrůdě Tramín, což nutí pěstitele k tomu, aby ji sklízeli raději dříve, než úplně dozraje, protože velmi voní také vosám. Všechny tyto odrůdy jsou dnes překonané, ovšem zmínila jsem se o nich, protože jsou stále ještě sem a tam k vidění.
A když jsem dnes uvedla odrůdu Diamant, povězme si o dalších (podle drahokamů pojmenovaných) odrůdách slovenské šlechtitelky Ing. Doroty Pospíšilové, CSc. Je to například odrůda Opál, dost dobře snášející zimní mrazy, či odrůda Ametyst, která je růžovými až červenofialovými bobulemi věrná svému názvu.
Sem lze přiřadit i velmi plodnou odrůdu Dora, pojmenovanou křestním jménem své autorky. Tato odrůda je však velmi náročná na polohu a půdu a málokde bychom pro ni našli vhodné podmínky. Daří se jí spíše ve sklenících.
Existuje tedy celá škála stolních odrůd, třeba maďarská jemně aromatická odrůda Pomerančové, kalifornská, na polohu velmi náročná odrůda Perlette, či odrůda, jejíž hrozny mnohdy kupujeme celoročně v řetězcích, a když se podíváme na název na přepravce, zjistíme, že je to léta známá odrůda Thompson seedless. (Seedless je atraktivní pro ty, kdo preferují hrozny bez semínek.)
Dnes byla řeč mimo jiné o vzniku nových odrůd křížením. To je velmi zajímavé téma, takže o jeho zákonitostech budeme mluvit v příštím díle. Povídání o odrůdách, vzniklých mezidruhovým křížením, které jsou alespoň částečně odolné vůči houbovým chorobám, slibují Ludmila Svobodová a Hanka Synková.
Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová
Zdroj: Kalendář pro vinaře - listopad
Houbové choroby v červnu
Když „provětrávací“ prevence nestačí - jakými „zbraněmi“ teď musíme zasáhnout proti houbovým chorobám?
Z toho, co jsem uvedla o sprchávání jako důsledku srážek v době kvetení vyplývá, že takzvaně „do květu“ bychom aplikovat postřiky raději neměli. Po odkvětu a v době vegetace vůbec je nutné pravidelně kontrolovat zdravotní stav révy a to podle vývoje počasí vyhledávat příznaky buď peronospóry (pokud je počasí deštivé) nebo příznaky padlí (pokud je sucho). Aplikovat přípravky proti těmto dvěma chorobám doporučuji drobným pěstitelům podle výskytu příznaků. Sice existují signalizační postupy, jak vývoj chorob v daném čase předpovídat, ale jsou značně náročné. Tak náročné, že ti, kteří je ovládají, je poskytují profesionálním vinařům jako placenou službu. Avšak drobný pěstitel si jistě najde chvíli na to, aby vinici pravidelně procházel, a příznaky výskytu houbových chorob jistě najde včas.
Pokud byl chemický zásah proti houbovým chorobám před květem proveden přípravkem s preventivním účinkem, je možné použít přípravky kontaktní. Proti peronospoře použijeme opět přípravky na bázi mědi, např. FOLPAN, CUPROXAT, či DITHANE, proti padlí např. KUMULUS, KARATHANE nebo CABRIO TOP.
Po odkvětu je však nutné vzít v úvahu možnost výskytu další houbové choroby a tou je šedá hniloba, dříve zvaná plíseň šedá, latinsky Botrytis cinerea. Ta škodí především na květenstvích a později především na hroznech. Květenství mohou zasychat a upadat. Působení plísně šedé známe nejvíce z doby, kdy hrozny zrají. Projevuje se hnilobnými skvrnami na bobulích, které jsou touto plísní napadané postupně - nejprve uvnitř hroznu (kde je déle vlhko) až k povrchovým bobulím, což je nebezpečné hlavně u odrůd s hustým hroznem. Takto napadené hrozny se nehodí ke sklízení. Toto houbové onemocnění je pro pěstitele pohromou - není závislé na teplotě, k jejímu zdárnému rozvoji stačí dostatek vlhkosti. Proto zůstává nepřítelem révy i na podzim, v září či říjnu – tedy pokud prší. Nicméně boj s plísní šedou je nutné začít již po odkvětu, proto se o tom zmiňuji už teď. Kromě preventivního kvalitního provedení všech zelených prací doporučuji v tomto případě určitě provést také preventivní chemické ošetření po odkvětu, například přípravkem MELODY COMBI. Zde je vidět bobule uvnitř hroznu napadené plísní šedou:
Doposud jsme se zabývali houbovými chorobami a v březnu jsme také věnovali pozornost bakteriálním a fytoplazmatickým onemocněním. Existují však ještě další révové choroby...
Systematicky jsou zařazené do skupiny „viróz“ a virům podobných mikroorganizmů, nazývaných „viroidy“ a „virózám podobná onemocnění“. Jsou způsobovány původci tak drobnými, že ani nemají buňky. Viry jsou tvořeny DNA s bílkovinným obalem a viroidy RNA s bílkovinným obalem. Mají některé společné vlastnosti: mohou se vyskytovat v „latentním“ stavu, což znamená, že za normálních podmínek se navenek neprojevují, nejsou tedy rozpoznatelné pouhým okem. Aktivují se tehdy, když je keř nějakým způsobem zesláblý, třeba po poškození mrazem, kroupami nebo po opakovaném přetěžování nadměrným zatížením při řezu. Takováto onemocnění se do rostlin dostávají při výrobě sazenic s podnožovým nebo roubovým materiálem nebo prostřednictvím přenašečů, jako jsou například hlístice či larvy puklic. Také se mohou přenášet pylem při generativním množení – to ale zajímá spíše šlechtitele; běžný pěstitel obvykle nemnoží révu semeny (ono to také není tak jednoduché).
Příznaky u takovýchto jednotlivých onemocnění jsou odlišné; důsledkem jejich rozvoje je, obecně řečeno, zmenšování listové plochy, což ovlivňuje míru fotosyntézy a často je provází sprchávání, které má za následek podstatné snížení množství a kvality sklizně, keře postupně slábnou. Problém je, že virová onemocnění u rostlin se běžně nedají léčit.
To tedy znamená, že žádný postřik nepomůže?
My lidé na nemoci virového původu dostáváme antivirotika, ale rostliny virů jen tak zbavit nemůžeme. Pokud jsou keře silně napadené, dříve nebo později zajdou. Jediné řešení, jak se virózám vyhnout, je preventivní opatření, spočívající v tom, že se takto napadeným rostlinám vyhneme už při vysazování sazenic révy. To znamená, že sadbu bychom měli nakupovat u prodejce, který garantuje zdravotní stav, nejlépe rovnou u školkaře, který smí prodávat jen zdravý certifikovaný materiál. Rozhodně, pokud se chcete virózám u révy vyhnout, nedoporučuji nakupovat sadbu na trzích nebo prodejních výstavách, kde prodejce často nemá představu ani o nabízených odrůdách, natož o zdravotním stavu sazenic.
A když už jsme si takto napadené rostliny vysadili, jak potom takové onemocnění vlastně rozpoznáme?
Určit virové choroby pouhým pohledem není snadné, protože vizuální posouzení je subjektivní. Pro vědecké nebo šlechtitelské účely se virózy prokazují serologickými testy, například metodou ELISA, která se používá i v humánní medicíně.
Virové onemocnění, se kterým se můžeme setkat nejčastěji, se jmenuje virová svinutka révy, její vědecký název je Grapevine associated virus 1-10 (virové choroby se označují anglicky, používá se zkratka GLRV 1-10). Český název celkem výstižně popisuje příznaky, podle kterých se dá poznat. U takto napadených keřů dochází ke svinování okrajů starších listů směrem do rubu, což na začátku může vypadat jako mírné prohnutí listové čepele mezi nervaturou, které laikovi může připadat jako přirozené zvlnění listů. Při silném projevu výskytu svinutky může docházet až k úplnému stočení listových čepelí. Povrch listů je hrubší, často dochází k předčasnému odbourávání chlorofylu a objevuje se interkostální chloróza, jak jsme o ní mluvili při projevu nedostatku hořčíku. Růst keřů oslabuje, což se spolu se sprcháváním hroznů odrazí na malých výnosech. Příznaky svinutky révy jsou rozpoznatelné již v první polovině vegetace, koncem června a v červenci. Některé odrůdy jsou na toto virové onemocnění dost náchylné, např. Chrupka bílá a Chrupka červená, odrůdy rodu Rulandské, Chardonnay, Müller Thurgau nebo Veltlínské zelené. Zde je fotografie, na které je svinutka na odrůdě Müller Thurgau na začátku vegetace:
Druhou často uváděnou virovou chorobou je vějířovitost révy. Dříve se označovala jako roncet révy. V odborné literatuře se uvádí pod označením Grapevine funleaf virus (GFLV). Způsobuje několik změn v přirozeném růstu keřů a proto je dosti dobře rozpoznatelná. Především na listech dochází k značnému otevření řapíkového výkroje, až do 180°, i více a povrch listové čepele je zdrsnělý. Hlavní cévní svazky v jednotlivých lalocích listu se tím pádem uspořádají do tvaru vějíře – odtud český název této choroby. Může také docházet k odbarvování pletiv okolo cévních svazků. Dále je pro tuto nemoc typické, že jednotlivá internodia nevyrůstají jedno z druhého přímo, tedy pod úhlem 180°, nýbrž tento úhel je menší. Internodia vyrůstají „cikcak“ a zároveň jsou také kratší. Některá internodia mohou být dokonce tak zkrácená, že mezi dvěma nody s očky téměř nejsou vidět. Tomuto jevu se říká dvojitá očka. Také se internodia mohou vidličnatě rozdvojit. Květenství sprchává, jako u většiny viróz. Důsledky výskytu vějířovitosti jsou obdobné, jako u svinutky. A jestli jsem vás už dost postrašila, jedna dobrá zpráva: toto onemocnění se v praxi objevuje jen velmi zřídka.
Přesto jste ho zmínila...
Mám pro to dobrý důvod. Protože se může stát, že na listech najdeme první dva uvedené příznaky, tedy otevření úhlu řapíkového výkroje a zdrsnělost povrchu listů, případně náznak deformace listů. Úplně stejným způsobem réva reaguje na použití některých chemických přípravků ze skupiny herbicidů nebo desikantů. Samozřejmě že je nepoužil pěstitel, ale byly použity někde v okolí za méně vhodných meteorologických podmínek a vítr je zanesl na révu – čemuž se říká úlet. Pokud takovéto změny na listech najdeme, musíme hledat další příznaky roncetu, které jsem před chvílí popsala, abychom rozpoznali úlet herbicidu před vějířovitostí a zůstali v klidu – proto jsem se o této chorobě zmínila. Tady je vidět list poškozený úletem herbicidu:
Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen
