Informace od profesionálů

MENU

  

PĚSTOVÁNÍ

  

POSTŘIK

  

MNOŽENÍ

  

ODRŮDY

  
Téma

ČERVEN

OBSAH

Slovníček použitých odborných výrazů:

  • čepička – srostlé korunní plátky, při kvetení odpadávají
  • sprchávání – jev, kdy některé kvítky nejsou opylené
  • auxin – fytohormon řídící prodlužovací růst
  • interkostální chloróza – pletiva listové čepele ztrácejí chlorofyl kromě hlavních cévních svazků a jejich bezprostředního okolí, zabarvování do žluta nebo do červena
  • úlet – odborný výraz pro poškození rostlin při aplikaci chemických látek na jiné parcele, často s odlišnou pěstovanou kulturou

Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen

Poradna

V naší poradně s názvem CHLORÓZA U RÉVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zahradník.

Chlorózu u vinné révy způsobuje nedostatek hořčíku. Nejspíše je vaše vinná réva přehnojená draslíkem. Při nadbytku draslíku totiž bývá omezený příjem hořčíku. Nadbytek draslíku a s ním související nedostatek hořčíku se projevuje tak, že na spodních listech dochází ke ztrátě chlorofylu mezi žilnatinou a zelené části se klínovitě zužují k okrajům listů. Části listových čepelí bez chlorofylu mají žluté nebo červené zabarvení podle toho, zda jde o bílou nebo modrou odrůdu. Toto typické odbarvování listů se vědecky označuje jako „interkostální chloróza“. Omezte při hnojení draslík (označen je jako K) a vše by se mělo srovnat.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Iveta.

Já jsem právě nehnojila vůbec réva vysazená červen a do skleníku,dostala jsem od známého

Zdroj: diskuze Světlé fleky na listech vinné rév

Řez vinné révy v červnu

Červen je důležitý čas k prořezávání révy. Pro dosažení bohaté úrody šťavnatých hroznů, se musí všechny plodící větve zkrátit na 4 listy nad první násadou plodů. Na postranním výhonu zůstane pouze jeden hrozen.

Nůžky nedávejte těsně nad pupeny, ale nechte 1-2 cm dřeva. Tato špička, typická pro řez révy, chrání pupeny za sebou před vysycháním.

Odstraňte také všechny šlahouny, které nemají nasazené hrozny.

Ukázkové video

Zde můžete vidět několik videonávodů a prezentací, jak v červnu správně ostříhat vinnou révu:

Zdroj: Stříhání vinné révy v červnu

Květ

Tyto kaktusy kvetou v létě (červen–září). Květy mohou být růžové, žluté, červené či bílé, záleží na kultivaru.

Zdroj: Gymnocalycium mihanovichii

Hubení klíšťat – přípravek se aplikuje formou postřiku ručními tlakovými postřikovači. Je vhodné použít hrubšího postřiku. Větší množství zajistí dokonalejší pokryvnost plochy insekticidem a tím i spolehlivější účinnost. Při postřiku se asanovaná plocha prochází dvakrát, a to ve směrech na sebe kolmých. Nejvhodnější dobou provedení zásahu je duben až červen. Při dodržení výše uvedených podmínek se omezí výskyt klíšťat o 97–100 % od doby asanace až do poloviny září téhož roku, kdy do aktivity vstupuje nová generace klíšťat.

Hubení švábů – přípravek aplikujeme jako pásový postřik kolem vstupních otvorů do místnosti (okna, dveře), okolo zdí, výlevek, lednic, mrazáků, rozvodů topení a vody. Aplikaci provádíme postřikovačem v poměru 10 ml/l vody.

Hubení štěnic – přípravkem postříkáme konstrukce nábytku, postele, naneseme i za obrazy a na jiná místa, která slouží štěnicím jako úkryt. Aplikaci provádíme postřikovačem v poměru 10 ml/l vody.

Hubení blech – přípravkem se ošetřují podlahy v celé ploše, dále místa, kde se zdržují domácí zvířata (psi, kočky). Aplikaci provádíme postřikovačem v poměru 10 ml/l vody.

Zdroj: K-Othrine účinný proti hmyzu

Ochrana proti zavíječi zimostrázovému

Pokud budeme hledat preventivní opatření proti této housence, moc jich nenajdeme.

V případě slabšího napadení můžete housenky sbírat ručně. Jsou však velmi dovedně maskované, a tak nemáte jistotu, že je objevíte všechny. Nepolevujte ani v dalších dnech. Osvědčilo se i ošetření keře silným proudem vody z tlakového postřikovače. Pod napadený keř nejprve rozložte silnější igelitovou plachtu, na kterou vodou spláchnete housenky a další nečistoty.

Preventivní aplikace chemického postřiku (insekticidu proti žravým škůdcům) není snadná právě kvůli tomu, že housenky jsou ukryté uvnitř keře. Postřik je třeba aplikovat důkladně i dovnitř keře. Účinné by měly být přípravky s obsahem látky thiacloprid (například Calypso 480 SC). Použít můžete také přípravky na bázi Bacillus thuringiensis, například Foray 48, Lepinox Plus. Aktuální nabídku s účinnými přípravky dostupnými na trhu můžete vidět zde: Zavíječ zimostrázový - chemická ochrana. Vždy však dbejte pokynů výrobce a dodržujte bezpečnostní pravidla. Insekticid aplikujte co nejdříve po zjištěném napadení. Načasování vychází podle vývoje jednotlivých generací škůdce na polovinu dubna, červen a konec října.

Zdroj: Škůdci na buksusu - housenky

Dávkování a použití

Dá se používat do jamky při výsadbě, ale také už ke vzrostlým rostlinám. V tom případě je třeba umístit jej co nejblíže kořenům do hloubky přibližně 5 cm. Půdu se zapraveným hnojivem pak už stačí jen pokropit. Předpokládá se, že fosfátové hnojivo dokáže účinkovat až dva roky.

Dávkování fosfátového skla

Jahody: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Ovocné dřeviny: 20–50 g/1 m2 s aplikací březen, duben, září, říjen.

Réva vinná: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Trávníky: 10–15 g/1 m2 s aplikací duben, květen, červen, červenec, srpen, září.

Angrešt: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Kiwi: 10–15 g/1 m2 s aplikací březen, duben.

Zkušenosti s použitím fosfátového skla jsou veskrze pozitivní. Není třeba přihnojovat už ničím dalším. Díky jeho působení se zvyšuje rychlost regenerace půdy a rostliny si nasají jen tolik, kolik potřebují. V chudých a mírně zušlechtěných půdách díky němu vznikají huminové a huminátové kyseliny, které mají zásadní vliv na úrodnost. Klíčivost semen je s použitím fosfátového skla mnohem větší, kořenový systém silnější a rostlina celkově odolnější.

Fosfátové sklo má velmi malou rozpustnost ve vodě, což je právě to, co jej činí tak výjimečným. Dá se tedy používat i na vodní rostliny, kde je však nutno dávkovat velmi opatrně.

Oproti tradičním hnojivům nehrozí jeho vyplavení vodou a nemusí se dávkovat tak často, což přináší nejen lepší účinek, ale při použití na rozlehlejší plochu i významnou úsporu financí.

Zdroj: Hnojivo fosfátové sklo

Postup

Na vybranou dřevinu navlečte šablonu zvoleného tvaru a vyčnívající větévky ze šablony odstřihněte. Šablonu na rostlině ponechte, důkladně ji ale upevněte k zemi, aby se působením větru neposunula. Rostlina šablonou proroste tak, že ji nebude vidět, a vy budete příště už jen zastřihávat nově vyrašené větévky. Ideálním obdobím k tvarování je duben a pak začátek léta, tedy červen. Drobné estetické zastřihávání můžete samozřejmě provádět během celého roku kromě zimy. Rostliny stříhejte ideálně za podmračeného počasí a keře nezapomeňte pravidelně zalévat. Nůžky po každém řezu očistěte, abyste jimi nepřenesli na jinou dřevinu případné onemocnění či škůdce.

Keř vytvarovaný do spirály si můžete také zkusit vytvořit. Vyberte si ale dostatečně pevnou a velkou rostlinu, aby na ní bylo tvarování vidět, nejlépe s rovným kmenem. Obtočte kolem ní provázek v přibližně stejných rozestupech, poslouží vám jako vodicí čára, a začněte podle něj keř odshora dolů zastřihávat. Máte-li ale pěknou, vzrostlou túji, zkuste ji první rok nejdříve sestříhat do tvaru kužele a až následující vyzkoušejte spirálu. Tvarované okrasné dřeviny, které se střihem udržují v daných tvarech, ať už geometrických nebo jiných, se nazývají také topiary. Složitější topiary mohou mít podobu i živé sochy. Pojmenování topiary je odvozeno od latinského slova označujícího ornamentální krajiny a čeština pro něj zatím název nemá.

Zdroj: Stříhání tújí

Jak na stříhání

Clematis nemusíme nijak výrazně stříhat. Jen pokud už prosychá, hlouběji jej seřízneme. Jinak u odrůd kvetoucích na jaře (květen/červen) postačí odstřihnout slabé výhony, odrůdy, které kvetou v létě, zastřihujeme pravidelně. Pro řez je se doporučuje jaro nebo podzim, záleží na úvaze pěstitele. Pokud by se letní plaménky neseřezávaly, byly by odspodu holé a kvetly jen ve vrchní části. Na zimu je nutné Clematis chránit vrstvou kompostu, na jaře kvetoucí druhy pak ještě před mrazem přikrýt chvojím, rákosovou rohoží, netkanou textilií a podobně. Na jaře rostliny přihnojíme Cereritem, později už hnojit nemusíme. U jarních druhů je vhodné odkvetlé květy i s prvním párem listů odstřihávat, tím si zajistíme množství dalších květů. Někdo květy nestříhá, protože chomáčky ochmýřených semen jsou velmi dekorativní. Je možné upravit jen část větví tak, aby dál kvetly, na zbytku pak ponechat semena. Vzhledem k tomu, že se tím rostlina dost vyčerpává, je dobré ji po odkvětu přihnojit. Pokud se stane, že plamének začne odumírat, pravděpodobně bude zasažen chorobou Phoma clematidina (vadnutí plaménku). Původcem této choroby je houba, proto rostlinu postříkáme fungicidem. Na jaře pak postřik ještě opakujeme. Někdy se stane, že nám čerstvě zasazená rostlina začne vadnout a vypadá, že se neuchytila. Rozhodně ji hned nevyrývejte. Nechte ji na stanovišti, v případě velkého sucha ji zalijte. Většinou se po počátečním šoku vzpamatuje ještě tentýž rok, nejpozději v roce následujícím.

Zdroj: Stříhání klematisu

Opěrné konstrukce

Takže zahrádkář nemusí brát ohled na to, aby jeho vinici tvořily úhledné řádky a může si vytvořit svůj způsob vedení keřů, tak jak mu bude vyhovovat.

Správně. Ovšem je potřebné splnit požadavky révy, vyplývající z jejích vlastností, tedy z toho, že réva je teplomilná a světlomilná rostlina. Dá se využít každý způsob vedení, který zajistí, aby keře byly dobře osluněné a dostatečně provzdušněné. Samozřejmě, že některým odrůdám se lépe daří „tom svém“ způsobu vedení, což lze vyhledat v odborných publikacích.

A jaké materiály pro opěrné konstrukce byste do zahrad doporučila?

Konkrétně bych nedoporučila žádný, protože lze využit všechny, které jsem uvedla, ale i ještě některé další. Například, pokud budete chtít vést révu po fotbalové brance se sítí, půjde to také. Ovšem za podmínky, že, na rozdíl od jejího využití ve fotbale, bude síť dostatečně fixovaná a napjatá, aby skutečně sloužila jako opora. Viděla jsem révu, zakrývající nevzhledný sloup, který nebylo možné z nějakých technických důvodů odstranit. Tím chci říct, že jako opěrná konstrukce se dá využít cokoli -záleží na fantazii zahrádkářů. Pokud se týká tato otázka mne osobně, já bych se vyhnula betonu, protože ho prostě nemám ráda. Ale neznamená to, že se klasické betonové sloupky do zahrady nehodí. Musím říct, že už jsem takto vybavených zahrad viděla celou řadu. A byly pěkné, protože každá zahrada, o kterou se lidé starají s láskou, zákonitě pěkná být musí.

Hodně lásky vám i vašim vinicím přejí Hanka Synková a Ludmila Svobodová.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen

Réva v červnu

Červen obvykle bývá příjemně teplý měsíc. Jak se v jeho průběhu daří révě?

V této době se révě daří tak výborně, že přichází do jedné ze svých nejdůležitějších fenofází – v červnu réva obvykle kvete. Na počátku kvetení, kdy je na květní latě rozkvetlých jen několik kvítků, je možné si prohlédnout, jak vlastně révový květ vypadá. Je celkem malý, asi tak půl centimetru, stále jen zelený a skládá se, stejně jako většina květů jiných rostlin, z pestíku, tyčinek a korunních plátků. Pestík je na vrcholu zakončen bliznou a je obklopen tyčinkami, vyrůstajícími z báze semeníku, jejichž počet může u různých odrůd být odlišný. Ale na rozdíl od jiných rostlin, které mají květ „ozdobený“ nejrůzněji tvarovanými korunními plátky nejpestřejších barev, květ révy je až do doby rozkvétání zakrytý zelenou čepičkou, kterou tvoří srostlé korunní plátky. Aby došlo k opylení, musí se vlastní rozmnožovací ústrojí nejprve „otevřít“ a to tak, že čepička od spodní strany semeníku „sroluje“ své korunní plátky a poté u většiny květů odpadne. Pyl v tyčinkách dozrává, uvolňuje se z nich a větrem je přenesen na bliznu. Ta se ovšem na přijetí pylového zrna připravuje. Na jejím povrchu se objevuje kapička sekretu, na kterou se pylové zrnko „přilepí“, aby zde vydrželo do doby, nežli pylová láčka začne prorůstat čnělkou do semeníku, kde dojde ke splynutí zárodečných buněk pylového zrna a semeníku. Protože tato „sexuální aktivita“ trvá několik hodin, slouží sekret na povrchu blizny k udržení pylového zrna na blizně.

Může se také stát, většinou tehdy, kdy je teplota v době kvetení vysoká, že některé čepičky zaschnou na pestíku dříve, nežli stačí spadnout a opylení proběhne vlastním pylem „pod čepičkou“. Zde je vidět kvetoucí květní lata:

A když je červen teplotně podprůměrný?

Réva je teplomilná rostlina, takže v této fenofázi má požadavky velké. Pro kvalitní odkvetení v přiměřeném čase (tato fenofáze obvykle trvá v rozmezí pěti až dvanácti dnů) je potřebná minimální průměrná teplota okolo 15 °C. Čím jsou teploty v době kvetení vyšší, tím rychleji odkvět proběhne. Při chladném počasí se kvetení může protáhnout na delší dobu a to ke kvalitnímu odkvetení neprospívá. V době kvetení škodí i voda, tedy dešťové srážky. Ty totiž spláchnou z blizny sekret i s pylem a k oplození vajíčka v semeníku nedojde. Tomuto jevu se říká sprchávání a jeho důsledkem jsou neopylené květy, které buď později opadají, nebo sice zůstanou na vytvářejícím se hroznu, ale dále nerostou, zůstanou malé. Takovýmto bobulím se říká partenokarpické, celé hrozny se označují jako „sprchlé“. Je nasnadě, že větší množství sprchlých hroznů významně sníží výnosy. Některé odrůdy mají větší „sklony“ (odborně se říká citlivost) ke sprchávání. Jsou to například odrůdy Svatovavřinecké, Neuburské, ale i Ryzlink rýnský. A ještě malou poznámku, kromě deštivého počasí v době kvetení existují další příčiny sprchávání, ale ty si necháme na později. Zde je vidět sprchlý hrozen:


A na co zaměříme v tomto měsíci své vinařské aktivity?

Některé zelené práce je za vegetace potřebné provádět opakovaně, jak jednotlivé letorosty přirůstají. Samozřejmě, že kvetení růst výhonů nezastaví, ty vlivem auxinu ve vrcholech směle rostou dál a rychle se prodlužují. Pro nás to znamená pokračovat v zastrkování do dvojdrátí (nebo vyvazování) těch letorostů, které, když jsme se této práci věnovali minule, nebyly dostatečně dlouhé a z dvoudrátí vlastní váhou vypadávaly. Je důležité při tom dodržet pravidlo, že je nutné nejprve zastrkávat do dolního dvoudrátí a teprve poté do horního. Také je dobré pamatovat na stejnoměrné rozložení vyrůstajících výhonů tak, aby byly vedeny pokud možno kolmo, aby biohmota keře byla dobře rozprostřena mezi dvoudrátími. Zde je fotografie, která ukazuje dobře zastrkané a rozprostřené letorosty v dvoudrátí:

Minule jsme si vysvětlili, že houbovým chorobám, obecně řečeno, se daří zejména za tepla a vlhka. Proto, abychom jim jejich vývoj pokud možno znesnadnili již předem, doplníme naši „provětrávací“ činnost v keřích o další zelenou práci: budeme vylamovat zálistky, po starovinařsku: fazochy. (Zahrádkáři totéž dělají u tyčkových rajčat, když odstraňují postranní výhony.) Je důležité fazochy vylamovat včas, dokud jsou v bylinném stavu. Pokud bychom vhodný termín zameškali a vylamovali je později, když už nejsou tak měkké, mohli bychom při jejich vylomení poškodit očka, která se během vegetace vytvářejí v úžlabí listů a ze kterých v následujícím roce budou vyrůstat letorosty.

Vylamují se všechny fazochy na letorostu?

To není nutné. Důležité je, aby hrozny rychle osychaly zejména v druhé polovině vegetace, kdy se mohou rozšiřovat houbové choroby, kterým stačí už jen dostatek srážek, a na teplotě nejsou závislé. Proto se zálistky vylamují především v „zóně hroznů“, přibližně v dolní třetině výhonů, tedy na částech letorostů, kde by fazochy jednak stínily hroznům a především odebíraly asimiláty potřebné pro vývoj hroznů. Na vyšších částech letorostů, kde již hrozny nejsou, se fazochy ponechávají, aby podpořily fotosyntézu, tedy tvorbu sacharidů. Pouze se zakracují jejich vrcholy, čemuž se budeme věnovat příště. Samozřejmě, že by narostlé fazochy (mohou dosáhnout délky a síly letorostů) neměly zastiňovat hrozny. Teď sice trošku předbíhám v čase, ale už nyní bych se měla zmínit, že u některých závěsných pěstitelských tvarů, jako je jednoduchá záclona nebo vertiko, je potřebné kromě zálisků zakrátit i hlavní výhony dříve, než u ostatních způsobů vedení a to už před kvetením! Koneckonců vzhled rozrůstajících se keřů Vám jistě napoví, že je potřeba s nimi něco provést, aby se nezahušťovaly.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen

Dozrávání hroznů

Jak réva vinná pokročila ve svém vegetačním cyklu? Už se máme začít těšit na zralé hrozny?

Na většinu zralých hroznů si ještě chvíli počkáme. V září, u některých odrůd již na konci srpna, réva vstupuje do posledního období aktivního vegetačního cyklu, kdy začíná vyzrávat to, co vyzrávat může a co vyzrávat má. Proto tomuto období říkáme období zrání. Kromě hroznů ještě také vyzrávají letorosty, o nichž budeme mluvit v dalších měsících.

První fenofází, která toto období zahajuje, je zaměkání bobulí. Je to často doba, kdy vinař už se nejen těší na sklizeň, ale kdy už začíná mít konkrétní představu, jaká ta sklizeň bude. Bobule v předchozí fenofázi uzavírání hroznů dosáhly své konečné velikosti a dále nerostou. Hrozny jsou plné, husté, podle toho, co je jim dáno v genech. Pochopitelně, pokud nesprchly. (Vysvětlení tohoto pojmu viz Kalendář pro vinaře v měsících duben, červen, červenec.) Jak název fenofáze naznačuje, během zaměkání se mění konzistence dužniny v bobulích. Buňky se naplňují vodou, bobule se na omak stávají pružné, dají se zmáčknout mezi prsty.

Chlorofyl až do této fenofáze sloužil - jako všude jinde v  zelených částech keře - k fotosyntéze, ovšem v bobulích se teď začíná rozkládat. Postupně se v nich objevují další barviva, která byla do té doby chlorofylem zakryta. Barviva jsou u většiny odrůd umístěna ve slupkách nebo v pletivech těsně pod slupkou. Nechci článek příliš zatěžovat chemickými termíny, nicméně bych ráda uvedla názvy některých barviv, vyskytujících se u bílých odrůd: karoteny, xantofyly, kvercetiny. Pro modré odrůdy jsou typická barviva ze skupiny antokyanů. To jsou barviva, která se nacházejí v řadě ovocných druhů, jako jsou borůvky, ostružiny nebo třeba v bezinkách. U některých modrých odrůd se antokyanová barviva ukládají nejen ve slupce a těsně pod ní, ale také v moštu. Takovým odrůdám se říká barvířky a jejich vína mají velmi tmavou, intenzivně červenou barvu.

Postupně zaměkající bobule na hroznu:

Postupně zaměkající bobule na hroznu

O antokyanových barvivech už řada spotřebitelů ví, že jsou zdraví prospěšná a že patří k takzvaným antioxidantům. Jak říkával například Miroslav Horníček, červené víno je možné považovat za „mléko starců“. Možná by konzumenty i pěstitele vína zajímalo také to, proč jsou bobule modré, ale vína z nich jsou pak červená?

Protože antokyanová barviva mění svoji barvu mezi červenou a modrou podle pH: při nízkém pH jsou červená a při vysokém modrá. Jistě to znáte ze sbírání borůvek. Vaše prsty i rty jsou červené, a když se pak umyjete mýdlem (tuhé mýdlo bývá zásadité), máte ruce černé. A protože ve vínech jsou vždy kyseliny, jsou bobule modré podle prostředí ve slupce, a při kvašení se barvivo dostane do kontaktu s kyselinami z dužniny; proto jsou vína červená.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - září

Červen

V poslední polovině června, po odkvětu hroznů, začíná intenzivní fáze zelených prací:

  • Vylamování nebo zaštipování mladých výhonků.
  • Dlouhé výhonky mezi dráty zapleteme tak, aby se mohly přichytit a nezlomil je vítr.

Zelené hnojení nebo mulčování: Tráva, jetel, slunečnice, vikve atd., které rostou mezi řadami vinné révy, se posekají a nechají se ležet. Tento zelený odpad pokrývá půdu vinice a půdními organismy je pomalu zpracováván na humus. Tím se zlepšuje kvalita půdy. Voda může být navíc při silných deštích lépe absorbována a ukládána půdou.

V období kvetení révy je důležité u odrůd náchylných na plíseň révy včas zařadit do systému ochrany také fungicidní ošetření proti této chorobě. Šedá hniloba (plíseň šedá, botrytida) napadá hrozny již po odkvětu až do úplné zralosti.

Ošetření vinné révy v červnu

Proti plísni révy

V lokalitách, kde nebyly zjištěny první výskyty plísně révy a v minulém období nebyly splněny podmínky pro primární infekci, je možno použít kontaktně a preventivně působící fungicidy: Areva Combi, Cabrio Top, Folpan 80 WG, Pergado F, Polyram WG. K naplnění podmínky náhrady organických fungicidů také i měďnaté přípravky lze použít: Cuprocaffaro Mickro, Cuproxat SC, Defender, Flowbrix, Funguran-PRO, Champion 50 WG, Kocide 2000. Přípravky s účinnou látkou folpet: Areva Combi, Folpan 80 WG, Pergado F aj. zpevňují pletiva a zvyšují odolnost proti padlí, omezují výskyt šedé hniloby květenství a neomezují populace dravého roztoče Typhlodromus pyri.
Při silném infekčním tlaku je vhodnější aplikovat kombinované déle působící fungicidy: Cassiopee 79 WG, Melody Combi 67,5 WG nebo fenylamidů Fantic F. Použít je možno i ostatní léčebně působící fungicidy při respektování doby kurativního působení: Forum Star, Profiler, Tanos 50 WG, Valis M, které při doporučené dávce zajistí dlouhou dobu účinnost a dobrou ochranu nově narůstajících částí (systémové nebo hloubkové působení).

Proti padlí

Na padlí révy je vhodné pro ošetření rizikových porostů (náchylná odrůda, pravidelný výskyt, silnější výskyt v minulém roce) použít na počátku kvetení při teplotách nad 15 °C především přípravky na bázi elementární síry: Flosul, Kumulus WG, Sulfonac 80 WG, Sulfurus, Thiovit Jet. Přípravky na bázi elementární síry současně omezují i výskyt hálčivce révového. Pokud už byl zjištěn výskyt padlí, bude vhodné použít organické fungicidy: Collis, Domark 10 EC, Dynali, Luna Experience, Luna Max, Prosper, Sercadis, Spirox D, Vivando, případně i další: Karethane New, Talendo Extra, Talent, Topas 100, EC, včetně jejich kombinací. Interval mezi ošetřeními by neměl ani při ošetření intenzivními přípravky u rizikových porostů překročit 10–12 dnů. Alternativou při silném infekčním tlaku může být i použití intenzivního přípravku v intervalu 12–14 dnů a v mezidobí provést ošetření přípravkem na bázi elementární síry.

Zdroj: Postřik vinné révy v červenci

Odrůdy

Odrůdy slivoní švestek jsou bohužel citlivé na šarku. Šarka způsobuje opadávání ještě nezralých švestek, což znamená, že jsou kyselé. Toto onemocnění poznáme podle žlutých až zelených skvrnek na plodech a listech. Plody jsou hrbolaté, mají dolíčky, pod kterými je červená až hnědá dužina. Onemocnění přenáší hmyz a není možné ho nijak léčit, stromy je nejlepší vykácet a kompletně spálit. Nejdůležitější je prevence, respektive výběr vhodné odrůdy. Pro výsadbu se používají generativní neboli semenné podnože (tedy stromky vypěstované ze semen, protože se šarka nepřenáší semeny). Podnož je kmen s kořenovým systémem, na který je naroubována jiná odrůda slivoně. Vhodné je nahradit citlivé švestky pološvestkami nebo slívami. Pokud chcete pěstovat slivoně, doporučuje se vždy vyhledat odrůdy odolné vůči šarce.

Stromky vysazované ve školkách jsou tvořeny podnoží myrobalánu. Nevýhodou je však velký vzrůst. Dalším problémem je, že stromy na tomto základu vynáší plody později než klasické švestky. Proto se hodí do teplých a suchých oblastí republiky. Do nejteplejších oblastí Česka jsou vhodné například tyto odrůdy: Stanley, Čačanská lepotica, Čačanská najbolja.

Wangenheimova švestka, zelené renklody a durancie jsou jako semenáče vhodné pro těžší a vlhčí půdy. Stromy na těchto podnožích rostou mnohem méně než na podnožích myrobalánu.

Mezi podnože, které jsou vhodné i za způsobu vegetativního množení, tedy způsobu, kdy se strom dělí řízkováním a má stejný genetický materiál jako matečná rostlina, patří odrůdy jako St. Julien nebo MY–KL–A, které dobře rostou i ve vlhčích a těžších zeminách, mají vzrůst asi 60–70 % myrobalánu. Stromy mají dřívější plodnost než právě myrobalánové podnože.

Máte-li jen malou zahradu, kde je důležitý každý centimetr místa, vhodnou podnoží je WAxWA, jejíž růst je 50–60 % myrobalánu a vřetena plodí už druhým nebo nejpozději třetím rokem od vysazení.

Máte-li zahradu v mrazové kotlině, pak slivoně raději vůbec nevysazujte. Ideální je pěstovat stromy do nadmořské výšky 350 m n. m., odolné odrůdy do 450 m n. m., při dobré péči a vhodném lokálním klimatu mohou zvládnout i vyšší polohy. Dobré je mít samosprašnou odrůdu. Pokud není, musíme jim zajistit opylovače (jiná odrůda nedaleko stromu).

Švestky se sází na jaře nebo na podzim. Pokud máte dost času na přípravu půdy, ideálním řešením je na podzim půdu zrýt a prohnojit hnojem. Poté je vhodné půdu obohatit pomocí zeleného hnojení, což je ekologická a levná varianta přihnojování půdy. Zasadí se drobné rostliny jako měsíček lékařský nebo svazenka vratičolistá, vikvovité (lupina, bob, hrách, vikve a hrachor) a brukvovité (řepka, hořčice) rostliny, které se poté do půdy zaryjí. Jejich drobné kořínky půdu obohatí například o dusík. Podzim je dobou vhodnou pro zasazení malých stromků slivoní – vřeten. Vřetena jsou stromky o výšce kmenu od 30 do 60 cm. Ostatní výhony mají mít alespoň 20 cm. Pokud chcete zasadit více stromků, doporučuje se vzdálenost mezi jednotlivými vřeteny slivoní asi 1,5–1,8 m průměrně. Pokud máte podnož myrobalánu nebo St. Julienu, tedy podnože většího vzrůstu, sázejte ve vzdálenosti 4,5 x 2,5 m (vzdálenost mezi řadami x vzdálenost mezi stromky v řadě). Podnože méně vzrůstné, jako je například Wangenheimova odrůda, sázíme 4 x 2 m a slabě rostoucí, jako je Pixy, 4 x 1,5 m. Kombinujeme-li vzrůstné podnože s velmi vzrůstnými korunami, sázíme i 6 x 4 m od sebe. Místo štěpování musí zůstat nad zemí.

Stromy potřebují dostatečnou výživu, a pokud je sucho, tak i dostatečnou zálivku. Dostatek vláhy je důležitý zejména v období růstu plodů. Nejchutnější a obecně nejlepší plody slivoní rostou ve druhém až třetím roce od výsadby. Na podzim, když přijdou větší mrazíky, je třeba strom přihnojit lopatkou Cereritu. Do kruhu 1,5 m od kmene se položí nastýlka neboli mulč starého chlévského hnoje ve výšce cca 10 centimetrů. Kmene se ale hnůj nemá dotýkat. V době vegetace se na mulč přidává pokosená tráva. Princip mulče nahrazuje přirozený proces v přírodě, který funguje tak, že spadlé listy a větve zadržují vláhu v zemi a postupně se vrací do půdy a hnojí ji, čímž navrací stromu živiny a energii. Hnojení starších stromů není tak potřebné, protože slivoně mají hluboké kořeny a mohou tak čerpat živiny z větší hloubky. Tyto stromy tedy půdu nevyčerpávají, a tak může být půda ve švestkových sadech i velmi úrodná.

Stromy řežeme koncem března až v době květu, pokud krátíme mladé slivoně, tak na počátku jejich plodnosti. Jestliže jste stromky sázeli na podzim, proveďte první řez následující jaro, pokud na jaře, tak ještě v témže období. Zkracovat větve je možné v době vegetace, jako to platí u jiných peckovin, a to až do začátku září. První roky se provádí takzvaný výchovný řez. Mladé stromy se zkracují, mají-li příliš dlouhé výhony, a tímto řezem korunu zahušťujeme. Starší stromy řežeme, mají-li příliš dlouhé jednotlivé větve nebo roste-li určitá větev příliš v ostrém úhlu ke kmenu (při přetížení by se větev mohla odlomit a strom tak nenávratně poškodit. Ideální je roční přírůst větví asi půl metru, pak stačí strom řezem prosvětlovat. Pokud je menší, korunu bychom měli prořezávat hlouběji.

Chceme-li vypěstovat mnoho kvalitních plodů, měli bychom provádět probírku plodů. Slivoně nasazují dvakrát až desetkrát více plodů, než jsou schopny dovést k dozrání (zejména u původních druhů švestek). Probírka by měla proběhnout začátkem léta (červen), a to tím způsobem, že švestka, dotýkající se některé další by měla být odstraněna. Dokonce je uváděno, že plody by měly mít mezi sebou vzdálenost 6 až 9 palců. Nejlepší je přebytečné plody odstraňovat ručně. Námahu spojenou s probírkou vám vynahradí kvalita výsledného ovoce.

Švestky nejsou příliš dlouhověké. Jsou-li výnosy nízké nebo je-li slivoň napadena chorobou, je dobré strom skácet a nahradit novým.

Červivost plodů způsobuje pilatka švestková, plody jsou následně napadeny moniliovou hnilobou. Dalším nepřítelem je obaleč švestkový, mšice a puklice švestková. Stromy proti těmto škůdcům chráníme na jaře postřiky. V době opadu 95 % okvětních lístků se provádí večer postřik přípravkem Zolone 35EC, který je účinný proti pilatce švestkové a žluté.

Zdroj: Švestky

Drátěnky

V únoru se pěstitelé věnovali správnému řezu révy, dnes jste zmínila některé tvary, jako například vertiko nebo jednoduchá záclona a minule při zastrkování výhonů nás zajímalo dvoudrátí. Ale ještě jsme nemluvili o drátěnkách jako takových.

To máte tedy pravdu. Vybudovat drátěnku je potřebné nejdéle v druhém roce po výsadbě, ale můžeme si o ní něco povědět už teď, i když založení vinice a vlastní výsadba nás teprve čeká. Na začátku našeho povídání jsem říkala, že réva je liána, proto potřebuje oporu. V šerém dávnověku, kdy révu ještě „nezotročoval“ člověk, protože réva je mnohem starší než lidstvo, si tato liána musela s oporou poradit sama. Vyřešila to tak, že „šplhala“ po kmenech až do korun stromů, kde bylo sluníčka dost a kde se jí líbilo. Dnes, kdy jsou vinice monokulturami, případně monokulturami s ozeleněním, révové keře nemají k dispozici žádné stromy, po kterých by mohly šplhat a na nichž by se mohly uchytit, a proto potřebují opěrné konstrukce. Několik století si naši předkové vystačili s tím, že na jaře ke každému keři zatloukli dřevěný kolík a k němu během vegetace vyvazovali ty výhony, které po vylámání na keři ponechali. Na podzim po sklizni a po opadu listí kolíky vytahali a uložili je na kraj vinice. Kdo nějaký kolík ukradl, aby si s ním zatopil, byl náležitě potrestán, jak se můžeme dočíst v tehdejších „legislativních“ předpisech, které pro vinice napsal císař a milovník vín Karel IV. Taková opěra keřům vedeným na hlavu stačila.

Dnes, když jsme postupně navrhli a začali využívat řadu způsobů vedení, už nám jen opěrné tyče nestačí, protože na keřích pěstujeme kmínky, na nich nařezáváme různými způsoby ramena s čípky a ve velkých výsadbách využíváme téměř výlučně jen tažně. Proto je potřeba, aby opěrné konstrukce byly složitější. Pro výsadby, ve kterých používáme traktory, je navíc nutné, abychom keře poněkud násilně formovali do víceméně „placatých tvarů“, aby se tam stroje s nářadím vešly. Proto dnešní drátěnky tvoří krajové a středové sloupky a mezi nimi jsou napjaté dráty. Samozřejmě, že počet a uspořádání systému drátů závisí na používaných pěstitelských tvarech, ale pro většinu tvarů se hodí kombinace dvou nebo jednoho spodního drátu, kterému či kterým se říká „vodící“ a dvou až tří dvoudrátí, do kterých se za vegetace zasunují přirůstající letorosty. Krajové sloupky nesou největší tíhu danou hmotností přibývající zelené hmoty, která často pronáší dráty. Ty se musejí čas od času napínat a tím by se časem mohly krajové sloupky zbortit, proto se ukotvují nebo musí být podepřeny vzpěrami. Středové sloupky se umísťují obvykle vždy mezi šestý až sedmý keř, případně mezi sedmý a osmý keř. Záleží na způsobu vedení.

Jaké materiály se pro vybudování drátěnek používají?

Pro první drátěnky to byly dřevěné kůly. Dřevo je dobrý materiál, v krajině vypadá přirozeně a při likvidaci drátěnky ještě poslouží jako topivo. Také v současnosti někteří vinohradníci dávají dřevěným sloupkům přednost. Oblíbeným druhem dřeva je dřevo akátové, protože rychle roste. V druhé polovině dvacátého století se, v souladu s tehdejším stavebnictvím, využívalo téhož stavařského materiálu – betonu. Betonové sloupky jsou vyztužené železnými pruty a musí v nich být předem vytvořené otvory pro dráty. Betonové sloupky krajové mívaly patku, pod kterou se šikmo umísťovala vzpěra. Velká část starších vinic je ještě dnes tvořena sloupky betonovými. Likvidace betonových sloupků není jednoduchá, většinou se za ni musí platit.

V současnosti se kromě návratu k dřevěným sloupkům využívá ještě další materiál. Moderní lehké kovové sloupky, které, pokud jsou dobře propojené mezi dráty a opěrnými tyčemi k jednotlivým keřům, jsou značně stabilní, i když to tak na první pohled nevypadá. Používají se ve většině nově budovaných vinic. Posledním využívaným materiálem je produkt chemického průmyslu – sloupky a opěrné tyče plastové. Jejich předností je také jejich nízká hmotnost a snadná likvidovatelnost. Zde je vidět, jak vypadá drátěnka s ukotvenými sloupky z akátového dřeva:

Zde drátěnka se sloupky z betonu se vzpěrami:


Tady je vidět drátěnka z plastu:


A nakonec lehká kovová drátěnka:


A jaké opěrné konstrukce byste doporučila návštěvníkům těchto stránek?

To samozřejmě závisí na způsobech vedení. Je však dobré vzít v úvahu, že to, o čem jsem teď mluvila, se týká profesionálních vinařů, kteří hospodaří na velkých plochách vinic a používají mechanizační prostředky, které se do řádků musejí rozměrově vejít. Proto řežou a vedou keře tak, aby jejich hmota byl víceméně „placatá“. Drobný pěstitel nic takového nepotřebuje. V únorovém povídání jste se mne ptala na využívání kordonových tvarů a já jsem nabídla některé ukázky využívání pergol v zahradách. Kdo navštívil země pěstující révu a měl příležitost jet krajinou vinic, jistě si všiml, že „co jiný kraj, to jiné způsoby vedení“. Například nejrozmanitější pergoly nebo tvar Y, který se již sem tam objevuje i u nás. Jde o způsob pěstování s vysokým kmínkem, který se v horní části rozdvojuje do dvou ramen vedených šikmo vzhůru, čímž se celý řádek vinice otevře do stran. Tento tvar je vhodný zejména pro stolní odrůdy. Jak vypadá vedení keřů ve tvaru Y, je vidět zde:

Nebo je v jiných oblastech možné vidět vedení, které tvoří kmínek, na něm tři až čtyři krátká ramena, vedená do všech stran. Na nich se nařezávají krátké čípky. Tomuto vedení slouží jako opora něco, co by se dalo nazvat „kolo od vozu“ (nebo moderněji „volant“). V zemích, kde je velmi teplé klima a rozložení srážek do téměř půlročních cyklům, jako například na Kanárských ostrovech či v jiných zemích, se réva pěstuje korodonovým způsobem, avšak keře se z počátku vegetace celé nechávají ležet na půdě včetně kmínků – nepotřebují tedy žádnou drátěnku. Teprve před začátkem zaměkávání bobulí se jednotlivé části keřů podkládají dřevěnými oporami ve tvaru s prominutím „klacků“, aby se zabránilo styku s půdou.

V zemích s pravidelnými větry vanoucími převážně jedním směrem, se kolem keřů budují nízké kamenné zídky, které chrání mladé letorosty před vylomení. Později se konce letorostů přes zídky přehazují. Způsobů vedení je zkrátka celá řada a jejich uživatelé si pro ně vymyslí a vybudují ta nejvhodnější opěrná zařízení. Například révový keř v ochranné zídce, jak je vidět zde:

Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen

Houbové choroby v červnu

Když „provětrávací“ prevence nestačí - jakými „zbraněmi“ teď musíme zasáhnout proti houbovým chorobám?

Z toho, co jsem uvedla o sprchávání jako důsledku srážek v době kvetení vyplývá, že takzvaně „do květu“ bychom aplikovat postřiky raději neměli. Po odkvětu a v době vegetace vůbec je nutné pravidelně kontrolovat zdravotní stav révy a to podle vývoje počasí vyhledávat příznaky buď peronospóry (pokud je počasí deštivé) nebo příznaky padlí (pokud je sucho). Aplikovat přípravky proti těmto dvěma chorobám doporučuji drobným pěstitelům podle výskytu příznaků. Sice existují signalizační postupy, jak vývoj chorob v daném čase předpovídat, ale jsou značně náročné. Tak náročné, že ti, kteří je ovládají, je poskytují profesionálním vinařům jako placenou službu. Avšak drobný pěstitel si jistě najde chvíli na to, aby vinici pravidelně procházel, a příznaky výskytu houbových chorob jistě najde včas.

Pokud byl chemický zásah proti houbovým chorobám před květem proveden přípravkem s preventivním účinkem, je možné použít přípravky kontaktní. Proti peronospoře použijeme opět přípravky na bázi mědi, např. FOLPAN, CUPROXAT, či DITHANE, proti padlí např. KUMULUS, KARATHANE nebo CABRIO TOP.

Po odkvětu je však nutné vzít v úvahu možnost výskytu další houbové choroby a tou je šedá hniloba, dříve zvaná plíseň šedá, latinsky Botrytis cinerea. Ta škodí především na květenstvích a později především na hroznech. Květenství mohou zasychat a upadat. Působení plísně šedé známe nejvíce z doby, kdy hrozny zrají. Projevuje se hnilobnými skvrnami na bobulích, které jsou touto plísní napadané postupně - nejprve uvnitř hroznu (kde je déle vlhko) až k povrchovým bobulím, což je nebezpečné hlavně u odrůd s hustým hroznem. Takto napadené hrozny se nehodí ke sklízení. Toto houbové onemocnění je pro pěstitele pohromou - není závislé na teplotě, k jejímu zdárnému rozvoji stačí dostatek vlhkosti. Proto zůstává nepřítelem révy i na podzim, v září či říjnu – tedy pokud prší. Nicméně boj s plísní šedou je nutné začít již po odkvětu, proto se o tom zmiňuji už teď. Kromě preventivního kvalitního provedení všech zelených prací doporučuji v tomto případě určitě provést také preventivní chemické ošetření po odkvětu, například přípravkem MELODY COMBI. Zde je vidět bobule uvnitř hroznu napadené plísní šedou:

Doposud jsme se zabývali houbovými chorobami a v březnu jsme také věnovali pozornost bakteriálním a fytoplazmatickým onemocněním. Existují však ještě další révové choroby...

Systematicky jsou zařazené do skupiny „viróz“ a virům podobných mikroorganizmů, nazývaných „viroidy“ a „virózám podobná onemocnění“. Jsou způsobovány původci tak drobnými, že ani nemají buňky. Viry jsou tvořeny DNA s bílkovinným obalem a viroidy RNA s bílkovinným obalem. Mají některé společné vlastnosti: mohou se vyskytovat v „latentním“ stavu, což znamená, že za normálních podmínek se navenek neprojevují, nejsou tedy rozpoznatelné pouhým okem. Aktivují se tehdy, když je keř nějakým způsobem zesláblý, třeba po poškození mrazem, kroupami nebo po opakovaném přetěžování nadměrným zatížením při řezu. Takováto onemocnění se do rostlin dostávají při výrobě sazenic s podnožovým nebo roubovým materiálem nebo prostřednictvím přenašečů, jako jsou například hlístice či larvy puklic. Také se mohou přenášet pylem při generativním množení – to ale zajímá spíše šlechtitele; běžný pěstitel obvykle nemnoží révu semeny (ono to také není tak jednoduché).

Příznaky u takovýchto jednotlivých onemocnění jsou odlišné; důsledkem jejich rozvoje je, obecně řečeno, zmenšování listové plochy, což ovlivňuje míru fotosyntézy a často je provází sprchávání, které má za následek podstatné snížení množství a kvality sklizně, keře postupně slábnou. Problém je, že virová onemocnění u rostlin se běžně nedají léčit.

To tedy znamená, že žádný postřik nepomůže?

My lidé na nemoci virového původu dostáváme antivirotika, ale rostliny virů jen tak zbavit nemůžeme. Pokud jsou keře silně napadené, dříve nebo později zajdou. Jediné řešení, jak se virózám vyhnout, je preventivní opatření, spočívající v tom, že se takto napadeným rostlinám vyhneme už při vysazování sazenic révy. To znamená, že sadbu bychom měli nakupovat u prodejce, který garantuje zdravotní stav, nejlépe rovnou u školkaře, který smí prodávat jen zdravý certifikovaný materiál. Rozhodně, pokud se chcete virózám u révy vyhnout, nedoporučuji nakupovat sadbu na trzích nebo prodejních výstavách, kde prodejce často nemá představu ani o nabízených odrůdách, natož o zdravotním stavu sazenic.

A když už jsme si takto napadené rostliny vysadili, jak potom takové onemocnění vlastně rozpoznáme?

Určit virové choroby pouhým pohledem není snadné, protože vizuální posouzení je subjektivní. Pro vědecké nebo šlechtitelské účely se virózy prokazují serologickými testy, například metodou ELISA, která se používá i v humánní medicíně.

Virové onemocnění, se kterým se můžeme setkat nejčastěji, se jmenuje virová svinutka révy, její vědecký název je Grapevine associated virus 1-10 (virové choroby se označují anglicky, používá se zkratka GLRV 1-10). Český název celkem výstižně popisuje příznaky, podle kterých se dá poznat. U takto napadených keřů dochází ke svinování okrajů starších listů směrem do rubu, což na začátku může vypadat jako mírné prohnutí listové čepele mezi nervaturou, které laikovi může připadat jako přirozené zvlnění listů. Při silném projevu výskytu svinutky může docházet až k úplnému stočení listových čepelí. Povrch listů je hrubší, často dochází k předčasnému odbourávání chlorofylu a objevuje se interkostální chloróza, jak jsme o ní mluvili při projevu nedostatku hořčíku. Růst keřů oslabuje, což se spolu se sprcháváním hroznů odrazí na malých výnosech. Příznaky svinutky révy jsou rozpoznatelné již v první polovině vegetace, koncem června a v červenci. Některé odrůdy jsou na toto virové onemocnění dost náchylné, např. Chrupka bílá a Chrupka červená, odrůdy rodu Rulandské, Chardonnay, Müller Thurgau nebo Veltlínské zelené. Zde je fotografie, na které je svinutka na odrůdě Müller Thurgau na začátku vegetace:

Druhou často uváděnou virovou chorobou je vějířovitost révy. Dříve se označovala jako roncet révy. V odborné literatuře se uvádí pod označením Grapevine funleaf virus (GFLV). Způsobuje několik změn v přirozeném růstu keřů a proto je dosti dobře rozpoznatelná. Především na listech dochází k značnému otevření řapíkového výkroje, až do 180°, i více a povrch listové čepele je zdrsnělý. Hlavní cévní svazky v jednotlivých lalocích listu se tím pádem uspořádají do tvaru vějíře – odtud český název této choroby. Může také docházet k odbarvování pletiv okolo cévních svazků. Dále je pro tuto nemoc typické, že jednotlivá internodia nevyrůstají jedno z druhého přímo, tedy pod úhlem 180°, nýbrž tento úhel je menší. Internodia vyrůstají „cikcak“ a zároveň jsou také kratší. Některá internodia mohou být dokonce tak zkrácená, že mezi dvěma nody s očky téměř nejsou vidět. Tomuto jevu se říká dvojitá očka. Také se internodia mohou vidličnatě rozdvojit. Květenství sprchává, jako u většiny viróz. Důsledky výskytu vějířovitosti jsou obdobné, jako u svinutky. A jestli jsem vás už dost postrašila, jedna dobrá zpráva: toto onemocnění se v praxi objevuje jen velmi zřídka.

Přesto jste ho zmínila...

Mám pro to dobrý důvod. Protože se může stát, že na listech najdeme první dva uvedené příznaky, tedy otevření úhlu řapíkového výkroje a zdrsnělost povrchu listů, případně náznak deformace listů. Úplně stejným způsobem réva reaguje na použití některých chemických přípravků ze skupiny herbicidů nebo desikantů. Samozřejmě že je nepoužil pěstitel, ale byly použity někde v okolí za méně vhodných meteorologických podmínek a vítr je zanesl na révu – čemuž se říká úlet. Pokud takovéto změny na listech najdeme, musíme hledat další příznaky roncetu, které jsem před chvílí popsala, abychom rozpoznali úlet herbicidu před vějířovitostí a zůstali v klidu – proto jsem se o této chorobě zmínila. Tady je vidět list poškozený úletem herbicidu:

Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen

Janovec alias čilimník

Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.

Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.

Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.

Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.

V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).

Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů čilimníku. Většina barevných variací byla vyšlechtěna u čilimníku raného a metlatého, ostatní typy mají květy žluté (různé odstíny), případně dvoubarevné (pavéza květu a křídla mají odlišné odstíny).

Nejdříve rozkvétá čilimník raný (duben až červen), těsně následuje čilimník metlatý. Poté keře kulovité a poléhavé spolu s plazivými, z nichž některé kvetou od června do srpna (čilimník rakouský). Pokud tedy budete mít na zahradě zástupce uvedených druhů, máte zaručeno, že vaše zahrada pokvete hodně dlouho.

Jak již bylo řečeno, čilimníkům vyhovují slunná místa, to je pro ně to pravé. Stínění nesnášejí. Ve stínu keře sice rostou, ale vytahují se a rozklesávají, v důsledku čehož jsou choulostivé na vítr. Bydlíte-li na větrném místě, mladé keře vyvažte (připevněte k opoře), než zesílí. Čilimníkům svědčí lehčí, písčitější půdy, křížence a kultivary pak pěstujte v normální, ale živnější půdě. Jestliže použijete při výsadbě trochu rašeliny, uděláte dobře. Keřům vadí vápno, jedná se tedy o rostliny vápnostřežné. Dobře snášejí sucho, naopak dlouhodobé přemokření vede téměř vždy k úhynu rostliny. Mladé čilimníky budou vděčné za zimní přikrytí chvojím. Na jaře odstraňte proschlé a namrzlé konce větví. Po odkvětu keř každoročně seřízněte, aby neztratil tvar. Na neoplocených pozemcích můžete mít problémy s vysokou zvěří, která si v zimním období při nedostatku potravy na čilimnících ráda pochutnává.

Pakliže chcete udržet čilimníky v dobré kondici a zajistit tak v dalším roce bohatou násadu květů, je nutný pravidelný řez, při němž se zkracují odkvetlé výhony asi o třetinu až polovinu. Nikdy však neřežte do starého dřeva, které již nedokáže zregenerovat.

Pokud chcete spíše stromek než keř, čilimníky vám to umožní. Stromkové čilimníky roubované na štědřenci koupíte v každém větším zahradním centru. Stromek lze pěstovat ve větší nádobě v dobré půdě a na slunném místě. Na zimu ho pak raději ukliďte do místnosti, ve které nemrzne. U kupovaných stromků je korunka už vytvarovaná, tudíž postačí probrat na jaře poškozené a proschlé konce větviček. Do nádob můžete vysadit i některé keřové čilimníky menšího a úspornějšího vzrůstu.

Chcete-li si čilimník naroubovat sami, použijte jako podnož zmíněný štědřenec, na nějž v požadované výšce roubujete na kozí nožku. K roubování se nejvíce hodí čilimník purpurový nebo jeho odrůdy.

Namnožit si čilimník výsevem je jednoduché: semena přezimovaná v suchu vysejte buď v březnu do misek, nebo v květnu přímo na záhony. Když si semena z lusků neposbíráte, časem se stejně několika semenáčků dočkáte.

Čilimníky lze rozdělit například podle tvaru do několika skupin (skupiny pochopitelně zahrnují více druhů, než se zde uvádí). Každý ze zmíněných čilimníků má obvykle několik barevných kultivarů.

  • MÍRNĚ PŘEVISAJÍCÍ – čilimník raný (Cytisus praecox) má polokulový tvar a husté metlovité větve, jejichž konce převisají. Dorůstá obvykle do výšky kolem 1,5 m. Čilimník raný kvete od konce dubna do června žlutě. Krásný, jasně žlutý je kultivar Lena, zlatožluté květy má kultivar Allgold. Bílou barvu najdete u kultivaru Albus s poněkud vzpřímenějším růstem. Pro ty, kteří dávají přednost červené barvě, je ideální kultivar Hollandia. Zde můžete vidět čilimník raný.
  • VYSTOUPAVÝ, VZPŘÍMENĚ ROSTOUCÍ – čilimník metlatý (Cytisus scoparius) má méně listů a je vysoký cca 2 m, avšak některé kultivary mohou být i o polovinu nižší. Čilimník metlatý je jedovatý. Krémově žlutou barvu má kultivar Moonlight, zatímco kultivar Daisy Hill má květy dvoubarevné, a sice žlutočervené. Existují i čilimníky kvetoucí růžově, například kultivar Gloria. Zde můžete vidět čilimník metlatý.
  • KULOVITÝ, VZPŘÍMENÝ – čilimník štírokvětý (Cytisus emeriflorus) bohatě větvený i olistěný keř. Tento druh čilimníku je o něco nižší, většinou nepřesáhne 1 m výšky. Zde můžete vidět čilimník štírokvětý.
  • PLAZIVÝ, ŠIROCE ROSTOUCÍ – čilimník chlupatý (Cytisus hirsutus) dorůstá do výšky 0,5 m a šířky přes 2 m. Zde můžete vidět čilimník chlupatý.
  • PŘITISKLÝ, AŽ PLAZIVÝ – čilimník poléhavý (Cytisus decumbens) tento keř měří maximálně 20 cm. Hodí se na skalky, zídky a lze ho využít i jako půdokryvnou rostlinu, neboť dorůstá do šířky až 2 m, a to na každou stranu. Zde můžete vidět čilimník poléhavý.

Čilimník na kmínku

Cytisus Windlesham Ruby

Jedná se o stromkovou variantu keře. Čilimník na kmínku má zpravidla 1 m vysoký kmínek (může být i vyšší), na kterém se nachází koruna. Je to poměrně nenáročný keř, jejž na jaře zdobí záplava nápadných růžovopurpurových květů. Čilimník roste vzpřímeně a bohatě a dosahuje výšky cca 1,2–2 m. Nemá zvláštní nároky na půdu, spokojí se s běžnou, dostatečně propustnou zahradní zeminou. Pro bohatý růst a květ je dobré čilimník po odkvětu zastřihnout. Nemá však rád řez do starého dřeva. Rovněž nesnáší přemokření, jedná se spíše o suchomilnou rostlinu.

Zde můžete vidět čilimník na kmínku.

Čilimník černající

Keř je vysoký 30–200 centimetrů. Větví se u země a jeho větve jsou oblé, přitiskle chlupaté či olysalé. Listy má 3četné, přitiskle chlupaté a řapíkaté, lístky pak krátce řapíčkaté, eliptické nebo obvejčité, při sušení černající. Hrozen je 10–30 cm dlouhý, s nejméně 15 květy, které měří asi 1 cm a mají žlutou barvu. Čilimník černající kvete od května do srpna.

Vyskytuje se na okrajích lesů a křovin, dále ho najdeme ve světlých a suchých lesích, na skalnatých, kamenitých či málo zarostlých svazích, v lomech, podél cest, v půdách kamenitých nebo písčitých, mělkých, sušších, až svěžích, nedusíkatých.

Čilimník černající představuje zřejmě mírně toxickou rostlinu, jež obsahuje řadu alkaloidů (kalykotomin, trigonellin, cytisin, anagyrin, spartein) a alkaloidní aminy (epinin).

Zde můžete vidět čilimník černající.

Čilimník lena

Čilimník lena má fantastické zbarvení. Zvenčí je barva měkce červená, vnitřek květu je zlatožlutý. Barevná kombinace působí výrazně a díky teplým tónům i příjemně. Keř kvete od první poloviny května přibližně jeden měsíc. Listy jsou sytě zelené, opadavé, drobné a měří do 2 cm. Větvičky jsou zelené po celý rok.

Čilimník lena vytváří hustý keř dosahující výšky i šířky cca 1,2 m. Aby každý rok bohatě kvetl a měl hezký tvar, doporučuje se jej po odkvětu zastřihnout. Na začátku června zakraťte odkvetlé výhony o 1 až 2 třetiny. Čilimník nemá rád silný řez do staršího dřeva, takže pokud budete chtít zachovat kompaktní keř, střihejte ho každoročně pouze do loňských výhonů. Nestříhané rostliny vyholují spodní větve a hodí se do přírodně laděných zahrad.

Lena nesnáší přílišné množství vody, jedná se spíše o suchomilnou rostlinu. Jeho květy mají pestré zbarvení, hodí se proto mezi celozelené keře a jehličnany, které na přibližně měsíc nápadně oživí. Potřebuje plné slunce a mírně kyselou, živnou zem. Keř je plně mrazuvzdorný do cca –27 °C.

Zde můžete vidět čilimník lena.

Čilimník řezenský

Čilimník řezenský má podobu keře bez trnů, jenž dorůstá do výšky 0,1–1,5 m. Větve jsou poléhavé nebo vzpřímené nebo metlovité, v mládí přitiskle ochlupené. Listy jsou 3četné, řapíky ochlupené a dlouhé 1 cm. Vlastní lístky mají obvejčitý, až kopinatý tvar, délku 0,7–2,5 (i 3,5) cm a šířku 3–6 (i 9) mm. Kvete oboupohlavními žlutými dvoucentimetrovými květy ve skupinách 1–3 (i 6) kusů v období od dubna do června. Plodem je plochý podlouhlý hnědý přitiskle ochlupený lusk, který měří 2–3,5 cm a má mnoho hnědých lesklých semen. Tento čilimník patří mezi vzácnější druhy.

Vyhovují mu travnaté nebo kamenité suché křovité stráně, louky nebo řídké okraje lesů.

Zde můžete vidět čilimník řezenský.

Čilimník bílý

Také čilimník bílý je beztrnný keř, který dosahuje výšky 20–60 cm. Větve má poléhavé nebo vystoupavé a přitiskle ochlupené. Listy jsou ochlupené a 3četné, vlastní lístky pak dlouze obvejčité, eliptické, až kopinaté, dlouhé 1–3 cm a široké 0,5–1,2 cm. Spodní strana je šedozelená. Má 1–2 cm dlouhé, přitiskle ochlupené řapíky. Kvete v období června a července bílými nebo nažloutlými květy, jež jsou uspořádány v 3–8květých (i 12) strboulech.

Plodem je čárkovitě kopinatý lusk o délce 2–3 cm a šířce 5–6 mm, který obsahuje hnědá lesklá semena. Tento čilimník patří mezi ohrožené druhy.

Čilimníku bílému vyhovuje teplo, plné slunce a sušší hlinité či jílovité půdy bohaté na živiny. Roste na křovinatých stráních, okrajích lesů nebo světlinách (prosvětlenější místo v lesním porostu). Je odolný vůči suchu.

Zde můžete vidět čilimník bílý.

Zdroj: Čilimník


Autoři obsahu

Mgr. Hanka Synková

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Jiří Dvořák

Mgr. Světluše Vinšová

Nina Vinšová


Vinna-reva-pestovani

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP