Modrá skalice se používá proti plísni u vína ve směsi s názvem Bordeauxská jícha, v počeštěné verzi je to bordóská jícha. Vyrábí se tak, že se do suspenze hašeného vápna přidá stanovené množství roztoku síranu měďnatého, aby měl postřik neutrální až slabě zásaditou reakci. Bordeauxská jícha by tedy měla mít své pH v hodnotách 7 nebo mírně nad 7.
Například na přípravu 1% bordeauxské směsi potřebujeme na hašení 500–600 g páleného vápna, nebo 1 500–1 800 g hašeného vápna, které zředíme vodou, přecedíme do sudu a doředíme vodou na objem 50 litrů. Nějaký jiný vhodný sud naplníme 50 litry vody a rozpustíme v ní 500 g síranu měďnatého (můžeme ho dát do plátěného sáčku, který zavěsíme tak, aby byl volně ponořený ve vodě). Roztok modré skalice pak za stálého míchání vléváme do vápenného mléka.
V příběhu CHEMICKÉ PŘÍPRAVKY PRO VINNOU RÉVU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr.
Zdravíčko,
existují postřiky (chemikálie / EKO), které jsou kombinované pro více chorob najednou? Např. pro peronosporu a zároveň pro padalí ... nebo musím ošetřovat proti každému zvlášť?
Pokud musím ošetřovat zvlášť, jaké nechat prodlevy mezi jednotlivými postřiky?
Dík za odp., Petr
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Olda.
Pro ošetření více chorob můžete smíchat různé přípravky do jednoho postřiku. Smícháním vznikne takzvaná jícha, která se pak aplikuje na rostliny. O tom, jaké postřiky na co použít, se dodočtete v kalendáři pro vinaře, kde je pro každý měsíc popsáno jak postupovat. Zde najdete kalendář pro vinaře: https://www.ceskenapady.cz/…
Bordeauxská směs dosahuje svého účinku pomocí iontů mědi (Cu 2+). Tyto ionty obsažené v modré skalici ovlivňují enzymy ve sporách plísní takovým způsobem, že brání klíčení. To znamená, že směs Bordeaux se musí používat preventivně, ještě před tím, než udeří houbové onemocnění.
pH Bordeauxské směsi je 7 nebo mírně nad 7.
Nutné je, aby byly postřikem z modré skalice důkladně pokryty celé rostliny. Bordeauxská jícha dobře přilne k rostlině a vydrží na ní i během dešťů, i když z dlouhodobého hlediska je deštěm smývána. V praxi se aplikuje jednou ročně, v zimním období. [2] Nebo od poloviny jara postupně v několika opakováních.
Kromě použití proti plísňovým infekcím na vinné révě je Bordeauxská směs také široce používána pro potlačení plísně bramborové, kadeřavosti listů broskvoně a strupovitosti jablek. Ačkoli může být Bordeauxská jícha špatná pro životní prostředí, někteří zastánci ekologického zemědělství umožňují její použití, takže postřik modrou skalicí je stále často používán ekologickými zahradníky v některých částech světa.
Vzhledem k tomu, že ionty mědi z modré skalice se hromadí v půdě, neustálé používání způsobí znečištění těžkými kovy. Měď se také bioakumuluje v organismech. Ve většině zemí Evropské unie je proto nezákonné ji používat s výjimkou Belgie, Kypru, Francie, Řecka, Maďarska, Itálie, Malty, Portugalska, Rumunska a Slovinska [1].
Bordeauxská jícha se používá nebo se používala na ovocné stromy (broskve, jabloně, meruňky, švestky) před květem a po sklizni. Bordeauxská směs se také používá na brambory, rajčata, vinnou révu, jahody a mnoho dalších rostlin:
původně k ochraně vinné révy před plísní, na základě pozorování vinařů, kteří své révy ošetřovali „jedovatým vitriolem“, aby odradili zloděje hroznů;
k léčbě nebo omezení množení některých houbových chorob (kadeřavost listů broskvoně, padlí, strupovitost, rakovina atd.);
k léčbě některých bakteriálních onemocnění (bakterióza atd.).
Bordeauxská směs může být také použita v chemických toaletách jako výhodná náhrada tradičně používaných produktů.
Brambory, rajčata, vinnou révu a jahody je vhodné ošetřit v polovině jara a pak opakovat v případě potřeby maximálně každých 15 dní (podle klimatu). Je třeba dávat pozor, aby se neošetřovalo samotné ovoce, aby nedošlo k pachuti a riziku otravy.
Ošetření jsou pouze preventivní - neléčí, a proto je nutné je provádět před deštěm, při nebo po kterém hrozí vznik houbového onemocnění. Postřik bude částečně smýván deštěm a je nutné s kúrou začít znovu, jakmile dojde k jejímu vymytí.
Na růže, ovocné stromy, keře s opadavým olistěním se preventivní ošetření aplikuje někdy na podzim (ideálně těsně po opadu listů) nebo na samém začátku jara, těsně před objevením prvních poupat. Pokud je rok nebo období vlhké, v obou případech je často vhodné operaci opakovat 2 až 3krát (v 15denních intervalech). Toto ošetření omezí tvorbu škodlivých plísní na jaře. Použití na růže je třeba zvážit, i když se používá po desetiletí, tak pro tuto plodinu je k ošetření povolena pouze síra.
Bordeauxská jícha chrání pouze to, co zakrývá. Zlepšením přilnavosti produktu přidáním jednoho litru odstředěného mléka na 10 litrů jíchy vidíme lepší odolnost proti dešti, ale tyto bílkoviny mohou také živit plísně nebo bakterie. Preferuje se proto černé mýdlo nebo efektivněji smáčedla na bázi terpenalkoholu (borová pryskyřice), která zvyšují retenci, přilnavost a odolnost vůči smytí.
Hnojení (zálivkou i postřikem): 0,5 g na 1 l vody na 1 m².
Předseťové máčení semen (při setí na půdách s nízkým obsahem Cu): roztok 0,02–0,05 %, tedy 0,2–0,5 g hnojiva na 1 litr vody.
Potlačení lišejníků, mechů a houbových chorob (zálivkou i postřikem): 10–20 g na 1 litr vody (nelze přesně určit na jakou plochu tato dávka vystačí, neboť to závisí na velikosti listové plochy či porostu).
Bordeauxská jícha:
Příprava 1% bordeauxské jíchy (prostředek k hubení škůdců rostlin – houby, plísně): 100 g modré skalice rozpusťte do 5 litrů vody v plastové nádobě. V další minimálně 5litrové nádobě rozpusťte v 5 litrech vody 150 g hašeného vápna. Do takto připraveného vápenného mléka vlijte tenkým proudem za stálého míchání rozpuštěných 50 gramů modré skalice v 5 litrech vody (nikdy ne obráceně). Aplikujte do 4 hodin od přípravy.
Bylo zjištěno, že směs Bordeaux je škodlivá pro ryby a pro hospodářská zvířata, a kvůli potenciálnímu hromadění mědi v půdě, i pro žížaly.
Bordeauxská jícha byla používána jako prevence plísní na bramborách v tak zvané bramborové zemi severní Severní Ameriky Maine od roku 1921. Začala ji také používat United Fruit Company v celé Latinské Americe kolem roku 1922. Směs tam byla přezdívána perico nebo „papouch“, protože dělníci po její aplikaci na rostliny úplně zmodrali. Mnoho těchto pracovníků později onemocnělo nebo zemřelo na otravu kvůli toxické chemikálii.
Měď je pro všechny savce nezbytným stopovým prvkem, ale jen ve velmi nízkých dávkách. Pro člověka se stává toxickou s akutními účinky nad 0,3 až 1,4 g/kg tělesné hmotnosti, nejtoxičtější je síran měďnatý neboli modrá skalice. Nejbolestivější a velmi častý účinek se týká očí a jde o zánět spojivek, který představuje 24 % zjištěných příznaků. Další pak jsou postižené sliznice a kůže (dermatitida nebo ekzém představují až 80 % hlášených případů), až po respiračními problémy a podráždění nosu.
Plicní syndrom zvaný Vineyard Sprayers' Lung byl popsán u portugalských vinařů manipulujících se směsí Bordeaux. Intersticiální plicní onemocnění (někdy fibrotizující), charakterizované výskytem histiocytárních granulomů a fibrohyalinních uzlů obsahujících měď. U těchto pacientů byl hlášen vysoký výskyt adenokarcinomu (zejména karcinomu alveolárních buněk) a v některých případech také poškození jater (fibróza, mikronodulární cirhóza, angiosarkom) a portální hypertenze. Měď byla také nalezena v makrofázích odebraných ze sputa pracovníků pověřených postřikem bordeauxské směsi na vinice.
Ze všech těchto důvodů je tento produkt označen „Xi“: produkt dráždící oči a kůži.
„Pravděpodobně
tehdy, kdy mu zapomenuté bobulky zkvasily a on je ze zvědavosti nebo ze šetrnosti nevyhodil, nýbrž ochutnal.“
Kde to asi
bylo?
„Je známo, že
révu pěstovali a víno pili již Sumerové, Egypťané, Féničané. Tyto znalosti od
nich převzali také Řekové a Římané, kteří si vína tolik cenili, že považovali
za barbarství pít je jen tak. Ředili si je vodou, aby je mohli popíjet delší
dobu, aniž by se opili.“
Jak na révu
nahlížejí botanici?
„Celému rodu
říkají Vitis. U nás se pěstují odrůdy druhu Vitis vinifera L .“
Karel IV. dle Jana
Nerudy přivezl révu z Burgund. Měl básník pravdu, nebo to byla básnická
licence nebo legenda?
„Ne, není to legenda, on ji skutečně přivezl a vydal dvě privilegia - dnes bychom řekli
„Nařízení“ o povinnosti zakládat na vhodných místech vinice.“
Takže se burgundská réva stále pěstuje?
„Skutečně,
většinou jsou to odrůdy rodiny Rulandských (dříve Burgundských), Tramíny,
Ryzlinky, Merloty aj.
Sortiment těchto starých evropských odrůd je
doplňován o nově vyšlechtěné odrůdy. Jejich rozšíření bývá často omezeno na území státu, kde vznikly.“
Například?
„Německá odrůda Dornfelder
či rakouský Zweigeltrebe
Nebo poněkud
starší odrůda z první poloviny 20. století Müller Thurgau, který byl u nás
dlouho nejvíce pěstovanou odrůdou. Pochází původně ze Švýcarska, kde byl
vyšlechtěn a po Evropě se rozšířil z Německa.“
Bordeauxská směs se připraví tak, že se CuSO4 a vápno rozpustí odděleně ve vodě a poté se smíchají. Oxid vápenatý (pálené vápno) a hydroxid vápenatý (hašené vápno) poskytují stejný konečný výsledek, protože se při přípravě používá přebytek vody.
Obvyklým způsobem popisu složení směsi je udávat hmotnost CuS04, hmotnost hydratovaného vápna a objem vody v tomto pořadí.
Procento hmotnosti CuS04 k hmotnosti použité vody určuje koncentraci směsi. Typická 1% Bordeauxská směs by tedy měla vzorec 1:1:100, přičemž první „1“ představuje 1 kg CuSO4 (pentahydratovaná modrá skalice), druhá „1“ představuje 1 kg hydratovaného vápna a „100“ představuje 100 litrů (100 kg) vody. Protože CuSO4 obsahuje 25 % mědi, obsah mědi v 1 % směsi Bordeaux by byl 0,25 %. Množství použitého vápna může být nižší než množství CuS04. Jeden kg CuSO4 ve skutečnosti vyžaduje pouze 0,225 kg chemicky čistého hydratovaného vápna k vysrážení veškeré mědi. Dobré značky hydratovaného vápna jsou nyní volně dostupné, ale protože i ty se skladováním zhoršují (absorpcí oxidu uhličitého ze vzduchu), zřídka se používá poměr menší než 2:1, což odpovídá 1:0,5:100 směsi s méně vápna.
Pro zajištění lepšího smáčecího účinku se přidává povrchově aktivní látka. Lze použít smáčedla na bázi terpenalkoholu (borová pryskyřice) nebo přírodní černé mýdlo, ale to má insekticidní vlastnosti, které mohou být škodlivé pro životní prostředí. Černé mýdlo hubí bez rozdílu vše živé, jak škodlivé blechy, mšice, molice atd., tak i prospěšné berušky a pestřenky, atd.
V 19. století došlo u révy Vitis vinifera v klasických evropských vinařských oblastech k několika ohniskům chorob révy. Tato ohniska byla způsobena škůdci, vůči nimž tyto vinné révy postrádaly odolnost. Nemoc se přenášela na vinné révě přivezené do Evropy jako botanické exempláře amerického původu. Mezi tyto škůdce patřila nejen velká francouzská plíseň způsobená mšicí Phylloxera vastatrix, ale také padlí a další choroby způsobené houbami.
Plíseň napadá orgány révy, zejména listy a hrozny. Poprvé byla pozorována na jihozápadě Francie v roce 1878, a trvalo dlouho než vědci našli lék. Jen náhodou jeden z vědců, Alexis Millardet, potvrdil svůj již pokročilý výzkum v objevování léku. Alexis Millardet, profesor botaniky na Přírodovědecké fakultě v Bordeaux, během cesty do Médocu v říjnu roku 1882 byl ohromen skvělým výkonem vinic podél silnice, v Château Ducru-Beaucaillou v Saint-Julien-Beychevelle (Médoc), u Nathaniela Johnstona.
O tomto postřehu se svěřil správci statku s výkonnými vinicemi Ernestu Davidovi (1845-1932), který mu řekl, že v Médocu bylo zvykem nanášet směs síranu měďnatého a vápna na vinice u cest, aby odradila nájezdníky, kteří kradli hrozny. A aby odradila kolemjdoucí od konzumace hroznů, protože tato úprava byla viditelná a hořká. Alexis Millardet zkoušel řešení proti plísni doma na několika vinicích, aby pozoroval její vývoj. Se svým přítelem Ulysse Gayonem, profesorem chemie na Přírodovědecké fakultě v Bordeaux, bylo v terénu aplikováno mnoho laboratorních experimentů. Byli oprávněni pracovat na vinicích Château Ducru-Beaucaillou v Saint-Julien a Château Dauzacv Labarde, oba patřící obchodníkovi Nathanielovi Johnstonovi. Tyto dvě nemovitosti spravoval stejný muž, Ernest David, který jim pomohl uvést do praxe ve dvou nemovitostech Nathaniela Johnstona řešení studovaná dvěma výzkumníky (A. Millardet a U. Gayon). Stejné experimenty se uskutečnily v Château Langoa u Monsieur Barton's v Saint-Julien, které řídil Monsieur Toy, bývalý student Národního agronomického institutu v Paříži.
Směs z modré skalice ("směs Bordeaux") obsahovala asi 3 kg síranu měďnatého a jeden kilogram nehašeného vápna rozmíchaných ve 100 litrech vody. Pokusy trvaly od roku 1883 do roku 1885 a byly průkazné, protože v roce 1886 bylo padlí potlačeno.
Ve Francii je proto použití směsi Bordeaux také známé jako Millardet-Davidova léčba.
Je zajímavé poznamenat, že tento objev učinili ve stejné době také Burgundové.
Následně se začaly používat roztoky oxychloridů mědi, hydroxidu měďnatého a oxidů měďných.
Nároky na přípravu postřikové jíchy se zpřísňují, což je dáno především vyspělejší aplikační technikou, která umožňuje snižovat dávku postřikové jíchy, a snahou o vyšší využívání nízkosti úletových trysek a kapalných hnojiv. Jakákoliv chyba při přípravě postřikové jíchy se pak výrazně projeví v kvalitě ošetření. Před otevřením obalu, v němž je přípravek uložen, je proto vhodné seznámit se s údaji uvedenými na etiketě přípravku, především těmi, které se týkají přípravy postřikové jíchy a možností mísení s jinými přípravky. Jakákoliv manipulace s přípravky na ochranu rostlin by měla být provedena pouze podle zásad bezpečnosti práce s těmito látkami a vždy v ochranných pracovních pomůckách.
Postup při přípravě postřikové jíchy
Nádrž postřikovače se nejprve naplní asi z 1/3 vodou (DAMem). Přípravky na ochranu rostlin je obvykle nutné před použitím rozpustit v menším množství vody, což je důležité především u pevných formulací (SP, WG, DF, SX). Kapalné přípravky je nutné před použitím důkladně protřepat. Olejové adjuvanty je lepší lít přímo do nádrže postřikovače, protože pokud se vlijí do menšího množství vody, vytvoří se bílá kaše, kterou je třeba rozředit vodou.
Připravená koncentrovaná jícha se následně vlije (přečerpá) do nádrže, ve které se krátce předtím spustí míchání. Moderní postřikovače jsou vybaveny předmíchávací nádrží, která obsluze výrazně usnadňuje přípravu postřikové jíchy. Následně se doplní potřebné množství vody (DAMu). Doporučuje se plnit nádrž postřikovače pouze z 90 % její kapacity, aby nedošlo k vylití postřikové jíchy během transportu.
S aplikací je třeba vyčkat, až se jícha v nádrži postřikovače dokonale promíchá. Připravenou hotovou jíchu je třeba bezodkladně spotřebovat. Přípravě a manipulaci s postřikovou jíchou je třeba věnovat velkou pozornost také proto, že ke kontaminaci prostředí přípravky na ochranu rostlin dochází nejčastěji vylitím postřikové jíchy z postřikovače.
Dávka postřikové jíchy
Pro běžné aplikace pesticidů se v polních podmínkách nejčastěji používá dávka postřikové jíchy v rozmezí 200–300 l/ha. Množstvím aplikované vody výrazně ovlivňujeme pokryvnost rostlin postřikem, což ve svém důsledku ovlivňuje účinnost ošetření. Aplikace malého množství postřikové jíchy (do 200 l/ha) je výhodnější z ekonomického hlediska (doprava vody, prostoje při tankování), vyžaduje však přesnou aplikační techniku a zkušenou obsluhu, neboť i relativně malá odchylka od požadovaného množství jíchy může způsobit významné posunutí dávky přípravku. Nižší dávka aplikační jíchy může být také pozitivní z pohledu správného načasování aplikace, neboť s rostoucí výkonností se snižuje riziko opoždění aplikace z časových důvodů.
Nižší dávka postřikové jíchy se nejčastěji používá:
u systemicky působících herbicidů, které jsou v rostlině translokovány cévními svazky;
v případech, kdy by větší množství jíchy bylo na úkor smáčivosti postřiku (snížením koncentrace adjuvantu v aplikačním roztoku);
pokud je pro dosažení vysoké účinnosti třeba použít koncentrovanější aplikační roztok (například glyphosatové herbicidy);
na škůdce napadající jen horní části rostlin.
Větší množství vody (400–600 l/ha, u plísně okurkové je doporučováno i více než 1 000 l/ha) je potřeba především při aplikaci fungicidů proti patogenům napadajícím spodní patra listů a u kontaktních pesticidů a desikantů, kde je nutno dosáhnout dokonalého pokrytí celého cílového povrchu. Fungicidem nezasažené listy jsou chráněny až případnou redistribucí deštěm nebo rosou. Vyšší dávka vody zpravidla znamená, že se vytvářejí i větší postřikové kapičky (platí pro štěrbinové trysky), ty mají větší kinetickou energii a v porostu doletí dále. Po dopadu se tříští na menší a tím dále zvyšují pokryvnost cílových povrchů (nejčastěji listy rostlin).
Před namícháním většího množství postřikové jíchy TM kombinace, kterou nemáme vyzkoušenou nebo která není doporučována výrobcem, je vhodné se přesvědčit o vzájemné kompatibilitě použitých přípravků nádobovou zkouškou mísitelnosti. Důležité je to především v případech, kdy se používají jako TM partneři odlišné formulační typy pesticidů.
Test se provádí následujícím způsobem:
Půl litru nosiče (voda nebo kapalné hnojivo) se vlije do litrové průhledné nádoby.
Do nádoby se postupně přidávají jednotlivé pesticidy či adjuvanty v takovém množství, které vytvoří požadovanou koncentraci pro použití v nádrži postřikovače. Pořadí mísení je popsáno v předchozím textu. Po přidání každé složky je třeba nádobu zavřít a důkladně promíchat.
Po přidání všech složek je třeba nádobou 10 minut míchat. Následně se zkontroluje, zda je obsah homogenní, a nechá se 30 minut stát. Nakonec se opět provede vizuální kontrola.
Pokud zůstane směs uniformní, bez sraženin, lze dané přípravky použít společně ve směsi. Jakékoliv sraženiny, agregáty či usazeniny svědčí o zhoršené kompatibilitě.
Vzájemná kompatibilita pesticidů je významným způsobem ovlivněna jejich formulačním typem, kdy především reakce mezi adjuvanty mohou ovlivňovat stabilitu emulzí a suspenzí v postřikové jíše. Například přidání kationtového smáčedla do emulze, která je stabilizovaná aniontovým emulgátorem, může vést k tvorbě sraženin. Kompatibilitu adjuvantu s konkrétním pesticidem je třeba buď odzkoušet (viz výše), nebo se řídit doporučením výrobce pesticidu, který však z pochopitelných důvodů doporučuje převážně adjuvanty z vlastního portfolia.
Ještě bych se vrátila k něčemu, co jste zmínila před chvílí. Říkala jste, že vinaři čekají na kvalitu hroznů, aby vyrobili vína slámová a ledová. Jako spotřebitelé jsme se s nimi setkali, ale můžete nám to coby potenciálním pěstitelům vysvětlit podrobněji?
To, na co se ptáte, souvisí s právními předpisy, ale zas až tak nezajímavé to není. A neodpustím si odskok do historie. První písemný materiál, který by odpovídal našemu pojetí legislativy, je nařízení Karla IV. o zakládání vinic – tehdy se jim říkalo „privilegia“. Obsahuje různé přístupy k této záležitosti, včetně, jak bychom řekli dnes, daňových úlev pro vinaře, nebo sankcí pro zloděje ve vinicích. Je to krásné nařízení, jehož moudrosti se lze obdivovat dnes. Teď udělám obrovský skok v historii až do éry zvané socializmus; v této době nebyly právní předpisy pro vinaře žádné, pouze pro výrobu vín platily ČSN (československé státní normy). A když se po sametové revoluci a po vstupu do EU začalo pracovat na tolik potřebné vinařské legislativě, hledaly se možné vzory pro nově vytvářený vinařský zákon. V Evropě existují dva systémy: jeden je ve Francii, Itálii, Španělsku a dalších zemích okolo Středozemního moře, ve kterém se kategorie vín odvíjejí od geografického umístění jednotlivých vinařských poloh. V těchto zemích jsou kategorie určovány podle toho, kde, tedy ve které vinařské oblasti vinice leží, a podle nich se také označují. Rozlišují se vína z Burgundska, z oblasti Champagne, Beaujolais, Anjou apod. Vína jsou pro tyto jednotlivé oblasti typická a jedinečná, v každé z oblastí jsou výrazně jiná.
Druhým systémem je systém kategorizace vín podle obsahu sacharidů obsažených v hroznech bez ohledu na jednotlivé vinařské oblasti. Takto je postaven vinařský zákon např. v Německu nebo v Rakousku. A předkladatelé našeho vinařského zákona si vybrali právě tento druhý systém. Proto jsou v našem vinařském zákoně vyjmenovány tři velké kategorie vín podle získané cukernatosti při sklizni, které se dále patřičně člení, podobně jako ve výše uvedených zemích.
První kategorie je označována velmi prostě, jediným slovem: víno. Chápejme to jakožto právní výraz. Pro produkty zařazené v této kategorii platí, že minimální obsah sacharidů v moštu, tedy „minimální cukernatost“ je 11°NM, což se čte: stupňů normalizovaného moštoměru. (Pozn. - o cukernatosti také v dílu k měsíci září.) Kromě minimální cukernatosti tato kategorie není nijak jinak omezována. Ani státními hranicemi. Takovéto víno může být „mezinárodní“, může být vytvořeno z hroznů z různých států. Proto má být na obalech označováno jako „víno z EU“. Tato vína bývají velmi nízké kvality, už pro nízkou cukernatost moštu, která se musí zvyšovat jeho doslazováním řepným cukrem. Protože jsou poměrně málo kvalitní, jsou to často ta nejlevnější vína. Protože jsou levná, mohlo by se stát, že obal v podobě lahve by byl dražší než víno samo. Aby jeho prodejní cena mohla být nízká, plní se do levných obalů, jako jsou nápojové kartony, např. typu Tetra Pack, nebo do plastových lahví. Tato vína si obvykle kupují ti, kteří pijí víno především proto, že obsahuje alkohol, protože kvalita u takovýchto vín chybí.
Druhá kategorie je v zemích EU pojmenována: víno chráněného zeměpisného označení. Jak z názvu vyplývá, jde o víno pocházející už jen z jedné země EU, z jedné vinařské oblasti a jen z vyjmenovaných odrůd. V každé zemi EU je pak jeho kategorie nazvána v jazyce té které země. U nás je to označení: zemská vína, v Německu na obale této kategorie najdeme nápis: Landswein. Minimální povolená cukernatost hroznů pro tuto kategorii vín je 14°NM. Hrozny musí pocházet z ČR, jen z jedné z těch dvou vinařských oblastí, a na etiketě má být napsáno buď české nebo moravské zemské víno, aby se vědělo, odkud pochází.
Vína z těchto dvou prvních kategorií mají určitý benefit: protože se předpokládá jejich nižší kvalita, a tudíž i nízká cena, nemusejí procházet státní kontrolou kvality. Proces provádění kontroly kvality státem je podložen jedním z paragrafů vinařského zákona a jedná se při něm, stručně řečeno, o ověření, zda předkládané víno kvalitou odpovídá takové kategorii, ve které ho výrobce chce prodávat. Tato kontrola se označuje jako: „zatříďování vín“. Její provedení si musí výrobce zajistit sám u příslušného kontrolního orgánu, který se jmenuje Státní zemědělská a potravinářská inspekce (zkratka SZPI) a za zatřídění musí pochopitelně zaplatit. Existují výrobci, kteří se chtějí této kontrole vyhnout, například proto, že vyrábějí jen malé partie vín (partie – víno z jedné nádoby) a nevyplatilo by se jim hradit poplatek za zatřídění. Proto svá vína dobrovolně zařazují do nižší kategorie, která kontrolována být nemusí, a tou jsou zemská vína. Proto je možné mezi zemskými víny občas najít vína i velmi dobré kvality.
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Obecně lze říci, že ampelografické znaky obou odrůd jsou ve většině shodné, tedy kromě barvy slupek. U Chrupky bílé je slupka žlutozelená, sluněná strana má někdy nádech do hněda, Chrupka červená má barvu slupky ve škále od růžové po červenou. Obě Chrupky jsou citlivé na peronosporu a padlí. Co se týče odolnosti k plísni šedé, je na tom Chrupka červená o něco lépe. A také méně sprchává nežli Chrupka bílá. Jako většina stolních odrůd obě vyžadují dobře vyhnojené půdy a dobré polohy. Obě jsou to rané odrůdy, Chrupka bílá dosahuje zralosti obvykle v první polovině září, Chrupka červená asi o týden později.
Dlouhou dobu u nás žádné další odrůdy registrovány nebyly, protože po nich nebyla poptávka. Tedy u zahrádkářů samozřejmě zájem o stolní odrůdy byl, a velký, ale celospolečenský zájem byl v době socializmu o odrůdy moštové, a to s vysokou plodností, protože celé zemědělství bylo tehdy hodnoceno pouze na základě vysokých výnosů. Však si to ještě mnozí z nás pamatujeme. Další odrůdou, která začala spolu s Chrupkami vytvářet sortiment stolních odrůd, byla odrůda Julski biser.
Julski biser
Byla povolena v roce 1972, pochází z Bulharska a je křížencem odrůdy Bolgar (v sedmdesátých letech se k nám dovážel jako stolní odrůda; hrozny však většinou začaly hnít už cestou, tím byly neprodejné a zpracovávaly se na burčák, velice dobře prodejný). Druhou rodičovskou odrůdou v tomto křížení byl opět kříženec, a to mezi odrůdami Čabaňská perla a Čiljaki rosovyj. Můžeme tedy říci, že odrůda Julski biser je trojnásobným křížencem. Jeho hrozen je přibližně stejně velký jako u Chrupek, bobule jsou elipsovité, ve zralosti zlatavě žluté s chruplavou konzistencí. Julski biser je citlivý na peronosporu a padlí a také hůře snáší sušší polohy, proto je vhodné ho zavlažovat. Dozrává v první polovině září, doporučuje se redukce počtu hroznů, aby nedocházelo k přetěžování keřů.
A novější odrůdy u nás registrovány nejsou?
Samozřejmě, že ano. Například odrůda Pannonia Kincze byla v Maďarsku vyšlechtěna jako kříženec tamních odrůd Královna vinic a Cegled szépe a po registraci u nás v roce 1980 vhodně doplnila sortiment stolních odrůd. Vyznačuje se velkým, nepříliš hustým křídlatým hroznem s velkými, elipsovitými bobulemi, dužnina je šťavnatá s příjemnou, nevýraznou chutí. V době zralosti je slupka bobulí krásně žlutá. Je to odrůda náročná na teplo, pěstuje se na nejlépe osluněných polohách.
Pannonia Kincze:
V méně vhodných polohách ji lze pěstovat ve sklenících. Nemá ráda sucho, jako většina stolních odrůd, a je citlivá na peronosporu a padlí (zvláště pak, když je umístěna ve skleníku). Venku dozrává v polovině září, ve sklenících pochopitelně dříve.
Už se časově blížíme ke konci století: poslední, dnes již musíme říkat „zahraniční odrůdou“, je slovenská odrůda Diamant, u nás registrovaná od roku 1998. Byla vyšlechtěna na Komplexnom výzkumnom ústave vinohradníckom a vinárskom v Bratislavě, který byl v té době naším nejvýznamnějším institutem zaměřeným na vinařství. Autorka této odrůdy Ing. D. Pospíšilová, CSc., má na svém kontě několik dalších na Slovensku registrovaných odrůd, stolních i moštových. Odrůda Diamant má velký až velmi velký hrozen, jak ostatně stolní odrůdy mají mít, a taktéž velkou, oválnou bobuli. Zraje v polovině září, barva slupky je při vyzrávání žlutozelená, dužnina masitá. Vyžaduje velmi dobré, svažité pozemky s hlubší půdou a dostatkem vláhy, také je velmi vhodná do skleníků. Houbové choroby snáší středně dobře, ovšem bez chemické ochrany se neobejde, zvláště pak ve sklenících. Také u této odrůdy se doporučuje redukce hroznů.
Diamant:
A stolní odrůdy s červenými nebo modrými hrozny u nás registrované?
Ve Státní odrůdové knize jsou zapsané takové hned tři. První z nich je odrůda Olšava, pocházející od Ing. Křivánka ze Šlechtitelské stanice v Polešovicích.
To je vlastně ten autor moštové bílé odrůdy Muškát moravský, jak jsme si o tom říkali v záři, že?
Ano, inženýr Křivánek má na svém kontě více šlechtitelských úspěchů. Jeho Olšava je výsledkem křížení mezi maďarskou odrůdou Kossuth Lajos (u nás známá také pod názvem Košutův hrozen) a odrůdou Boskolena (synonymum Prachttraube – tuto odrůdu známe jako jednoho z rodičů odrůdy téhož autora pod názvem Muškát moravský). Byla registrována v roce 1988 jako dlouho očekávaná, první modrá stolní odrůda. Svůj název dostala podle říčky Olšavy, protékající Uherským Hradištěm, v jehož blízkosti Polešovice leží, do řeky Moravy. Hrozny této odrůdy jsou velké, přiměřeně husté, podle požadavků na stolní odrůdy (tedy spíše řídké). Bobule jsou také velké, kulaté a chruplavé. Barva slupky je při zralosti modročervená, jednotlivé bobulky vyzrávají postupně a na úplně zralý hrozen je nutné nějakou dobu čekat. Proto se doporučuje redukce hroznů tak, aby byl na každém letorostu ponechán jen jeden hrozen, zvláště tehdy, pěstujete-li Olšavu na pergole, kde velmi dobře lahodí oku. Často totiž máme sklon keře na pergolách přetěžovat.
Olšava:
Hrozny dozrávají v září, termín se odvíjí od míry oslunění na stanovišti. Někdy je vhodné i mírné odlistění v bezprostředním okolí hroznů. Z houbových chorob je nutné dát pozor především na padlí.
Druhou barevně zajímavou stolní odrůdou je od roku 1993 povolená odrůda Vitra. Pochází ze stejné šlechtitelské stanice a jako rodiče byly použity odrůdy Poběda a dříve zmíněný Kossuth Lajos. Tato odrůda je výsledkem šlechtění s ušlechtilým cílem: nabídnout odrůdu vhodnou především do skleníků. Hrozen je opět velký, trošku hustější, mohli bychom říci středně hustý, velká bobule má oválný tvar a červenofialovou barvu slupky, je chruplavá a příjemně chutná. Vyzrává, jako většina stolních odrůd, v září, ovšem ve skleníku se můžeme dočkat hroznů již v srpnu. A pokud bychom hýřili financemi a měli skleník vytápěný, pak i dříve. Této odrůdě se lépe daří v tzv. vododržnějších, tedy hlinitějších půdách. Je citlivá vůči peronospoře a padlí, takže je třeba pečlivě hlídat houbové choroby - zejména ve sklenících. I pro Olšavu platí při řezu, že méně je více, a případné větší množství hroznů je vhodné taktéž redukovat.
Vitra:
K pěstování révy ve sklenících mám ještě malou poznámku. Pokud budou hrozny blízko skla a pokud skleník nestíníme, mohou se hrozny spálit! Toto je dobré si uvědomit při budování konstrukce pro révu i při vyvazování letorostů.
Poslední odrůdou této skupiny je odrůda Pola, povolená v roce 2001, původem opět z Polešovic. Zajímavé je, že je ze stejného křížení jako odrůda Vitra. Má velký, středně rozvětvený atraktivní hrozen, velké, elipsovité bobule jsou ve zralosti červenomodré. Neutrální chuť dužniny může být při dobrém vyzrání až jemně aromatická. Pola dozrává zkraje září, citlivá je na peronosporu a padlí. Také tato odrůda může najít své uplatnění ve sklenících.
Pola:
Takže to máme všechny u nás pěstované stolní odrůdy?
Nikoli, doposud jsme věnovali pozornost jen státem zaregistrovaným odrůdám. Řada zahrádkářů Vám však vyjmenuje (pokud tedy ví, co pěstuje) tu „svou“ stolní odrůdu, která mezi povolenými není. Má poznámka ke znalosti pěstitelů o tom, jaké odrůdy pěstují, je malou narážkou na ty, co jmenovku zahodí při výsadbě, a teprve až keř poprvé zaplodí, začnou se ptát, o jakou odrůdu jde. O některých neregistrovaných odrůdách jsem se ostatně už zmínila, když jsem uváděla genetické zdroje u některých odrůd.
Samozřejmě i před rokem 1941, kdy byl proveden oficiální soupis a sestaven přehled v té době pěstovaných odrůd, byly u nás některé odrůdy dávno značně rozšířené. Připomeňme si jen Karla IV. a jím dovezené sazenice révy z Burgundska. O tom, co se v Čechách a na Moravě pěstuje, se snažily udělat si jasno vinařské spolky, např. Vinařský spolek okolí Mělníka, založený v roce 1874. Jednou z jeho bohulibých činností bylo mimo jiné evidovat všechny v té tobě pěstované odrůdy a seřadit synonyma k příslušným odrůdám. V té době byly u nás popsány například různé varianty odrůdy Chrupka. My jsme si řekli jen o Chrupce bílé a červené, ale je známa i Chrupka Jalabertova, kdysi třetí nejrozšířenější z Chrupek. Je považována za mutaci Chrupky bílé a má také podobné ampelografické a pěstitelské vlastnosti. Vzhled jejích hroznů však již neodpovídá dnešním požadavkům na stolní odrůdy, tak by se spíše uplatnila do burčáků. Je o něco odolnější k houbovým chorobám nežli Chrupka bílá a červená. Na Chrupku Jalabertovu můžete čas od času narazit na různých prodejních akcích. Řadě zahrádkářů by se jistě líbila Chrupka petrželová (nebo také petrželolistá), která občas sprchává a nepravidelně plodí, ale jsou pro kterou typické hluboce vykrajované, jakoby velmi stříhané listy, takže se bez ohledu na produkci hroznů dá použít jako okrasný prvek zahrady.
Podobně jako Chrupky byly u nás v minulosti rozšířené odrůdy zvané Madlenky, které jsou geneticky příbuzné s Chrupkami, například Madlenka raná nebo Madlenka královská. Obě byly vyšlechtěny ve Francii v druhé polovině 19. Století a ve své době byly značně rozšířené, i když také často sprchávají. Mohla bych zmínit další odrůdy, v minulosti považované za stolní, třeba Muškát Ferdinand Lesseps, Malinger, Královna vinic a jiné.
A ještě dvě poměrně rozšířené si zaslouží aspoň malou zmínku. Je to odrůda maďarského původu pod jménem Čabaňská perla, která byla svého času hojně rozšířena na Moravě, kde je často zralá ke sklizni již v polovině srpna, a taktéž se hodí na výrobu burčáků. A tou druhou opomenutou odrůdou, která zraje vzápětí po Čabaňské perle, je odrůda německo-alsaského původu a jmenuje se Siegerrebe, u nás se jí často říkalo jen Sieger. Kromě ranosti se také vyznačuje příjemným aromatem po odrůdě Tramín, což nutí pěstitele k tomu, aby ji sklízeli raději dříve, než úplně dozraje, protože velmi voní také vosám. Všechny tyto odrůdy jsou dnes překonané, ovšem zmínila jsem se o nich, protože jsou stále ještě sem a tam k vidění.
A když jsem dnes uvedla odrůdu Diamant, povězme si o dalších (podle drahokamů pojmenovaných) odrůdách slovenské šlechtitelky Ing. Doroty Pospíšilové, CSc. Je to například odrůda Opál, dost dobře snášející zimní mrazy, či odrůda Ametyst, která je růžovými až červenofialovými bobulemi věrná svému názvu.
Sem lze přiřadit i velmi plodnou odrůdu Dora, pojmenovanou křestním jménem své autorky. Tato odrůda je však velmi náročná na polohu a půdu a málokde bychom pro ni našli vhodné podmínky. Daří se jí spíše ve sklenících.
Existuje tedy celá škála stolních odrůd, třeba maďarská jemně aromatická odrůda Pomerančové, kalifornská, na polohu velmi náročná odrůda Perlette, či odrůda, jejíž hrozny mnohdy kupujeme celoročně v řetězcích, a když se podíváme na název na přepravce, zjistíme, že je to léta známá odrůda Thompson seedless. (Seedless je atraktivní pro ty, kdo preferují hrozny bez semínek.)
Dnes byla řeč mimo jiné o vzniku nových odrůd křížením. To je velmi zajímavé téma, takže o jeho zákonitostech budeme mluvit v příštím díle. Povídání o odrůdách, vzniklých mezidruhovým křížením, které jsou alespoň částečně odolné vůči houbovým chorobám, slibují Ludmila Svobodová a Hanka Synková.
Modrá skalice se používá na postřik proti plísním a má stejné účinky jako Kuprikol nebo Champion. Modrá skalice se aplikuje v kombinaci s jedlou sodou nebo hašeným vápnem, tvoří se takzvaná jícha. Postřik je lepší aplikovat v podvečerních nebo ranních hodinách. Za plného slunce hrozí popálení listů. Zde jsou dva návody, jak postřik připravit:
Burgundskájícha 1%
100 g modré skalice se rozpustí v pěti litrech vody. V druhé nádobě se rozpustí 140 g krystalické sody také v pěti litrech vody. Oba roztoky se těsně před použitím smísí tak, že se roztok skalice přilévá do roztoku se sodou, ne naopak. Pak se směs neboli burgunská jícha hned aplikuje na list postřikem.
Bordeauaxská jícha 1%
100 g modré skalice se rozpustí v pěti litrech vody a v jiné nádobě se rozpustí 150 g hašeného vápna také v pěti litrech vody. Po vychladnutí se oba roztoky smísí přiléváním skalice do vápna. Po tomto smísení je potřeba změřit pH vzniklého roztoku lakmusovým papírkem. PH musí být mírně zásadité kolem hodnoty 8. Zásaditost se zvýší přidáním vápna. Správně připravená jícha je modrá a po usazení je čirá. Musí se spotřebovat do 24 hodin. Při přípravě i při aplikaci se používají nekovové nádoby. Postřik se nesmí dostat na švestky, které spálí.
Pro ošetření více chorob můžete smíchat různé přípravky do jednoho postřiku. Smícháním vznikne takzvaná jícha, která se pak aplikuje na rostliny. O tom, jaké postřiky na co použít, se dodočtete v kalendáři pro vinaře, kde je pro každý měsíc popsáno jak postupovat. Zde najdete kalendář pro vinaře: https://www.ceskenapady.cz/…